Opět tu po roce čekání nadchází den velkého očekávání a radosti v dětských srdcích, které nadšeně očekávají večer 24. prosince roku 2019. Tradičně se chci k těmto oslavám a hodinám očekávání připojit, ale už 4 roky se žádný Štědrý den neobejde bez medailonku, který si pro Vás chystám. Vánoce mají být svátky klidu a pohody, takže mi, doufám, prominete neaktivitu na blogu až do Silvestra tohoto roku, kdy se objeví jeden kratší příspěvek jako shrnutí tohoto roku.

Už není čas na rušení vánoční pohody, když se z kuchyní linou vůně večeře a smích, takže jen v krátkosti bych chtěl všem Vám, ať už nově příchozím nebo stálým čtenářům, popřát hezké svátky plné klidu, radosti, štěstí a jejich prožití s těmi, na kterým Vám záleží ze všeho nejvíce. Poslední dny roku 2019 nám mizí a neměli bychom je trávit v napětí a starostech, takže odpočívejme pro nabrání nové energie do dalšího roku plného paleontologie, nových objevů a dalších osudů, které nám následující rok připraví. Krásné svátky přeje Martin Kabát.

Troodon santaclausei, tak se dost možná dal tento vánoční teropod nazvat, by nejspíš dokázal se svou na poměry druhohor rozvinutou inteligencí pochopit oslavy svátků klidu jako současní ptáci. I on by dozajista popřál veselé Vánoce, kdyby neležel v sedimentech Kanady, Spojených států a možná i Mexika už nejméně 77 milionů let.

Teď, v předvečer Vánoc, nás čeká předposlední nebo poslední aktualita týkající prehistorického života a evoluce organismů na této planetě, vrátíme se s ní na počátek karbonského geologického útvaru.

Výzkum dinosauří paleontologie se už od svého počátku příliš nezaobíral tím, jak tato uchvacující skupina živočichů nakonec vyhynula a tom, jaké teorie a někdy i dost přihloupnázory o ní panovaly si můžeme povědět jindy. Po nástupu tzv. "dinosauří renesance" na konci 60. let se ale vědecká obec začala seriózně zabývat i otázkou jejich vyhynutí a už od 80. let se začaly po celém světě přes Bolívii, Čínu až po Montanu objevovat fosilie snad svědčící o možném přežití izolovaných dinosauřích populací do nejstaršího kenozoika, paleocénu. Až do bodu, kdy byly tyto různě staré (mezi 65,8 až 64,4 miliony let) fosilní pozůstatky téměř bez vyjímek shledány jako druhotně uložené do mladších vrstev, to patrně všichni známe, jenže konec roku 2019 přinesl patrně další pokračování kapitoly přežijívajcích palecénních dinosaurů. Osobně jsem se k těmto nálezům nestavěl nikdy příliš skepticky, až na podezřelé fosilie jako stehenní kost hadrosaurida z vrstev o stáří 64 milionů let nebo stejný zbytek druhu Alamosaurus sanjuanensis starý 64,8 milionů let, nebylo těžké připustit si myslet, že neptačí dinosauři v izolovaných populacích po celém světě přežívali i dlouho po dopadu asteroidu Chicxulub. Vlastně je nepravděpodobné a skoro nemožné, aby je všechny vyhubila naráz jedna katastrofa. Úžasná lokalita Tanis v Montaně ale této problematice dala naprosto nový rozměr.

Diskutabilní a patrně pouze hypotetický druh Nanotyrannus lancensis je sice patrně pouze adolescent slavnějšího T-rexe, ale stejně jako on se nevyhnul děsivému kataklyzmatu, které zasáhlo možná v červnových dnech 66,040 (+-0,2 mil. l.) milionů let před současností nejprve Severní a Jižní Ameriku a potom zbytek světa. Zničilo do té doby prosperující ekosystém těch nejúžasnějších tvorů, kteří kdy chodili po zemském povrchu, ale patrně nebylo tak silné, aby někteří z nich nepřežívali ještě několik stovek tisíciletí potom. Kredit: neznámý autor, převzato z webu Pravěký svět

O paleocénních trosečnících kdysi přenádherného světa neptačích dinosaurů se referovalo v odborných kruzích i mezi zájemci už od 80. let minulého století a zvláštní byl i rozptyl fosilií domnělých kenozoických dinosaurů, který zahrnoval někdější oblasti na severní i jižní polokouli (Indie, Čína, Bolívie, Spojené státy i posléze některé jiné). Jakékoli relevantní argumenty na obhajobu jejich uložení jako paleocénního ale časem skoro ve všech případech neprošly a o některých, o kterých se debatuje nebo debatovalo v minulosti, jsou na mrtvém bodě, kdy se paleontologové pod shromážděnými fakty pro a proti nemohou prakticky hnout z místa. Pro nás do donedávna znamenalo, že jsme mohli existenci posledních zástupců této skupiny v nejstarším kenozoiku předpokládat, ale nemohli jsme ji dokázat.

V tomto skoro uplynulém roce ale byl dosáhnut velký posun v dinosauří paleontologii a to na místech, kde by to málokdo čekal. Američtí paleontologové, v čele s Robertem DePalmou z Kansaské univerzity, už od roku 2017 začali systematicky zkoumat lokalitu neformálně nazvanou jako Tanis, která leží v Montaně, a o které jsem se už také zmínil v jednom ze starších příspěvků. Střídají se zde i takové kapacity z oborů paleontologie a geologie jako je Jan Smit nebo jeden ze spoluautorů impaktní teorie Walter Alvarez, ale dosud z terénních i laboratorních výzkumů uniklo jen několik málo informací o úžasném stavu zachování zdejších fosilií a o jejich povaze. Z toho ještě méně bylo publikováno jako oficiální výsledek.

Z výběru, který je dosud znám si dovolím pouze v krátkosti zmínit objev již zmíněných impaktních sférulí v žábrách jeseterovitých ryb, které patrně představují jedny z prvních přímých obětí nárazu, doupata hrabavého hmyzu z bývalého říčního břehu, savčí nory nebo dokonce embryo azhdarchidního pterosaura a otisk kůže na zachovalé zadní noze druhu Triceratops prorsus. Objev popsaný v tomto příspěvku je ale patrně jeden z nejvýznamnějších za posledních 5 let.

Velmi přesná datace přímo na rozhraní dvou geologických ér umožnila paleontologům zkoumat do detailů vrstvy nad i pod iridiovou vrstvou, a právě tady začala ta pravá sláva. Na jednom z míst lokality Tanis se podařilo objevit něco, co nemůže být druhotně uloženo, a pokud je datace přesná, tak to poskytuje první prokazatelný doklad existence neptačích dinosaurů v kenozoiku.

Fosilie jako takové, zbytky koster, fragmenty nebo i tak jemné elementy jako drobné zuby a kůstky, mohou být druhotně uloženy například působením řek nebo jiného vodního zdroje a u fosilií dinosaurů na rozhraní křídy a paleocénu to je častý jev, protože se v nejstarším kenozoiku vyskytovala v Severní Americe rozsáhlá říční a jezerní síť. Pokud bychom chtěli prokázat bez vyjímek, že pochází fosilie z paleocénu, tak by muselo jít buď o kompletní kostru (což je značně obtížné něco takového najít) nebo fosilní stopu - ichnofosilii.

A právě to se podařilo učinit ve vrstách lokality Tanis, které jsou přeběžně datovány do doby před 65,76 (+- 0,15 mil. l.) miliony let, což už představuje geologický věk Danian v nejstarším kenozoiku. Paleontologové před sebou odkryli otisky mláděte jakéhosi hadrosaurida (Hadrosauridae) a nespecifkovaných malých teropodů (Theropoda inter.), kteří chodili po říčním břehu v době, kdy možná byli posledními neptačími dinosaury na Zemi.

Tito trosečníci žili dokonce několik desetitisíciletí po dopadu asteroidu Chicxulub, a tím, že jde o ichnofosilie, tak se téměř vylučuje možnost druhotného uložení do mladších vrstev.

Vzhledem k tomu, že lokalita Tanis ještě nebyla celá oficiálně zpracována a dozvídáme se o ní zatím menší útržky, můžeme zatím doufat, že paleontologové datovali zmíněné vrstvy správně. Při podílu takových kapacit se sice chyba stát mohla, ale je to velmi nepravděpodobné, takže tu před námi nejspíš leží doklad o tom, že nejmladší neptačí dinosauři existovali ještě ve zdevastovaném pokřídovém světě.

Konec roku 2019 tedy přinesl mnohé a to včetně důkazů, že dinosauři byli tak silnou skupinou, za jakou jsme je posledních více než 30 let měli. Snad tedy podobné nálezy přijdou i z dalších částí světa a budeme moci za pár let říct, že tito ohromující živočichové přežili svou vlastní smrt.