Trias, geologický útvar plný zvláštních a úžasných živočichů, byl obýván velmi širokým spektrem vyhynulých obratlovců a po velkém vymírání na konci permu se podařilo množství skupiny zaujmout nejen nová místa po zmizelých vládcích planety, ale také obsadit nová a to někdy ve zvláštních tvarech nebo pomocí specifické morfologie. Je úžasné, že se evoluce vydala směrem do všech tvarů a různých typů prostředí, mezi její "nejoriginálnější výtvory" patří i početnost a poměrně velká ekologická úspěšnost plazů s dlouhý protáhlým krkem. Ať šlo o zástupce kladu Pistosauria či později Plesiosauria, vyvinulo se jich hned několik a to převážně ve vodním, přesněji mořském, prostředí jako prostředek k chytání ryb a jiné kořisti. Vývoj dlouhého krku ale byl nezávislý a mezi skupinu, kde ho lze přesvědčivě a dobře dokumentovat, je i čeleď Tanystropheidae a její typový zástupce Tanystropheus ze spodního triasu Itálie, Švýcarska, Číny a Blízkého východu. Tento živočich byl interpretován po dobu, kdy jeho pozůstatky známe, různými způsoby a postupem času se uchytily 2 z nich, jeho vzezření jakožto lovce ryb z bezpečí pobřežních skalisek a ze suché země nebo alternativní verze, kdy představoval primárně vodního predátora s dlouhým krkem. Vědecká obec ovšem dokázala shromáždit dost podpůrných tvrzení pro obě verze jeho vzezření a spory ohledně něj přetrvávají. Studie pod vedením Stephana Spiekmanna ovšem přišla s údaji, které by hovořily spíše pro druhý jmenovaný závěr. Vedle toho také zhodnotila morfologii známých fosilií rodu a přišla s jejich novou systematikou.

Tanystropheus v představě paleontologa Marka Wittona jakožto terestrického lovce se způsoby lovu podobnými, jako mají současné volavky (Ardeidae). Tento paleontolog dokázal, že anatomie tohoto druhu byla alespoň z větší části vhodná pro terestrický způsob života, který větší část vědecké veřejnosti ve stejnou dobu (2015) nepředpokládala, a zhodnotil, že tento živočich se nutně nemusel při vodním prostředí pohybovat. Rozpory mezi jednotlivými interpretacemi jeho životního stylu přetrvávají a pro podporu jeho více akavtického pojetí hovoří i nový výzkum evropských a amerických paleontologů. Kredit: Mark Witton, převzato z jeho blogu

V dětských encyklopediích nebo obrázkových knížkách o dinosaurech (Dinosauria) se pro velmi nezvyklého triasového plaza s velmi prodlouženými krčními obratli a celkově dlouhým krkem povětšinou najde místo, jakožto zajímavého a unikátního zástupce tehdejší fauny. Tanystrofeové jsou bezesporu zvláštní a pohled na jejich anatomii a morfologii vyvolává řadu otázek od chvíle, kdy byli jako prehistoričtí obratlovci rozeznáni. Původně, na počátku 50. let 19. století, považováni za dlouhoocasé ptakoještěry (Pterosauria/Rhamphorhynchoidea), interpretace jako dlouhokrkých primitivních archosaurmorfů (Archosauromorpha) se jim dostalo až ke konci 19. století a od té chvíle se objevují různé úhly pohled na jejich ekologii a behaviorální návyky. Postupem času můžeme říct, že se vědecká obec s touto problematikou obeznámena rozdělila na 2 skupiny, první spatřila v tomto rodu lovce v suchozemském prostředí, který svůj dlouhý krk natahoval ze břehu do vln a chytal zde ryby i jiné vodní organismy těsně pod hladinou, druhá jej viděla jako primárně akvatického dravce žijícího a lovícího v mořském prostředí. Pro oba úhly pohledu byly v minulosti shromážděny důkazy a nutno podotknout, že zatímco laická veřejnost jej favorizovala jako mořského nebo jinak vodního dravce, anatomie jeho kostry, morfologie i tafonomické údaje hovořily spíše o opaku. Nic to ovšem nezměnilo na faktu, že známe velké množství fosilií tohoto rodu a z oblasti jižní, střední a možná i východní Evropy, Blízkého východu, Číny a možná i jiných míst světa, což dokazuje jeho rozšířenost a evoluční úspěšnost. Jeho výskyt v geologickém čase datujeme do doby geologických stupňů anis až karn, před 242 až 228 miliony let, jeho délka je odhadována mezi 3,5 až 6 metry a z toho zhruba více než polovinu tvořil dlouhý krk.

Donedávna jsme také předpokládali, že alespoň částečně známe ontogenezi tohoto druhu a to i na základě fosilií nalezených na nalezišti Monte San Giorgio na italsko-švýcarské hranici. V této oblasti spadají zdejší triasové sedimenty do souvrství Besano, zdejší fosilie tanystrofeů byly popisovány už od 30. let minulého století a do současnosti jsme je řadily všechny jako zástupce druhu Tanystropheus longobardicus. Všechny byly až dosud řazeny jako zástupci jediného druhu, ale pravděpodobně spíše rozdílných ontogenetických linií, juvenilních a adultních jedinců, ačkoliv i kolem této problematiky panovaly rozpory.

Na obě otázky, zda jsou tito jedinci zástupci ontogeneze tohoto druhu a jaké prostředí tanystrofeové preferovali, se ovšem nově pokusila odpovědět nová studie amerických a evropských paleontologů pod vedením již zmíněného Stephana Spiekmanna z Univerzity v Curychu.

Výzkum se opírá o histologii a morfologii fosilií nalezených v této geologické formaci, fosilie tohoto rodu se totiž v množství případů dochovaly s deformovanou lebkou, jež byla povětšinou stlačena horizotálně v hornině. V případě exemplářů zkoumaných v této studii nešlo o jiný případ, nicméně paleontologové se je rozhodli rekonstruovat na základě skenů CT a následné rekonstrukce pomocí počítačové analýzy naskenovaných lebečních elementů.

Podle Spiekmanna, trojrozměrně rekonstruované lebky nesly až překvapivě zásadní detaily, a jedním z nich bylo i postavení nozder vysoko na lebce jako u současných krokodýlů (Crocodilia). Především velké exempláře měly takto stavěnou morfologii lebky a můžeme si povšimnout, že vysoko položené nozdry se vyskytují především u obratlovců vázaných na vodní prostředí, nacházíme je hojně u mořských sauropsidů (Sauropsida; Sauropterygia et. Ichthyosauromorpha) včetně plesiosaurů, se kterými Tanystropheus snese srovnání.

Autoři studie se přiklánějí k závěru, že právě poloha nozder svědčí o větší vázanosti na vodní prostředí a do určité míry dává jasný smysl v tom, že pro tohoto živočicha by byl život v mořských vlnách jednoduchý alespoň z hlediska opakovaných nádechů na hladině. Také se vědci shodují, že jeho obvyklou potravu tvořily ryby (Euteleostomi) nebo hlavonožci (Cephalopoda), které měl chytat pomocí protáhlých čelistí dlouhými kónickými zuby.

V této části příspěvku bych rád pouze rozvedl, že zatímco autoři v tomto druhu spatřují primárně vodního tvora, nelze ignorovat, že k plně vodnímu způsobu života neměl dostatečné adaptace prokazatelné přímo z fosilií, a naopak se mohl pohybovat na souši poměrně dobře. Americký paleontolog Oliver Rieppel, který, dle svých slov, pracuje na výzkumu tohoto rodu přes 30 let, odporuje pojetí tohoto rodu jako suchozemského, ale ve skutečnosti pro tento životní styl hovoří více prokazatelných znaků, než pro interpretaci autorů této studie. Prokazatelně také nebyl krk tohoto tvora tak těžký, jak bylo donedávna předpokládáno, v čemž Rieppel spatřuje hlavní slabinu teorie tanystrofeovy "suchozemskosti". Ačkoliv je pravděpodobné, že Tanystropheus vlastnil na svém těle kožní záhyby, plovací blány a jiné adaptace vhodné pro plavání, téměř s jistotou nelze mluvit o tom, že by šlo o plně mořského živočicha.

Studie se dále zabývala jedinci s rozdílnou velikostí ze stejného naleziště, u kterých bylo nejasné, zda jde o zástupce jediné ontogenetické linie druhu T. longobardicus. Paleontologové v tomto případě zkoumali histologii kostí u obou morfotypů, malých, zhruba 1,5 metru dlouhých, i velkých jedinců s délkou mezi 3 až 6 metry, a studium přírůstků v kostech. Objevili velmi zajímavou skutečnost, velké i malé exempláře vykazovaly dostatek přírůstkových linií v kostech na to, aby prodělaly pohlavní dospělost. Jinými slovy, v obou případech jde o plně dospělé jedince a ne zástupce ontogeneze jediného druhu, juvenilních a adultních exemplářů.

Diagnostickými znaky poté paleontologové větší zástupce popsali jako zcela nový druh - Tanystropheus hydroides, jméno mu bylo zvoleno na základě Lernské Hydry, obludy z řecké mytologie, s 9 hlavami na dlouhých hadích krcích. Jistá podobnost s velkým triasovým plazem tu tedy je, přestože jeho krční obratle nedovolovaly ohebnost takovou, která by se rovnala hadímu tělu.

Podle tafonomických údajů a srovnání jejich morfologie také vědci dospěli k poměrně jasnému závěru, sice že oba druhy preferovaly jiná ekologická stanoviště. Zuby a chrup jedinců větších než 2 metry jsou jiné, chybějí zde některé zuby a skladba chrupu je odlišná. Zatímco menší z nich se pravděpodobně, dle závěru autorů, živil malými korýši (Crustacea) nebo měkkýši (Mollusca), tak druhý a větší z nich se živil jinou kořistí, která byla nastíněna výše. Tato ekologická nekonkurence možná přispěla i k tomu, že se oba druhy udržely vedle sebe ve stejném ostrovním prostředí.

Autoři studie získali prostřednictvím tohoto výzkumu přinejmenším určení nového druhu rodu Tanystropheus, které se dá bezpečně určit pomocí histologie jeho kostí. Morfologické rozdíly jsou také dány ne jako výsledek ontogeneze, ale odlišných druhů, které se pravděpodobně dokonce pohybovaly v jiných ekologických pozicích a vzájemně si nekonkurovaly. Vědci také poukazují na fakt, že dlouhý protáhlý krk sloužil u obou druhů k jiných ekologickým účelům, což je velice překvapující.

Na druhé straně, argumenty pro podporu jeho akvatického způsobu života jsou současně silnější, ale zároveň vlastně pouze potvrzují závěry, že šlo o tvora pohybujícího se také ve vodním prostředí. Můžeme tedy říct, že tento rod byl spíše semiakvatický živočich s určitými uzpůsobeními na život ve vodě, ale pokud nenajdeme další důkazy, pohyb na souši mu také nedělal problémy.

Skutečnost, že neptačí dinosauři (Dinosauria) také trpěli nádorovými onemocněními podobnými těm, které můžeme poznat pomocí lékařství, už známe několik let až desetiletí. I nemoci byly mezi těmito obyvateli druhohorního světa rozšířenou záležitostí, kupříkladu známý Tyrannosaurus rex i jiní zástupci čeledi Tyrannosauridae si mezi sebou mohli rozšiřovat nemoci způsobené parazitickými prvoky podobnými současné bičence drůbeží (Trichomonas gallinae), Iguanodon ze spodní křídy naproti tomu patrně trpěl i artrózou zadních končetin a existují další stovky případů patologií na kostech těchto živočichů a to včetně již zmíněných případů rakoviny. Nezhoubné ameloblastomy se vyskytovaly kupříkladu u rodu Telmatosaurus ze svrchní křídy Rumunska a rakovinotvorné zárodky obecně postihovaly celou skupinu kachnozobých dinosaurů, čeleď Hadrosauridae, poměrně markantně, nacházíme je u většího množství zástupců včetně známých rodů Edmontosaurus a Brachylophosaurus. Vyskytují se u nich i případy tumorů a pokročilých stádií nádorů, ale u zatím žádného zdokumentovaného exempláře nestihly metastázovat do jiných částí těla. Nově je ovšem nález tohoto typu známý u zástupce jiné skupiny ptakopánvých dinosaurů (Ornithischia) a sice ceratopsidů (Ceratopsidae), konkrétně u svrchnokřídového severoamerického druhu Centrosaurus apertus. Nalezená fosilie poskytla první případ metastázujícího nádorového onemocnění u této čeledi dinosaurů a ještě tento nález umocňuje fakt, že pochází z jedince, který byl v době před zhruba 76 miliony let pohřben spolu s několika tisíci jeho druhy pravděpodobně při ničivé povodni a je součástí tohoto početného stáda nalezeného v kanadské provincii Alberta. Více informací poskytla studie několika desítek odborníků z různých oborů vydaná na začátku tohoto měsíce.

Lebka centrosaurů byla opatřena neobvyklou ornamentací, přestože oproti svým příbuzným byla spíše "chudší", a tento druh patří k prvním objeveným centrosaurinům (Centrosaurinae) ve vědecké historii. Dříve se pro tento rod spíše uplatňovalo pojmenování Monoclonius, nicméně dnes umíme oba rody rozlišit (přestože samotný Monoclonius je pravděpodobně spíše nomen dubium) a přispěly k tomu i vykopávky v obrovském "lůžku kostí" v Kanadě. Zde byla nalezena i již zmíněná kosterní patologie. Kredit: Archiv autora blogu

Rohatí ceratopsidi dosahovali velikosti od statné krávy (Bos taurus), přes vzrostlého nosorožce (Ceratotherium simum) až po velikost, respektive váhu, průměrného slona afrického (Loxodonta africana) a existují i jisté náznaky, že se mezi nimi vzácně vyskytovaly skutečně obrovské druhy velké jako školní autobus. Víme také, že tato skupiny byla široce rozšířena po současném západu Severní Ameriky a v Číně, ale je prakticky jisté, že pronikla i do východního Ruska, na Korejský poloostrov a možná i do Japonska. Šlo o úspěšné herbivory, kteří obývali široké spektrum biotopů a povětšinou je sdíleli se svými masožravými protějšky v podobě tyranosauridních teropodů (Tyrannosauridae), kteří pro ně představovali téměř určitě jedinou valnou hrozbu, hlavně pro větší z nich. Také nacházíme na kostech některých rohatých dinosaurů kosterní patologie v podobě kousanců či zlomenin a právě jako pozůstatek zhojeného zranění byla spatřována i pravá fibula (kost lýtková) jistého jedince rodu Centrosaurus objevená v roce 1989 ve známém kosterním lůžku v provincii Alberta. Interpretace této abnormality na kosti jako pozůstatku zhojené zlomeniny byla platná až do roku 2017, kdy se k jejímu výzkumu uchýlil tým vědeckých pracovníků z různých oborů.

Vedoucím autorem studie zaměřené na tento nález je paleontolog David Evans, který k němu přizval ovšem ještě poměrně velké množství odborníků z dalších oborů včetně radiologie, ortopedické chirurgie i paleopatologie, a na jeho vedení se také významnou měrou podíleli patolog Mark Crowther a osteopatoložka Snezana Popovic. Po technické stránce výzkumu, tato skupina vědců použila moderní zobrazující techniky, včetně již dlouho užívaného CT skenu.

Fosilie byla zkoumána z několika perspektiv, mimo jiných také humánního lékařství, a užitím několika typů analýz, podrobně snímkována a také byly pořízeny zábrusy do kosti odhalující její vnitřek. Tento proces pokračoval do histologického rozboru, který nadešel po určení "diagnózy" 76 milionů let staré fosilie. Histologie také dodatečně prokázala, že jde o dospělého jedince.

Vědecká skupina na základě snímkování kosti a analýzy její struktury, pomocí mikroskopického výzkumu jednotlivých fosilizovaných částí, dospěla k přesvědčivému závěru - jednalo se téměř určitě o nádorové onemocnění a nikoliv kosterní patologii jiného původu.

Deformace kosti byla totiž způsobena osteosarkomem, tedy, jak bylo řečeno výše, nádorovým onemocněním postihujícím kosti obratlovců (sarkomy postihují obecně pojivové tkáně) a při neléčeném stavu metastazující do dalších částí těla, především plic a vnitřních jiných orgánů. Jde tu o jeho první zaznamenaný případ nejen mezi ceratopsidy, ale také jde o první případ pokročilého stádia nádorového onemocnění mezi neptačími dinosaury vůbec.

Pro potvrzení tohoto závěru srovnali paleontologové naleznou lýtkovou kost se stejnou kostí u jiných jedinců stejného druhu bez prokázaných patologií a poté také s lidským případem tohoto onemocnění a jejich závěr byl tímto počinem potvrzen, protože fosilie vykazovala stejnou strukturu jako u napadení lidské kosti. Známým pacientem a bohužel také smutnou obětí byl i kanadský běžec Terry Fox, který kvůli této nemoci podstoupil amputaci pravé nohy a s tímto handycapem také zaběhl svůj Maraton naděje v roce 1980.

V následném dalším výzkumu vědecká skupina pokračovala s ohledáním fosilie, kde kostní struktura ukázala, že tento osteosarkom byl nejen v pokročilém stádiu, ale podařilo se mu patrně také metastázoval do dalších částí těla centrosaura a pravděpodobně i do vnitřních orgánů. Ceratopsid byl tedy dozajista oslabený touto nemocí a bránila mu nejen v normálním fungování organismu, ale také šlo o snadnější kořist pro velké tyranosauridní predátory ze stejné oblasti.

Oslabený, okolo 2,5 tuny vážící Centrosaurus tedy postupně umíral s tím, jak se mu rakovinné bujení rozmáhalo po těle, fibula potrvzuje, že se nádor rozšířil do její horní i spodní části a je pouhou škodou a shodou náhod, že se nám zbytek jedince a jeho zadní končetiny nedochovaly, abychom mohli vidět postup rakoviny na dalších kosterních elementech.

Pro paleontology i lékaře z oboru onkologie a dalších disciplín je tento objev velmi důležitý, protože ukazuje, že se nádorová onemocnění vyskytovala u neptačích dinosaurů rozšířeně a prokazatelně mohla způsobit i smrt jednotlivých exemplářů. Dinosauři tedy také, navzdory evoluční vzdálenosti od savců (Mammalia) a samozřejmě i člověka (Homo), byli k tomuto typu nemoci náchylní a osteosarkom tedy před téměř 80 miliony let postihoval stejný typ tkáně jako dnes. Autoři také dodávají, že tento tento výzkum posouvá naše znalosti kostních nádorů i nádorových onemocnění nejen u dinosaurů, ale u vyšších obratlovců obecně a výzkum patologií nejasného původu by mohl pomoci k odhalení dalších z nich.

Jako poslední bod, v tomto případě spíše epilog k celému příspěvku, je, že Centrosaurus postižený osteosarkomem byl sice oslabený a na svou nemoc by do určité doby zemřel, ale v jeho případě se na jeho smrti pravděpodobně nemoc nepodílela.

Výše bylo zmíněno, že lýtková kost pocházela z oblasti velké agregace fosilií centrosaurů v Dinosauřím provinčním parku (Dinosaur Provincial Park) v západní Kanadě, které pravděpodobně zabila před 76 miliony let blesková povodeň v důsledku vydatných deštů či jiná přírodní katastrofa. Právě toto byla příčina jeho smrti a nikoliv rakovina. Jak autoři poznamenávají, tento nemocný jedinec žil i s takto pokročilým stádiem nemoci nejspíš kvůli svému stádu, mimo něj by patrně jeho skon byl rychlejší. Pravděpodobně by ale na osteosarkom jako takový nezemřel ani v případě, že by se nestal obětí povodně, ale rychleji by ho zabil některý z velkých tyranosauridních predátorů z této oblasti (rody Gorgosaurus a Daspletosaurus).

Doba ledová, respektive její poslední výskyt v pliocénu až pleistocénu, byla poznamenána vymíráními organismů v důsledku klimatu, který díky ní panoval, ale následně bylo vymření některých druhů poznamenáno také evolučním soutěžením mezi pleistocénními a recentními živočichy jako hyenami (Crocuta sp.) nebo medvědy (Ursus sp.). Svůj podíl na vymření někdejší pleistocénní megafauny v Austrálii, Jižní Americe i jinde mělo i počínající lidské pokolení, které se v průběhu doby ledové přeorientovalo ze sběru ovoce, kořínků nebo zdechlin na aktivní lovce schopné pomocí své inteligence účinné taktiky lovu i mnohem větších živočichů. Lidské přičinění na vymírání v posledních několika desítkách tisíc let v pleistocénu je nesporné a je pravděpodobné, že právě to a kombinace jiných událostí přispěla k vymření drtivé většiny někdejší megafauny v čele s mamuty (Mammuthus sp.). Na druhou stranu, lidský druh byl také mezi těmi, které byly před zhruba 12 700 až 11 500 tisíci lety byly oslabeny událostí zmiňovanou jako jednu z příčin vymírání v pleistocénu a to i v souvislosti s tzv. Kulturou Clovis, jedněch z nejstarších obyvatel Severní Ameriky. Odehrálo se zde totiž rapidní ochlazení, které patrně mělo za následek oslabení zbývající populací velkých suchozemských živočichů, vytvoření bariér oddělujících jejich jednotlivé části nebo snížení reprodukční aktivity, lidé později dokázaly tyto zbývající pozůstatky svým lovem ještě více redukovat až k hranici vyhynutí. Příčina tohoto ochlazení ovšem dosud není zcela známá, populárním názorem je ovšem její způsobení impaktem mimozemského tělesa a zastínění atmosféry vyvrženými horninami a částečky. Podle vědců z Texas A&M University však toto není pravděpodobné za vysvětlením ochlazením stojí prozaičtější příčiny - masivní vulkanismus.

Meiolania platyceps, vyhynulá pozemní želva s výraznou lebeční ornamentací tvořenou rohy a výčnělky, patřila k druhům, které žily jako pozůstatky pleistocénní megafauny ještě v době, kdy na většině světových pevnin dominovalo lidské osidlení postupně se orientující na zemědělství. Je zajímavé, že mimo Austrálie, kde se pravděpodobně objevila a také zde v pleistocénu vyhynula, se objevila na několika místech v Pacifiku a zde přežila (spolu s dalšími zajímavými a dnes již vyhynulými druhy) až do holocénu. I jí však čekalo vyhynutí způsobení důsledky doby ledové. Kredit: Peter Schouten

Doba ledová byla provázena glaciály a interglaciály, které střídavě měnily rozlohu jednotlivých biomů i oblastí pevnin vzrůstající či klesající hladinou světového oceánu a na základě těchto změn vyhynulo množství druhů, které byly i po miliony let před ledovými dobami úspěšné. Vymírání nemalého množství druhů rostlin, živočichů i jiných kmenů organismů v průběhu pleistocénu je ve fosilním záznamu patrné a pravděpodobně zde byli při těchto událostech zasaženi i někteří zástupci tehdejší pleistocénní megafauny, mamuti (Mammuthus sp.), velcí lidoopi (Hominidae) nebo jihoameričtí kopytníci (Litopterna, ale i některé jiné řády). Nešlo ovšem o proces ucelený a v různých částech planety probíhal různou rychlostí a v některých oblastech, později většině, byl jeho katalyzátorem mimo přírodního výběru i člověk (Homo sp.) a jeho aktivity. I druhy, které byly klimatickými výkyvy nebo jinými faktory ovlivněny v průběhu svrchního pleistocénu tak, že jejich populace začaly mít klesající tendence, přežily a je pravděpodobné, že některé z nich by se dokázaly novým podmínkám na konci doby ledové přizpůsobit a ve své evoluci pokračovat. Období, tzv. mladší Dryas, bylo ale patrně jednou z příčin jejich postupného vyhynutí, protože se při něm ohladilo o zhruba 3 °C a podmínky se opět změnily z oteplujícího se klimatu na poměrně nehostinný, chladný klimat na dalších několik století až tisíciletí.

Toto období je datováno zhruba do doby mezi 12 900 až 11 700 lety před naším letopočtem a vysvětlení jeho příčin je hned několik, zahrnují jak hypotézu o výbuchu blízké supernovy Vela, tak explozi vulkanického krbu v současném jezeře Laach v Německu a zatím jedna z nejpopulárnějších hypotéz hovoří o dopadu mimozemského tělesa na území současné Severní Ameriky v době spodní části tohoto období. Pro každou z teorií by hovořily některé předpoklady nalezené ve fosilním záznamu ať už jako izotopy různých prvků nebo důkazy v podobě fosilií. Skupina amerických paleontologů ovšem přišla s další hypotézou, podle které nemusel chladný klimat způsobit dopad meteoritu nebo výbuch kosmických rozměrů, ale čistě pozemské záležitosti - mohutný vulkanismus.

Výzkum byl zhodnocen ve studii, na které se podíleli paleontologové ze tří amerických univerzit (Bailorské univerzity, Univerzity v Houstonu a již zmíněné Texas A&M University), pod vedením paleontologa Micheala Waterse jako hlavního autora. Základal se na zkoumání sedimentů, trvajícího od roku 2017, z doby svrchního pleistocénu objevených v Hall's Cave v Texasu, kde jejich stáří dosahuje zhruba 20 000 let a vyjma uloženin z kritického období tedy představují ještě další záznam období svrchního pleistocénu.

Autoři studie chtěli výzkumem sedimentů prokázat, zda se v této oblasti také nacházejí stopy v podobě tektitů nebo platiny, která se vyskytuje v tuto dobu po celém světě a je určitým druhem indikátoru dopadu mimozemského tělesa, a tedy mohou hypotézu o dopadu potvrdit. Položili si otázku, zda mohl dopad menšího meteoritu, který by nezahubil život na globální úrovni, být zodpovědný za ochlazení atmosféry a jevy následující, které měly za následek vymírání pleistocénní megafauny, a odehrál v období mezi 13 000 a 12 900 lety před naším letopočtem.

Sedimentologie v Hall's Cave ukázala, že v době za posledních dvaceti tisícovek let se období rapidního ochlazení projevilo v době, do které mladší Dryas spadá, ale zároveň objevili známky 3 dalších cyklů, kdy globální teplota klesla, a to mezi 15 000 a 9 000 lety před naším letopočtem. Jak uvádí spoluautor studie, Alan Brandon z Univerzity v Houstonu, tyto výkyvy teplot by nemohly být následek dopadu jediného bolidu či meteoritu, ale mohlo by se spíše jednat o sopečné erupce vyvolávající podobné efekty.

Je poměrně nepravděpodobné, že by se za velmi krátký časový úsek geologického času mohla Země srazit s několika meteority a ty by mohly tyto výkyvy teplot způsobit. Navíc, podle autorů studie, se období teplotních výkyvů překrývá s tím, kdy byl ve velké míře na Zemi aktivní vulkanismus, přestože do spojitosti s obdobím konce doby ledové nebyl dáván tak, jako s impaktem kosmického tělesa.

Aerosoly, prach a těžké prvky rozvířené explozemi a mohutnou sopečnou činností pak odvedly své, zastínily atmosférou a následně způsobily ochlazení v podobě malé nukleární zimy. Faktem ovšem zůstává, že dosud není mnoho vulkánů, které bychom do tohoto období mohli zařadit jako aktivní s tím, že by měly vliv na atmosféru a rozsah jejich výbuchu byl gigantických rozměrů. V úvahu ovšem připadá německý Laacher See, který je dnes jezerem, a o něm již výše zmíněné hypotézy v minulosti také hovořily.

Vědci také ovšem provedli geochemickou studii odebraných vzorků a přišli s dalším zajímavým argumentem hovořícím pro jejich hypotézu. Jako argument pro mimozemskou příčinu ochlazení se většinou uvádí přítomnosti izotopů prvků, které nacházíme především v meteoritech, a jejich zvýšené množství - jmenovitě jde o již zmíněnou platinu, iridium, rhenium, ruthenium a také palladium.

Dle této interpretace je ve svrchnopleistocénních horninách jejich natolik zvýšené množství, že se téměř s jistotou jedná o pozůstatek impaktu, srážky s kosmickým tělesem, ale autoři studie nalezli jiný poměr prvků ve zkoumaných horninách. Respektive, byly rozptýleny tak a v takových poměrech, že odpovídaly poměrům známých ze sopečných výbuchů a nikoliv dopadů extraterestrických objektů. To bylo na celé geochemii sedimentů v Hall's Cave podivné, pokud by totiž meteorit dopadl na sever Severní Ameriky, v Texasu by se izotopy a jejich poměr shodoval a nepřipomínal by poměr při erupcích sopek.

Podle hlavního autora Michaela Waterse jsou tyto důkazy poměrně přesvědčivé k tomu, že období ochlazení (tedy mladší Dryas) nezpůsobil impakt kosmického tělesa, ale masivní vulkanismus.

Na základě výsledků, které nám autoři studie předložili se tato verze jeví jako pravděpodobná, ale musíme ji zatím brát jako jednu z možností, protože stále nám chybí dostatečné podklady v podobě konkrétních sopečných kalder stejného stáří nebo jiných konkrétních nálezů. Nicméně, studie podala náhled, který teorii o dopadu mimozemského tělesa konkuruje a doplňuje tedy hypotézu o německém Laach See a dodává ji na důvěryhodnosti.