Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Paryby a post-druhohorní ekosystémy - Jak se rejnoci srovnali s vymíráním

04.10.2019 16:00

Ve velkých událostech v rámci vývoje života na Zemi na tomto blogu rozhodně vyčnívá velké vymírání na konci křídy, o kterém jsem tu zmiňoval mnohokrát v různých souvislostech. Jak nejspíš všichni dobře víme, tato katastrofická událost zasáhla do vývoje pokročilého života na této planetě tak výrazně, že odstranila ze zemského povrchu přes sedmdesát procent veškerého života a odnesli to předešvím neptačí dinosauři a mnohé další skupiny jako velcí mořští plazi, pterosauři, velká část primitivních savců a výrazně se vymírání dotklo třeba i sedimentotvorných prvoků foraminifer. Zdá se ale, že některé skupiny byly jakoby vymírání popohnány vpřed, jak se dalo předpokládat, a podle recentních výzkumů to byly kupříkladu žáby (Anura), některé skupiny savůc, paprskoploutvé ryby (Actiopterygii) a paryby (Chondrichthyes) jako rejnoci a žraloci. Podle popisné studie nového druhu rejnoka z italských sedimentů středního eocénu se pak ale evoluce těchto paryb dostala až do bodu, kdy vznikaly anatomické rysy naprosto specifické a uníkátní. To bude tématem dnešního příspěvku.

Rejnoci patří mezi živočichy, kteří se dají označit za živoucí fosilie, protože se podobně jako třeba jejich příbuzní žraloci nebo krokodýli po vnější vzhledové stránce příliš nezměnili. Z hlediska vnitřní anatomie ale prošli samozřejmě svou vlastní vývojovou etapou, která navíc pravděpodobně gradovala po velkém vymírání na konci křídy, jak by ukazoval nově popsaný druh ze severní Itálie. Zde vidíme potom dalšího kenozoického rejnoka ze spodního eocénu, jde o rod Heliobatis, který se v tu dobu vyskytoval na území Wyomingu. Kredit: Fossil Re-Creations, převzato z webu The Fossil Forum

Velké vymírání na konci křídy, doposud poslední velké vymírání organismů v geologické historii této planety, je na tomto blogu dost probíraným tématem a´t už v rámci novinek a aktualit nebo třeba samostatných příspěvků o tomto tématu. Nedá se popřít, že v případě tohoto vymírání hrají hlavní roli, viditelnou především pro laickou veřejnost, velcí obratlovci jako neptačí dinosauři, ptakoještěři a jiné skupiny, o kterých už byla řeč v úvodu. Značné množství dokladů také ale svědčí o obrovském úbytku druhů v rámci skupiny rejnoků (Batoidea), kdy na přelomu křídy a kenozoika vymírá téměř celá tato skupina a mizí takřka všechny rozeznatelné druhy - ty, které přežívají, jsou zhruba posledních 15 % všech tehdejších zástupců (Noubhani, 2010).

Na druhou stranu ale fosilní doklady z doby staršího kenozoika, paleogénních útvarů paleocénu a především eocénu, svědčí o předpokladech k velké evoluční radiaci ryb probíhající právě kvůli vekému vymírání na konci křídy (Sibert a Norris, 2015). Paryby včetně rejnoků na tom mohly být velmi podobně, přestože už v té době musely čelit nátlaku ze strany prvních platýsů, a podle všeho tomu tak skutečně bylo s tím, že evoluce rejnoků gradovala do anatomických útvarů, které u jiných fosilních nebo recetních druhů nenajdeme.

Alespoň takto prezentuje problematiku popisná studie nového druhu eocénního rejnoka z italského spodního eocénu, paleontologové vedení Giuseppem Marramem při Vídeňské univerzitě ho popsali a pojmenovali jako Lessiniabatis aenigmatica. Pochází z proslulého nalziště Monte Bolca v severovýchodní Itálii, které je doslova pokladnicí fosilií ukazujících podobu dávného mořského dna z doby před zhruba 50 miliony let, kdy toto území bylo mělkým tropickým mořem propojeným se systémem korálových útesů, jak je prezentováno.

Nález tohoto rejnoka je ale zajímavý hned ze dvou hledisek - jedná se o dobře známý druh z kompletní fosilie, které nejsou zase tak časté (z fosilních rejnoků a paryb obecně se nalézají především zubní desky a zuby, popřípadě obratle) a také nese unikátní anatomickou strukturu jeho kostry.

Lessiniabatis vykazuje přítomnost hrudního disku ve tvaru vejce a především extrémně zkráceného ocasu, který dokonce ani nevyčnívá nad disk. Při pohledu seshora měl proto živočich takřka kruhový tvar a ocas tedy určitě nesloužil k obraně jako třeba u současných trnuch (Dasyatidae), které osten v ocase používají jako prostředek k napadení potenciálního predátora. Pro vědce je tento druh ekologické adaptace skutečně neznámou záležitostí a nad jeho využítím zůstává otazník.

Podle autorů popisné studie jde, jak bylo výše několikrát uvedeno, o důsledek evoluční radiace rybovitých obratlovců po velkém křídovém vymírání. Když zůstala volná místa i v ekosystémech mořských, jako právě i po rejnocích, tak jiné druhy vyvíjely různé strategie pro zastání jejich míst. Lessiniabatis pak dokládá, že tyto adaptace mohly zajít až do té míry, že se vymikaly anatomii do té doby zcela běžné a globálně rozšířené.

Na druhou stranu ale musíme vzít v potaz, že mohlo jít o určitou formu ekologické adaptace právě třeba pro oblast Monte Bolca a tedy rozšířit analýzu znaků na veškeré ostatní zdejší rejnoky. Tomuto názoru by nahrávalo i geologické stáří o 16 milionů let mladší než vymírání K-Pg, stále by se ale pohybovalo v rozpětí udaném výše uvedenou studií z roku 2015, kde bylo odhadnuto na 24 milionů let.

Zatím ale můžeme s jistotou říct, že Lessiniabatis je zvláštní evoluční hříčkou, která má pravděpodobně kořeny již v době, kdy většina velkých skupin obratlovců zažívala těžké chvilky. Uvídíme, zda to bude platit i nadále.

Oznámení pro návštěvníky - Aktualizace s prvním říjnem

02.10.2019 18:35

Vážení návštěvníci,

toto, doufám spíše kratší, sdělení se týká menších změn v rámci fungování blogu jako takového a tedy je spíše záležitostí formální. Tak či onak, poslední zhruba rok a půl byla na hlavní straně anketa, kde jste mohli hlasovat o pravidelnosti přidávání příspěvků a ta trvala do včerejšího dne. Navzdory tomu, že jsem ji sám vytvořil a chtěl se jí držet, tak po většinu času jsem nedodržoval psaní článků a jejich zveřejňování v intervalu, který jste si pravděpodobně představovali. To je jedna z věcí, které se od začátku října budou měnit a tedy, že každý měsíc, počínaje tímto, se budu jako autor snažit vydat přinejmenších pětatřicet až pětačtyřicet různých příspěvků do veškerých rubrik na blogu. Jejich počet se může měnit v závislosti na okolnostech, ale tento limit bude minimum, které se do měsíce dodrží (až na měsíce prosinec, květen a červen - zde se počet může snížit kvůli školním aktivitám).

Dalším bodem je také stále práce na projektu Strážci času, která posunuje také životnost stránky Příběhy ztracené v čase (https://prehistoric-world7.webnode.cz/dinosauri-pribehy/) na dobu blíže neurčitou. Nicméně by neměla ovlivnit celkový chod blogu až na fakt, že někdy může být mezi příspěvky větší časová prodleva právě kvůli práci na některé z epizod.

Pro kompletnost a doplnění ještě přidám, že bude do nového roku zřízena nová rubrika na téma světové osobnosti paleontologie, geologie a jiných věd spřízněných s prehistorií této planety. Ačkoliv je v přípravě už od začátku srpna, tak její realizování zpomalily některé okolnosti z mého soukromí. V neposlední řadě se změní ráz stránky Základy systematiky, kde nebudou přibývat články do rubrik zaměřených pouze na určitou skupinu organismů, ale jednotlivé čeledi nebo větší skupiny budou vybírány náhodně nebo na základě Vaší volby.

Snad je tedy toto menší shrnutí změn pro Vás přehledné a změny samotné uvítáte, sám za sebe musím říct, že doufám v lepší pojetí celkového rázu blogu hlavně kvůli Vám. Pokud byste měli jakékoli dotazy, můžete mě kdykoliv kontaktovat a já se budu snažit, co nejdřív odpovědět. Děkuji za pozornost


Autor blogu,

Martin Kabát

S mosasaury za fyziologií - Unikátní plavební techniky určené k lovu

01.10.2019 21:45

Věk plazů - druhohory, taková dvě slovní spojení k sobě sedí poměrně přesně a to i přes fakt, že hlavní druhohorní protagonisté ze strany neptačích dinosaurů mezi plazy nepatřili. Sekundovali jim potom jiní a také velmi zajímaví živočichové včetně krokodýlů, ještěrů, mořských plazů a také takového mixu mezi dvěma posledně jmenovanými skupinami, tedy jinak ikonickými mosasaury (Mosasauroidea, čeleď Mosasauridae). Tito obávaní mořští predátoři kralovali pozdně křídovým mořím a mělkým částem oceánů po vytlačení jejich potravních konkurentů z čeledi Pliosauridae, stali se možná největšími dosud objevenými masožravými mořskými plazy vůbec a přes jejich dlouho trvající vědecký výzkum od počátků 19. století se o jejich tělesné stavbě, potravních návycích, zastávaných pozicích v ekosystémech nebo funkcích jejich svalů dozvídáme až v posledních několika desetiletích. Zdá se, že objevů nás okolo této skupiny ještě čeká skutečně mnoho a do tématu významněji přispěla i studie paleontologů ze Spojených států, která popisuje unikátní znak těchto predátorů.

Rekonstrukce největšího dobře známého jedince druhu Tylosaurus pembinensis, kterému se přezdívá "Bruce", jehož kostra měřící přes třináct metrů je vystavena v kanadském Torontu. Tylosauři nebyli zdaleka jedinými obrovskými mosasauridy, ale patří mezi ty skutečně dobře známé a po většinu svého času byli také vrcholovými predátory v oblasti moře Niobrarra a možná i v některých oblastech Evropy. Kredit: Henry Sharpe, převzato z webu Earth Archives

Pokud se podíváme mezi ostatní mořské plazy a velké mořské želvy, tak vychází zhruba polovina na polovinu těch, kteří používali jako hlavní pohon pro plavání své ploutvovité končetiny (Plesiosauria, zmíněné mořské želvy jako Archelon) a druhá polovina svůj dlouhý ocas a ploutve plnily hlavně funkce pro manévrování (Ichthyosauria a také právě mosasauři). Ovšem studentka vertebrátní paleontologie, hlavní autorka studie Kiersten Formosová, Ph.D, z Kalifornské univerzity se proti tomuto argumentu ohradila a postavila na něm studii pojednávající o specifické schopnosti mosasauridů - využít svůj ocas a svalové křeče v prsních svalech a ploutvích pro rychlé a cílené útoky.

Výzkum se opírá především o zvláštní utváření kostí hrudníku, které většinou svědčí o silných svalech nutných i pro rychlý a dynamický pohyb předních končetin, na kostrách mosasauridů. Modelovým rodem byl příhodně kalifornský Plotosaurus, ale srovnání se opíralo i o další druhy mosasauridů ze Spojených států. Výše bylo nadhozeno, že původní předpoklady se opíraly o ocasní svalstvo a ploutevní lem jako o hlavní hnací sílu těla mosasauridů. Zdálo se to být logické i s tím, že se pohybovali směrem do stran a nikoli seshora dolů.

Spoluautor studie, asistent profesora anatomických věd Mike Habib, toto tvrzení doplňuje s tím, že existuje cestovní a "výpadové" plavání zastávající vůči sobě opačné principy. Cestovní je klidné a pozvolné, výpadové naopak dbá na rychlost a schopnost rychle měnit směr, ale ač by oba způsoby byly evolučně výhodné pro jednoho živočicha, takových, které je zvládají oba je málo.

Jak se ale zdá, mosasauridi patřili mezi unikátní plavající monstra, protože nejen, že oba způsoby zvládali, ale dokázali k tomu přidat ještě něco navíc. Hrudník byl skvělou oporou pro silné svaly ovládající prsní ploutve, jeho kosti byly nízko položené a skutečně velké. Habib také poukazuje na asymetrii těchto částí těla u mosasauridů, která je důsledkem velkých tažných pohybů směrem dovnitř - nazývají se adukce. Odpovídalo by to scénáři, kdy na ploutve a svaly byl vyvíjen tlak při pohybu ploutvemi dozadu.

Studie se dotkla i biomechaniky, kde vědci zkoumali morfologické a fyziologické vlastnosti mosasauřích koster v závislosti na tlaku a odporu vody při plavání. Odhadli tedy, že zaživa byli mosasauridi pravděpodobně schopní nejen rychlého plavání pomocí kmitání ocasu, ale ještě k tomu na kořist zrychlili řádově několik metrů před ní. K tomu napomáhala stavba jejich prsních ploutví a mohutných svalů (při kontrakci vyvolaly něco jako avizovanou "křeč").

Podle závěrů paleontologů tedy mosasauridi pravděpodobně dokázali vyvinout nejen vysokou rychlost při pohybech ocasem, ale ještě ji zvýšit pomocí silných kontrakcích svalů ovládajících prsní ploutve a zaútočili tedy na svou kořist s nenadálou rychlostí a silou. Habib ovšem zároveň, se střídmým vědeckým odstupem, dodává, že jejich plavecký styl se přesto mohl velmi lišit od všeobecně uznávaného scénáře. 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>