Ve svrchní křídě se vyvinulo množství různých druhů plazů, kteří se vyvíjeli do forem s morfologií, která se podobala savcům (Mammalia), za nejlepší prezentaci těchto vývojových trendů se dá označit podřád Notosuchia, kde někteří jeho zástupci mělo chrup i některé jiné části těla mimořádně podobné jejich savčím souputníkům. Už v několika příspěvcích byla na blogu také míněno, že neptačí dinosauři (Dinosauria) také předběhli současné savce ve své tělesné stavbě či etologii o miliony let, ovšem dnes se k těmto živočichům, jak je vidno i z nadpisu toho příspěvku, vracet nebudeme. Zaměříme se na mnohem menší živočichy, kteří se v mesozoiku procházeli vládcům souše pod nohama a v případě těch méně šťastných se stávali i jejich kořistí. Jde o současné haterie (Rhynchocephalia) neboli tuatary, které nacházíme v podobě jediného druhu haterie novozélandské (Sphenodon punctatus) žijí endemicky jako "živoucí zkameněliny" na Novém Zélandu. V druhohorách ovšem tato skupina zažila svůj vývoj a ohromný evoluční rozmach, který zahrnoval vývoj druhů převážně podobných vnitřní i vnější stavbou současnému zástupci, existovalo ale několik taxonů, které se svou stavbou velmi odlišovaly a dokonce žily i v naprosto odlišném prostředí (čeleď Pleurosauridae). Šlo o zajímavé živočichy a analýzy čelistí jednoho z nich ukázala, že se jejich chrup na konci křídy začal mnohem více podobat savcům. Sklovina rodu Priosphenodon ze svrchnokřídové Argentiny totiž ukázala, že byla podobné morfologie jako u nejstarších známých savců.

Zástupce druhu Priosphenodon avelasi vyhřívající se na kameni, který se za zhruba 92 milionů let může stát jedním ze sedimentů souvrství Candeleros. Tento menší plaz vykazoval velmi zvláštní strukturu skloviny, která se mu během přelomu spodní a svrchní křídy vyvinula, můžeme pouze polemizovat nad tím, kam by se další miliony let jejího vývoje mohly ubírat. Možná by potomci tohoto živočicha mohli vytvořit formy s chrupem podobným současným savcům Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Proces konvergentní evoluce je jednou ze skutečností, které jsou ve fosilním záznamu úžasným příkladem závodů vedoucích k vývoji dokonalejších a rozvinutějších tělesných adaptací a morfologie - jde o výskyt podobných vývojových trendů mezi navzájem blízko nepříbuznými skupinami organismů. Mezi laickou a paleontologickou veřejností se za jedny z nejčastějších jevů tohoto mechanismu považují fosilie jihoamerických druhů savců z éry kenozoika, protože se zde vyskytovaly druhy i celé čeledi a skupiny, které se velmi podobaly kopytníkům (Ungulata) z ostatních částí světa a přitom se zdejší fauna měla vyvíjet v izolaci už od přelomu spodní a svrchní křídy. Tuto evoluční nesrovnalost pomohly až z velké části rozkrýt analýzy molekul DNA nalezených na některých téměř subfosilních pozůstatích posledních zástupců jihoamerických velkých savců. Je ovšem nepopiratelné, že jihoamerická fauna měla vždy poněkud specifický ráz a dokázali jsme tu už objevit a popsat poměrně unikátní živočišné druhy nebo druhy s velmi nezvyklou morfologií.

Druhý zmíněný případ dokládá i analýza chrupu a čelistí jednoho z pokročilých zástupců řádu Rhynchocephalia, který spadal do podčeledi herbivorních zástupců tohoto řádu, podčeledi Eilenodontinae. O zhruba metru dlouhém argentinském zástupci tohoto kladu, rodu Priosphenodon, bylo na blogu pojednáno už před velmi dávnou dobou, ale na druhou stranu se informace o něm příliš nezměnily. Od roku 2016, kdy o něm byl příspěvek publikován, se ale objevila nová studie, která podává zajímavý pohled na jeho vývoj, respektive vývoj jeho stravovacích návyků a stavby čelistí, ve svrchnokřídové Argentině. Jde o studii publikovanou nedávno, mezi jejíž autory patří i významný argentinský paleontolog Sebastián Apesteguía, hlavním autorem byl potom Aaron LeBlanc.

Předmětem této práce byl výzkum zubů u toho argentinského druhu. Haterie jsou známy zvláštním způsobem obměny zubů, protože, narozdíl od ostatních plazů, se jim zuby nemění po vylomení, ale dorůstají jim po celý život přesunem těch ze zadní části čelistí dopředu. Podobný mechanismus nacházíme u některých dnešních savců, především slonů (Elephantidae).

Ačkoliv tedy haterie postrádají možnost dorůstu individuálního zubu v případě jeho vylomení, stále je u nich vyvinut mechanismus stálé obměny bez ohledu na věk nebo pohlaví. U současných jiných živočichů s podobnými mechanismy obměny zubů jsou právě vysoký věk limity pro jejich další průběhy. Tito plazi ovšem nejsou podobně omezeni, a proto také u nich nenacházíme složitější stavbu zubů, než pro jakou potravu je uzpůsobena, a složitější vývoj jejich skloviny také chybí.

Podle nové studie je ovšem Priosphenodon právě jednou z podobných výjimek, protože jeho zuby a především jejich sklovina nejsou podobné žádnému současnému zástupci řádu Rhynchocephalia a dokonce ani žádnému ze současných druhů plazů (až na molocha ostnitého (Moloch horridus), o kterém bude příspěvek pojednávat níže). Mají unikátní morfologii, která některými svými detaily velmi připomíná zuby současných savců.

Při výzkumu se paleontologové rozhodli používat 2 typy fosilních pozůstatků tohoto býložravého příbuzného haterií, šlo o poměrně úplné vzorky s dobrým stupněm zachování a také více fragmentárně zachované fosilie, u kterých bylo možno podstoupit riziko většího opotřebení a jejich rozřezání na drobné vzorky. Vedle toho se také rozhodli použít skenovací techniku pomocí běžného CT skenu pro průzkum lépe zachovaných pozůstatků.

Bližší průzkum zubů a jejich vnitřní stavby odhalil velmi zajímavou věc, Priosphenodon měl tlustší sklovinu a také z ní do jejího vnitřku po celé délce jednotlivého zubu vnikaly zvláštní struktury, které autoři označují jako "tkané" a to kvůli jejich struktuře podobné tenkým nitkám. Dosud byly ovšem podobné přizpůsobení známé pouze u savců a téměř u žádných jiných druhů se je nepodařilo nalézt.

Nejen tedy, že se tomuto svrchnokřídovému argentiskému herbivoru zuby pravidelně neměnily ani mechanismem známým u jiných haterií, ale ještě vykazovaly stavbu známou téměř výhradně pouze u savců.

Autoři studie k tomuto nálezu dodávají, že se u tohoto plaza vyvinul jako řešení problému s neustálými pomalými obměnami zubů při konkurenci savců a také proměnlivého klimatu. Připomínají také, že tento znak známe také u vysoce specializovaného molocha ostnitého ze současné Austrálie, ovšem u něj pozbytí obměny zubů bylo vyvinuto z jiných důvodů a to jsou vysoká míra specializace na hmyzí potravu.

V současné přírodě jsou případy pohlavního dimorfismu u některých skupin velmi dobře patrné - samice pavouků (Arachnida), dravých ptáků (jako čeleď Accipitridae) nebo žraloků (Elasmobranchii) jsou větší než samci, zatímco u šelem (Carnivora), hrabavých (Galliformes) nebo papoušků (Psittaciformes) jsou samci výraznější a také větší než jejich samičí protějšky. Nerovnoměrné rozložení pohlavního dimorfismu mezi současnými živočichy a také nezanedbatelné množství případů větší velikosti samic oproti samcům mezi současnými ptáky (Aves) už po poměrně dlouhou dobu vede palentologickou veřejnost po poměrně dlouhou dobu k otázce, zda se mezi neptačími dinosaury (Dinosauria) vyskytovali větší samci, než-li samice, ve většině případů, nebo samice byly co do velikosti i etologie dominantní jako třeba u současných hyen (Hyaenidae). Populární bylo tvrzení, že u druhu Tyrannosaurus rex byly samice větší než samci a dlouhou dobu se drželo v populární kultuře (jako například trikovém cyklu Prehistorický park), ačkoliv se toto nikdy nepodařilo prokázat. Ve skutečnosti hovoří pro tuto teorii přibližně stejné množství důkazů jako pro druhou hypotézu, která preferuje jako dominantní jedince samce. Určitý nový pohled by do problematiky dinosauřího pohlavního dimorfismu mohla vnést studie anglických a amerických paleontologů, kteří se jej rozhodli podat poměrně zvláštním, avšak ne zcela novým způsobem.

Druh Eoraptor lunensis patří nejen k prvním objeveným dinosaurům známých z fosilního záznamu, ale také ke druhům, kde byla dominance samic v populární kultuře vykreslena nejbarvitěji. V dokumentu Dinosaur Revolution, ze kterého také pochází tento snímek, jsou samice spíše dominantní a sice méně výrazně zbarvené, ale rozhodují o partnerské výchově mláďat. Neptačí dinosauři ovšem mohli mít pravděpodobně i alfa-samce a to ve velkých počtech. Kredit: David Krentz, převzato z DinosaurRevolutionWiki

Rozhodování o pohlaví a jeho znacích u neptačích dinosaurů není tak dlouho oblastí vědeckého zájmu paleontologů, určitou jeho problematiku podal například Michael Crichton v románu Jurský park a následně jeho filmové franšíze, kde jsme mohli vidět například odlišné pohlaví druhu Velociraptor mongoliensis, ale jeho přesné vyřešení bylo dlouhou dobu neznámou. Z Jurského parku si můžeme také připomenout scénu, kdy se jeden z hlavních protagonistů, paleontolog Alan Grant, ptal v genetického laboratoři Dr. Henryho Wua na určování dinosauřího pohlaví u jedinců v parku replikou, zda "se tu dinosaurkám koukáte pod sukni." Celý problém se samozřejmě vázal k jednotvárnosti pohlaví u geneticky vytvořených dinosaurů v Jurském parku, v knize si také můžeme povšimnout i naznačení pohlavní dvojtvárnosti u některých druhů jako je dravec z čeledi Dilophosauridae, známý Dilophosaurus wetherilli.

Baron Franz Nopcsa byl jedním z paleontologů, kteří poprvé vyslovili názor, že se pohlavní dimorfismus u této skupiny živočichů projevoval například útvary na jejich lebkách - jeho prezentace tohoto názoru se základala především na hřebenech či jiných útvarech vyskytujících se u hadrosauridních ornitopodů (Hadrosauridae). V tomto stanovisku měl pravděpodobně pravdu, samci těchto druhů měli hřebeny výraznější a větší, patrně také zářivěji zabarvené, a také množství čeledí nebo rodů teropodů (jako Allosauridae, Spinosauridae, Ceratosauria nebo známý rod Dilophosaurus) se pravděpodobně odlišovalo v barvě, velikosti a patrně také obecné přítomnosti útvarů na jejich lebkách nebo těle.

Na kosterních pozůstatcích ovšem jen zřídka kdy můžeme nalézt prokazatelné doklady o odlišném pohlaví a u neptačích dinosaurů to je velmi častý problém. U již zmíněných tyranosaurů byl například v minulosti, dle údajně odlišné stavby obratlových oblouků, báze lebky a některých dalších znaků, rozlišnován "gracilní" a "robustní morf" - první byl předpokládán samci a druhý samici. Ačkoliv se objevila zpráva, že například druhý největší známý jedinec tyranosaura, známá "Sue", může být ve skutečnosti samec, tak při současném fosilním záznamu neexistuje spolehlivá metoda, jak určit pohlaví největšího dosud známého suchozemského dravce (výjimkou je jedinec "B-rex" s prokázaným pohlavím díky medulární kosti a proteinech). Také je záznam jeho jedinců, dosahující počtu přes 50, stále ještě malý na určení znaků rozlišujících pohlaví.

Čtveřice americko-anglických paleontologů se na problém rozlišení pohlaví pouze podle znaků možných najít na fosiliích z pohledu srovnávací anatomie a srovnání se současnými druhy. Podle hlavního autora studie, Davida Honea působícího jako docenta zoologie na Queen Mary University, se jim mezi recentními živočichy najít druh, který dle jejich interpretace nese podobné charakteristiky růstu, také snáší vejce a na jeho kostře je také patrný rozdíl mezi samci a samice, který nesouvisí pouze velikostí.

Jde o současného gaviála indického (Gavialis gangeticus), kterého se autoři rozhodli srovnat právě na základě výše zmíněných charakteristik - jakožto zástupce řádu Crocodilia má k neptačím dinosaurům evolučně poměrně blízko a také pomalu roste. Ačkoliv by se na toto téma dalo polemizovat, zda neptačí dinosauři skutečně pomalu rostli (protože většina známých větších druhů nabývala pohlavní dospělosti ve zhruba stejnou až pozdější dobu věku jako současní savci - Mammalia), tak je pravdou, že ostatním charakteristikám současný velmi ohrožený gaviál odpovídá.

Navíc vlastní tito masivní plazi zvláštní útvar na čenichu, známý jako ghara, který je sice tvořen měkkou tkání, ovšem je jako takový podepřen kosterními elementy poblíž nozder. Tyto elementy se dají z kostry prokázat a mají je pouze samci, čimž se dají odlišit od samic, a ghara sama osobě slouží jako nástroj pro dorozumívání a ukázky potřeby se pářit. Samci díky ní mohou vytvořit rezonující zvuky, kterými mohou lákat samice nebo odstrašovat soky.

Na výzkumu přítomnosti podobných struktur i u neptačích dinosaurů se podílel anatom Lawrence Witmer z Ohioské univerzity, který po analýze 106 různých exemplářů gaviálů řekl, že stále mezi pohlavími nejsou příliš jasné rozdíly po anatomické stránce. Nozdry a struktury kolem nich sice jsou určitým ukazatelem, ovšem jsou jedním z mála a další části kostry jsou u obou pohlaví poměrně podobné (vyjma větší velikosti samců - tu ovšem u dinosaurů nelze spolehlivě prokázat).

Autoři studie tedy zařadili gaviály zhruba mezi živočichy, u nichž jsou znaky pohlavního dimorfismu ne tak patrné, ale zároveň na jejich kostře existují a morfologie samců a samic se liší. Na základě tohoto utvořili předpoklad, že u neptačích dinosaurů byly tyto znaky podobně stavěné a tím pádem by se dalo jejich pohlaví určit jen z utváření některých znaků přímo na fosilních pozůstatcích.

Pokud bychom vzali její výsledky lineárně, tak je pravděpodobné, že neptačí dinosauři a jejich evoluční předkové stáli v ukázce pohlavního dimorfismu na pomezí současných krokodýlovitých plazů a ptáků (Aves). Dalo by se tedy předpokládat, že mezi neptačími dinosaury se vyskytovala dominance obou pohlaví s tím, že se různě projevovala v závislosti na posuzované skupině (kupříkladu mohli být zástupci kladu Maniraptora s pohlavním dimorfismem, kde převládaly větší samice, zatímco u mohutných zástupců čeledi Ceratopsidae byli samci jasně větší).

Studie přináší poměrně zajímavý pohled na problematiku pohlaví a pohlavního výběru u dinosaurů, ovšem stále nás, i při přihlednutí k jejím výsledkům, limituje především fosilní záznam a zachování jednotlivých jedinců. Patrně nejlépe se nám pohlavní dimorfismus bude odhadovat u skupin, kde byl již dříve známý - půjde o stegosauridy (Stegosauridae), ceratopsidy nebo hadrosauridy, zatímco stále špatně dokumentován bude u tyranosauridů (Tyrannosauridae) nebo sauropodů (Sauropoda).

Neptačí dinosauři (Dinosauria), byli v prvních fázích jejich objevů chápáni většinou paleontologů, biologů i anatomů jako přerostlé obdoby současných druhů ještěrů (Squamata) a krokodýlů (Crocodilia) a pouze několik autorit chápalo tyto živočichy jako aktivní a dynamické tvory, ve vývoji velmi úspěšné. Dnes máme naštěstí velmi dobré důkazy pro vizi této skupiny jako živočichů, kteří vlastně byli mnohem více současní savci (Mammalia) než jakákoliv jiná skupina. Ve své podstatě, neptačí dinosauři zastali téměř všechny ekologické niky současných i vyhynulých savců a srovnání, že dinosauři zastávali niky současných savců, je chybné - ve skutečnosti současní savci zastávají niky neptačích dinosaurů. A to platí i velkých druzích včetně typické fauny severoamerického kontinentu - bisonů amerických (Bison bison) a sobů polárních (Rangifer tarandus). Tito savci jsou známí tím, že podnikají migrace, dnes už pouze sobi kvůli lidské aktivitě vedoucí k téměř vyhynutí bisonů, napříč severoamerickým kontinentem i za polárním kruhem. Právě toto podnikali už ve svrchní křídě zástupci rodu Edmontosaurus a příčinami a celkovou organizací těchto až 3 000 kilometrů dlouhých tras se zabývala nová studie kolektivu japonských a amerických paleontologů.

Anatotitan copei, dnes velký zástupce druhu Edmontosaurus annectens, patří k nejlepším příkladům toho, jak různá růstová stádia rodu Edmontosaurus mohou působit navzájem odlišným dojmem i z hlediska některých morfologických detailů. Právě masové rozšíření tohoto hadrosaurida a fosilie exemplářů v různých částech jeho vývoje je důvodem popisu a pojmenovávání nových druhů hadrosauridů, kteří jsou ovšem pouze jeho synonyma. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Polární kraje byli v době mesozoika podobně nepříznivým místem k životu, jako jsou dnes. Ačkoliv toto srovnání neodpvídá zcela přesně současnosti, protože v tuto dobu rozhodně nemohla být řeč o velkých kontinentálních ledovcích a teplotách nepřekračujících někdy bod mrazu, tak stále tu panoval poměrně chladný klimat na poměry povětšinou horkého, subtropického podnebí triasu, jury a křídy v ostatních částech světa. Výkyvy teplot se například na současné Aljašce, která byla ve svrchní křídě (tj. v geologickém útvaru, kdy bylo kolísání teplot nejvíce patrně pravděpodobně z celého mesozoika) severnímu pólu blíže než dnes, a přesto byla právě v tuto dobu obrovským migračním koridorem pro velké množství neptačích dinosaurů - ať z ichnofosilií nebo kosterních pozůstatků jsou zde zdokumentováni terizinosauridi (Therizinosauridae), ceratopsidi (Ceratopsidae), nodosauridi (Nodosauridae), pravděpodobně přes Aljašku a oblast současné Beringovy úžiny se na severoamerický kontinent dostal i obří Tyrannosaurus rex. Mísila se zde fauna Asie i Severní Ameriky a je pravděpodobné, že zdejší prostředí dovolilo na obou stranách vytvořit tu podobu paleoekosystémů, kterou nacházíme ve vrstvách nejsvrchnější křídy na slavných nalezištích jako Hell Creek, poušť Gobi nebo okolí čínského města Ču-čcheng.

Ovšem patrně nejvýznamnější složkou fauny svrchnokřídové Aljašky byli zástupci čeledi Hadrosauridae a to rodu Edmontosaurus. Vedle jiných zástupců známých kachnozobých dinosaurů v západní a severozápadní Laramidii se odlišoval především svou velikostí, počtem a také podnikáním dlouhých migračních tras napříč územím od současného Colorada (možná už od Texasu) až po Saskatchewan a Aljašku, které mohly být podle různých zdrojů 2 600 až 3 000 kilometrů. Víme, že pravděpodobně i některé jiné druhy byly živočichy, kteří migrovali napříč obrovskými územími, ale můžeme říct, že edmontosauři jsou v tomto ohledu jedni z nejlépe prozkoumaných.

S tím souvisí i fakt, že množství a geografický rozptyl jejich pozůstatků je dostatečně široký, aby mohly být některé populace těchto živočichů nebo jejich jednotlivé ontogenetické fáze označeny jiným druhovým jménem, jak se již v minulosti několikrát stalo, a proto jsou mezi synonymy rodu Edmontosaurus názvy jako Anatotitan, Anatosaurus, pravděpodobně také Thespesius, Trachodon, Diclonius, Pteropelyx a s největší pravděpodobností také nejmladší z těchto popsaných druhů, Ugrunaaluk kuukpikensis.

Problém, který provází fosilie těchto hadrosauridů již od chvíle jejich popisu je, že se nachází poměrně velké množství fosilií juvenilních a subadultních jedinců - hadrosauridi jsou proslulí i obrovskými hnízdišti jako těmi, které patří druhu Maiasaura peeblesorum a byly nalezeny ve správnou chvíli, v roce 1979 při debatách o dinosauří rodičovské péči v rámci "dinosauří renesance", Johnem "Jackem" Hornerem v Montaně. Za příklad lze uvést druh Edmontosaurus saskatchewanensis, který se později ukázal být adolescentem druhu Edmontosaurus annectens. Podle nové studie, na které spolupracovali japonští paleontologové Ryuji Takasaki a Yoshitsugu Kobayashi a jejich američtí kolegové Anthony Fiorillo a Ronald Tykoski, právě exempláře menších hadrosauridů z Aljašky mají stejný vzor, navzdory jiným pojmenováním by mělo jít také o zástupce rodu Edmontosaurus.

Lze ještě dodat, že tento nejsevernější stát Spojených států amerických je, především v posledních letech, doslova pokladnicí pro nové druhy "arktických" dinosaurů a někdy tu nejde pouze o ně, existují odsud rozmanité fosilie dokumentující zdejší život před zhruba 80 až 68 miliony let a je pravděpodobné, že se zdejší živočišné formy mohly alespoň v několika případech dožít i křídového vymírání.

Hadrosauridi patří mezi zdejší nejčastěji nalézané fosilie, vyjma druhu Pachyrhinosaurus perotorum, a pocházejí odsud i fosilie jednoho ze vzácných lambeosaurinních hadrosauridů (Lambeosaurinae), kteří byli donedávna považováni v této době na severoamerickém kontinentě za vyhynulé.

Druh Ugrunaaluk kuukpikensis vedle toho představuje poměrně běžně stavěného saurolofina (Saurolophinae) z tribu Edmontosaurini, pouze je malých rozměrů kvůli tomu, že dosud objevení jedinci byli právě mláďata nebo adolescenti. Už toto do jisté míry hraničí s jeho invaliditou, protože znaky na juvenilních exemplářích mohou na adultních vypadat zcela jinak - ačkoliv v popisné studii tohoto druhu byly obhájeny jako dostatečně odlišné.

Studie čtyř zmíněných paleontologů, která se zaměřila na výzkum lebek aljašských druhů hadrosauridů po anatomické i morfologické stránce, ale menší aljašský druh známý z několika tisíc jedinců řadí jako zástupce rodu Edmontosaurus. Opodstatnění tohoto kroku je poměrně jednoduché a předvídatelné, po analýze lebek jedinců dospělých a nedospělých jedinců edmontosaurů bylo zjištěno, že lebka druhu Ugrunaaluk je juvenilním jedincům velmi podobná.

Rozhodující skutečností ovšem bylo, že znaky na lebkách juvenilních jedinců tohoto druhu jsou jednoduše nediagnostický materiál - na základě morfologie mladých jedinců je obtížné určit diagnostické znaky a při srovnání se zhruba stejně starými jedinci příbuzných druhů vychází najevo, že jsou tyto znaky stejné. Z důvodu zoologické nomenklatury by tedy mělo platit starší pojmenování Edmontosaurus a Ugrunaaluk by mělo být pouze jeho synonymum. Tato práce konečně není jedinou, která by invaliditu ugrunaaluka navozovala, je jí také práce z roku 2017. Tento druh tedy patrně není validní a jde pouze u juvenilní jedince (ovšem ve značně velké agregaci neznámého původu) edmontosaurů.

Vědecká skupina dáe pokračuje výskytem rodu Edmontosaurus na pobřeží severního Pacifiku. Srovnává, a to poměrně oprávněně, tento druh s nedávno popsaným druhem Kamuysaurus japonicus z japonského souvrství Hakobuchi, který dosahuje přibližně stejného až mladšího stáří než fosilie nejstarších zástupců edmontosaurů, a má s nimi společné rysy včetně toho, že oba taxony patří do tribu Edmontosaurini.

Podle jejich interpretace to svědčí o migraci a pravděpodobném vývoji predispozic pro zvládání chladného prostředí u edmontosaurů, a ačkoliv je i podle jejich slov fascinující si myslet, že tito dinosauři podnikli trasu podobnou té, kterou překonali mamuti (Mammuthus), srstnatí nosorožci (Coelodonta) nebo lidé (Homo) z Asie do Severní Ameriky, tak edmontosaurini podnikli zcela opačnou expanzi ze severoamerického kontinentu na asijský.

Nakonec, je faktem, že pokud jiné studie potvrdí, že rod Ugrunaaluk a jiné severoamerické taxony patří do rodu Edmontosaurus, tak je jasné, že největší biodiverzitu měl trib edmontosaurinů ve východní Asii. Tímto studii také vědci uzavírají a dodávají, že tento přesun se u těchto masivních ornitopodů dokázal uskutečnit právě kvůli adaptacím na chladný aljašský klimat ve svrchní křídě.