Paleontologie a evoluční biologie jsou obory, o kterých tento blog pojednává patrně nejvíce ze všech, ale já jakožto autor a část mého okolí jsme obeznámeni s tím, že některé předpoklady vyřknuté právě těmito dvěma obory jsou překonány pomocí metod molekulární biologie a studií DNA různých živočišných druhů. Bohužel v tomto případě se do budoucna mohou závěry všech z nich postupně rozcházet a za předpokladu, že se v analýzách deoxybonukleonové kyseliny nebudeme plést a závěry budou věrohodné, pak bychom je museli vzít jako nerelevantnější zdroj a hledat kompromisy s fosiliemi, které by s nimy byly v rozporu. Paleontologie se ale stále snaží zkoumat život dokazatelný z hornin a jeho interakce mezi sebou, faktem ovšem zůstává, že fosilní záznam a evoluční nálezy nejsou tak ucelené, abychom si byli jistí v případě velkých evolučních skoků a mohli je ztotožnit s určitými taxony. Je do velké míry pravděpodobné, že nikdy nebudeme znát zcela určitě druh živočicha, který dal vzniknout některému z velkých kladů nebo nadčeledí, protože to z evolučního i logického hlediska není příliš pravděpodobné. Navzdory tomu, známe ancestrální taxony pro některé rody, jako je i rod Homo, do kterého spadáme, patrně i známý Tyrannosaurus nebo Cetiosaurus. V tomto případě se ale bude jednat o poměrně zvláštní případ - nová studie mezinárodního vědeckého týmu totiž přišla s názorem, že čelistnatí obratlovci (Gnathostomata) se nevyvinuli z bezčelistnatců (Agnatha) přímou cestou, ale hybridizací dvou taxonů. Tento názor odvodili právě na základě analýzy DNA.

Rekonstrukce drobného zástupce třídy Thelodonti, rodu Furcacauda, v hejnu plujícím ve spodnosilurském moři současné Kanady. Ačkoliv velikostně šlo pouze o malého živočicha, patrně byl poměrně hojným zástupcem po dobu celého devonského i silurského období, pravděpodobně krátce po tom, co proběhl poměrně důležitý krok ve vývoji čelistí u obratlovců v podobně křížení dvou bezčelistnatých druhů. Pokud se závěry studie potvrdí, mohly by radikálním způsobem změnit naše předpoklady o evoluci všech čelistnatých obratlovců. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Přírodní vědy pokročily za dlouhou dobu jejich zkoumání o ohromný kus vpřed, zprvu oddělené obory chemie, fyziky, biologie a později paleontologie, geologie se začaly pomalu a jistě v některých aspektech spojovat a dnes je naprosto běžné zkoumat jeden z nich formou toho druhého. V úvodu bylo vysvětleno, že je poměrně pravděpodobné, že se v budoucnu při správné manipulaci budou moci mezery mezi fylogenezemi nebo evolučními fosilními nálezy vyplnit právě pomocí analýz DNA. Podařilo se tak například prozkoumat evoluční vztahy mezi želvami (Testudines) a ostatními (Sauropsida) a vytvořit tak podpůrnou hypotézu pro jejich zařazení ne do samostatného řádu anapsidů, ale jako zástupce diapsidních plazů (Diapsida). Do budoucna bude patrně případů podobného typu přibývat.

Překvapivé přesto ovšem bylo, když byla publikována studie kolektivu několika paleontologů a vědců z celého světa, kteří zkoumali genom ryb a ostatních obratlovců (Vertebrata) k rekonstrukci našeho vzdáleného evolučního předka,, který se vyvinul poprvé s čelistmi. Do tohoto spojení byli dříve dáváni především akantodi (Acanthodii) a částečně také pancéřnatci (Placodermi), kteří mají pravděpodobně původ již ve svrchním ordoviku, tvořící nejstarší prokazatelné ozubené obratlovce.

Je ovšem velmi těžké určit přesný vývojový kladogram s přibližnou dobou oddělení jednotlivých skupin od sebe, podobně jako u velké většiny jiných evolučně důležitých skupin ve starším paleozoiku, ale některé studie předpokládaly v minulosti, že k tomu došlo před přibližně 500 miliony let ve svrchním kambriu. Shodovaly se ovšem na faktu, že evoluce čelistnatých a bezčelistnatých obratlovců probíhala souběžně a obě skupiny měly pouze jednoho společného vývojového předka, ze kterého se oddělily ve zmíněnou dobu nebo později. Nová studie ovšem přichází s myšlenkou, která je názoru zcela odlišného a mohla by poměrně revoluční způsobem změnit naše chápání vývoje čelistnatých obratlovců.

Víme také, že při vývoji čelistnatců se od vývojové linie k těmto obratlovcům oddělovaly další velké skupiny, klady a třídy, které dle stavby ústního otvoru lze k bezčelistnatým obratlovcům zařadit (kupříkladu skupiny Pituraspida, Thelodonti nebo Osteostraci), ale stále platil oprávněný předpoklad, že se právě tyto skupiny od evoluční linie čelistnatců oddělily.

Vedoucí autor studie, prof. Daniel Rokhsar z OIST (Okinawa Institute of Science and Technology), se spolu s dalšími vědci zaměřili na prozkoumání genomu veškerých současných obratlovců ve snaze najít společné znaky jejich DNA, konkrétně chromozomových párů, které naše DNA obsahuje. Posuzovány byly u širokého spektra moderních druhů žvočichů - ptáků (Aves), savců (Mammalia), ryb (cff. Euteleostomi), žab (Anura), mihulí (Hyperoartia) a měkkýšů (Mollusca). Referenčním taxonem zde byl kopinatec plžovitý (Brachiostoma lanceolatum), který představuje formu blízkou raným strunatcům známým ze spodního paleozoika.

Výzkum chromozomů byl podmíněn z důvodu, že tyto struktury nejen nesou genetickou informaci od každého z rodičů, ale také kvůli jejich stabilitě i v rámci stovek milionů let (z hlediska udržení dědičných informací i z obrovského množství předchozích generací) a dosud si chromozomy u moderních živočichů jsou nápadně podobné. Podobnost u nich nacházíme i přes velké množství mutací, kterými si recentní druhy prošly při dlouhé evoluční cestě.

Prof. Rokhsar intepretuje vyvození příbuzenských vazeb na základě analýzy chromozomů, jako posouzení genomů u dvou odlišných druhů živočichů (ve studii šlo o modelový příklad plže (Gastropoda) a mořské hvězdice (Asteroidea) jakožto dvou vývojově vzdálených kmenů) a následné nalezení shodných skupin genů. Pokud se podobná shodná skupina najde, oba živočichové či organismy měly od jejich posledního společného předka.

Spoluautoři studie, prof. Oleg Simakov z Vídeňské univerzity a Ferdinand Marlétaz z University College, provedli právě tuto analýzu pro kopinatce a potvrdili závěr, že má velmi blízko k předkům všech strunatců (Chordata) po objevení 17 párů chromozomů odpovídající velmi archaickému původu. Na základě nich tedy vědci začaly rekonstruovat podobné jednotky u současných obratlovců.

Právě oných 17 párů dokázalo vědcům potvrdit, že zde došlo ke dvě případům zdvojení genomů u primitivních obratlovců - první sdílejí naprosto všichni (bezčelistnatci i čelistnatí), ale druhou pouze čelistnatci, kde došlo ke zvláštnímu jevu nerovnovměrné ztráty genů po jejich druhém zdvojení napříč dvěma sadami chromozomálních kopií (které vznikly právě zdvojením genomů).

Autoři studie uvádějí, že k prvnímu zdvojení u všech obratlovců došlo ve svrchním kambriu před zhruba 500 miliony let. Paleontologické nálezy ovšem tuto dobu, kdy se objevují první obratlovci, posouvají až do doby před 535 až 525 miliony let, což by samo osobě mohlo poukazovat na fakt, že tito obratlovci byli ještě primitivnější než bezčelistnatci a sdíleli s nimi společného předka už na počátku kambria.

Zdvojení genomu a nerovnoměrná ztráta genů po něm je ale velmi důležitým aspektem výzkumu a celkově studie, jde totiž o aspekt, který je v genetice důkazem genomové duplikace po hybridizace dvou druhů. Znamenalo by to tedy, že čelistnatci vznikli ne zcela přirozeným pohlavním výběrem, kdy se spářily dva druhy bezčelistnatých obratlovců a po nich měl jejich potomek specificky utvářený genom, který dále podnítil vývoj čelistí.

Ačkoliv se to zdá na první pohled neuvěřitelné, může jít o přelomový objev pro vývoj čelistí a čelistnatých obratlovců vůbec, protože dokazuje, že bez drobné změny v genomu procesem hybridizace by patrně čelist nikdy nevznikla. Šlo o proces, kdy vznikl zcela nový typ morfologie u pozemského organismu, který se stal progresivním a unikátním. Organismus-hybrid s čelistmi, který se poprvé objevil patrně v průběhu pozdějšího ordoviku, se stal předkem veškerých pozdějších obratlovců.

Může to znít neuvěřitelně, ale hybridizace probíhá i u některých dnešních druhů ryb, žab, šelem (Carnivora) nebo rostlin, kde pomocí ní prosperuje především sadařství a genetika vedoucí k lepším výsledkům sklizně, delšímu vegetačnímu období nebo menší náročnosti sazenic, a někdy se stává zcela přirozeným procesem v přírodě (tzv. siven tygří, v angličtině tiger trout). Ve většině případů sice hybridní potomci nepřežívají dlouho, ale existují občasné výjimky, které přežijí a přizpůsobí se mohou být nadále úspěšné a rozmnožovat se i s pozměněnými genomy.

Evoluce čelistnatců tedy je patrně daleko složitější, než jsme si dosud představovali a dle hypotéz mohli předpokládat, a navíc začala tedy náhodným spářením dvou patrně blízce nepříbuzných druhů bezčelistnatců.

Kupodivu, jev duplikace genomů u obratlovců a strunatců oproti jejich bezobratlým předkům byl popsán již v 70. letech 20. století japonským genetikem Susumuem Ohnoem. Nebylo ovšem jasné, co podobné změny u obratlovců mohlo započít. Duplikované genomy mohou být navíc zakryty další duplicitou, zdvojené genomy jsou navíc pouze kopie předchozích genomů a je možné je "vypnout" mutacemi nebo je v přirozeném výběru zařadit mezi další genomové sady a tedy je asimilovat. Při současných technologiích ovšem dokážeme množství z těchto jevů pozorovat a analyzovat, právě toto dalo možnost poznání tajů evoluce čelistnatých obratlovců.

Nedávno jsem se zúčastnil jedné menší diskuze ohledně předloh pro zbraně v rámci lidské historie, konkrétně meče, katany a jiní sečné a bodné zbraně, a zmínil jsem se také o tom, že se tanky a veškerá bojová vozidla až do současnosti nevědomky inspirují neptačími dinosaury (Dinosauria) jako ankylosauridními tyreoforany (Ankylosauridae). Ačkoliv jsme narazili na fakt, že se v historii rytíři nebo jiní bojovníci nemohli těmito skvěle obrněnými druhy druhohorních živočichů inspirovat kvůli nespornému faktu, že o nich tehdejší vědy neměly tušení, ale tato diskuze mě přivedla na myšlenku, jak moc se lidský druh inspiruje okolní přírodou a to od jeho počátků. Pouze se tento fakt násobí nasazením bojových vozidel, nových typů letadel, průkopnických návrhů dronů a strojů, přestože už Leonardo da Vinci pracoval s návrhy ornitoptéry založené na funkci ptačích křídel a jejich extrapolace do jednoduchého, člověkem ovládaného stroje. Paleontologové a biomechanici ovšem, podle nově vyšlé studie, přehlédli, že schopnosti ornitoptéry a letadel, které jsou založeny na moderních ptácích (Aves), se dají nahradit nebo předčit pomocí schopností letu a obratnosti evolučních "bratranců" neptačích dinosaurů - pterosaurů (Pterosauria). Podle autorů nové studie měli tito létající a pravděpodobně teplokrevní obratlovci velmi dobré predispozice k tomu, aby jsme se podle jejich morfologie a anatomie mohli inspirovat při vývoji současných technologií jako dronů nebo helikoptér. Určité zvláštní adaptace, jako specifický tvar a využití prstů na předních končetinách nebo způsob vzletu už jen z letmého pohledu k těmto spekulacím vede a autoři tohoto výzkumu se zaměřili na biomechaniku těchto obratlovců skutečnou použitelnou k výrobě současných strojů založených na jejich morfologii.

Australský pterosaurus druhu Mythunga camara patří spíše ke středně velkým druhům s rozpětím dosahujícím zhruba 4,7 metru, ale stal se poměrně důležitým kvůli pochopení evoluce křídových pterosaurů v Austrálii. I tento druh vykazoval adaptace, podle kterých by se mohlo současné letectví a vývoj dronů nebo jiných strojů inspirovat. Tento konkrétní druh obýval Queensland před přibližně 108 miliony let. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z webu Pteros

Inspirace obratlovci (Vertebrata) i bezobratlými při vývoji nových typů zbraní, vozidel, letadel nebo lodí provází lidský druh po velice dlouhou a to z různých důvodů - lidé mohli z živočišných druhů převzat jejich kamufláž, obratnost nebo celkovou dokonalost jejich těla v rámci hydrodynamiky nebo aerodynamiky. Jak už bylo řečeno v úvodu, vývoji různých strojů podle tělesného plánu některých obratlovců nebo bezobratlých šel velmi rychle dopředu při válečných obdobích a to především v době od začátku 20. století. Možná náhodou byl v souvislosti s tím pojmenován i prvoválečný francouzský Boiraultův stroj pro překonávání zákopů přezdíván jako "Diplodocus militaris", ovšem kvůli jeho monstróznosti a neužitečnosti srovnáván s právě s diplodoky. Od roku 1986, kdy byl proveden simulovaný let animatronického modelu rodu Quetzalcoatlus, se ovšem dá reálně uvažovat o myšlence vývoje letadel na základě anatomie ptakoještěrů.

Svět techniky a mechaniky se na tuto skupinu obratlovců ještě neohlížel a to kvůli jejich odrazu, který razila paleontologická veřejnost prakticky až doby 70. let 20. století - jejich výzkum od této doby pokročil natolik, že se zkoumání jejich evoluce, morfologie nebo ekologie dá považovat za pomalu se oddělující podobor spadající pod herpetologii. V tuto chvíli můžeme pterosaury označit za skupinu obratlovců, která má ještě neznámé části výzkumu s velkým potenciálem.

Nová studie kolektivu britských paleontologů, pod vedením Liz Martin-Silverstoneové z Bristolské univerzity, se zabývala anatomií pterosaurů, okrajově narážející i některé další plachtící nebo snad i aktivně létající prehistorické obratlovce, a jejich morfologií použitelnou při konstrukci současných zařízení běžných v civilním i armádním životě. Rozhodli se zkoumat hlavně způsob, jakým se dostávali do vzduchu, jak účinný byl jejich a jeho odlišnosti od současných létajcích obratlovců.

Jejich interpretace je vysvětlena výše, na pterosaurech jsme zatím přehlíželi velké množství zajímavých znaků, které se dají se současnými technickými znalostmi využít v praxi. Jejich hlavní slabinou je nekompletnost některých pozůstatků kvůli jemným dutým kostem a celkově spíše fragmentální povaze velkých druhů (jako druh Hatzegopteryx thambema nebo Quetzalcoatlus northopi).

Autoři ovšem konstatují, že existuje několik druhů, u kterých se dá anatomie a biomechanika zkoumat poměrně dobře díky dobře zachovaným fosiliím a přibližným proporcím jednotlivých částí těla, především tedy křídel.

Vedoucí autorka se ke studii vyjádřila tak, že existují zhruba 2 až 3 fosilie ptakoještěrů s výjimečně zachovanou strukturou křídel, které představují i přibližnou podobu anatomie membrán napjatých mezi čtvrtým prstem kyčlemi. Dnes víme, že nešlo pouze o kůži, ale šlo o poměrně složité struktury složené z krevních vlásečnic, kůže, škáry a pyknovláken (dnes konstatovaných jako typ pravděpodobného pernatého pokryvu), takže snesou srovnání se netopýřími křídly (Chiroptera) nebo křídly ptáků.

Na základě tohoto vědci posoudili analytickými metodami, jaké nejpravděpodobné tvary křídel se u této skupiny vyskytovaly, přirozeně pouze u druhů známých z nekompletních pozůstatků, a tím pádem můžeme předpokládat i letové techniky kterými těmito živočichové zaživa oplývali. Po této části výzkumu ji vědci uzavřeli s tím, že křídla ptakoještěrů mají adaptace z části odlišné od současných aktivně létajících obratlovců a některé se vyskytují pouze u ptakoještěrů a recentní taxony je vůbec nevlastní.

Při anatomii křídel se také vědci zaměřili na stavbu předních končetin a přítomnost mechanismu, který mohli tito živočichové využívat při letech na velké vzdálenost. Přinejmenším u azhdarchoidních pterosaurů (Azhdarchoidea, zejména rody Aramabourgiana a zmíněný kvecalkoatlus) a kladu Ornithocheirae předpokládáme, že podnikali jejich zástupci dlouhé migrační trasy mezi kontinenty, takže se u nich pravděpodobně vyskytovaly adaptace na předních končetinách podporujících stálé držení křídel a celého těla při transkontinentálních letech. U azhdarchoidů pak po delší čas existují oprávněné předpoklady, že dokázali vydržet dlouhé desítky kilometrů bez přistání.

 Při tomto je oprávněné předpokládat, že se jejich svalstvo a membrány tvořící křídla dokázala vyrovnávat tlak a náhodné větrné víry v troposféře, přestože z fosilních nálezů se podobné skutečnosti prokazují stále ještě v omezené míře. Tato technika vyrovávaní tlaku a udržení stálé polohy při letu kvůli vlastní morfologii tělesných proporcí může výrazně pomoci tvorbě obleků jako je tzv. wingsuit nebo vyřešit důležité zákonitosti při otázkách týkajících se vývoje letadel nebo bezpilotních letounů.

Dalším a posledním důležitých aspektem pterosaurů, který je ve studii zohledněn, je způsob jejich výskoku a obecně vzletu. Dnešní drony, jak autoři studie zmiňují, mají poměrně omezené možnosti vzletu, který musí vykonat ze stacionární polohy nebo velmi krátké vzletové plochy. Mike Habib, jeden ze spoluautorů studie, proto zmínil, že velcí ptakoještěři a pterosauři obecně dokázali velmi účinně vyskočit a jediným skokem vzletět.

Tato forma "aktivního výskoku" patří k velmi pravděpodobným verzím vzletu především opět velkých azhdarchoidů, podle Habiba dokázala membrána ve spojení se silou předních končetin vytvořit dostatečnou sílu k výskoku a vzletu. Tento názor podporují i biomechanické studie z poslední dekády. Právě to může pomoci dronům k efektivnějšímu vzletu.

Autoři ještě závěrem přidávají, že se v minulosti vyvíjely další specifické formy anatomie létajících nebo plachtících obratlovců (druh Microraptor gui - čtyři plochy vhodné pro plachtění; druh Yi qi - používání kombinace membrány mezi prsty a pernatého pokryvu), které by také mohly být formou prototypů implementovány do mechaniky a letectví dneška. Zároveň ovšem dodávají, že k praktickému využití adaptací pterosaurů musíme vést delší výzkum, který bude ve spojení s letovými inženýry a mechaniky.

Primáti (Primates), ke kterým patří i lidský druh (Homo) a to i přes prostesty některých konzervativců, původně tvořili poměrně malou skupinu vyvíjející se pravděpodobně už od geologického věku kampánu ve svrchní křídě, ale jejich fosilie z toho obodobí jsou kvůli předpokládané fragmentárnosti chybějící a pouze několik jich známe ze samotného závěru křídové periody (Purgatorius). Po začátku kenozoika se ovšem evoluční linie těchto savců rozštěpila a vyvinuly se podřády Strepsirrhini, zahrnující současné poloopice jako lemury (Lemuroidea) nebo outloně (Lorisoidea), a Haplorhini, kteří ve vývoji pokračovali do forem současných hominidů (Hominoidea), nártounů (Tarsiiformes) a také opic Starého (Catarrhini) a Nového světa (Platyrrhini). Z fosilního záznamu víme, že tyto stále žijící skupiny a řády doplňovalo množství vyhynulých příbuzných, kteří především v paleogénu zažili svou evoluční radiaci, a také, že opice Starého a Nového světa měly ještě v období eocénu společného vývojového předka. Paleontologie, a její podobory jako právě paleoantropologie, s dřívějšími teoriemi o jednotlivých evolučních a paleogeografických pochodech v minulosti jsou dnes téměř každodenně překonávany a nevyhnutelné to bylo i v případě pohledu na evoluci primátů na jihoamerickém kontinentě. Zatímco se soudilo, že na severoamerický se primáti dostali pravděpodobně pomocí pevninských mostů z Asie, do Jižní Ameriky se dostali pravděpodobně pomocí plujících ostrovů vegetace nebo za podobných možností, ale pouze v jedné skupině a to ploskonosích tedy oddělení Platyrrhini. Nový nález ale ukazuje, že se k těmto primátům mohla "přidružit" ještě nejméně jeden další klad opic.

Snímek pravé dentice a zubů parapitecidního primáta (Parapithecidae) z druhu Qantrania fleaglei ze spodnooligocénních uloženin souvrství Džebel Qatrani v egyptské oáze Fajjúm. Tato lokalita sloužila jako odrazový můstek pro teorie o evoluci primátů a předělu fauny z eocénu do oligocénu už v době první poloviny 20. století, rod opice, kterému patří výše vyobrazená čelist, je patrně nejbližším vývojovým příbuzným nového druhu jihoamerického primáta, který velmi upravuje naše znalosti o paleogeografii opic při cestě do Nového světa. Kredit: převzato z webu Research Gate

Ploskonosé, tedy novosvětské, opice jsou zastoupeny ve fosilním záznamu Jižní Ameriky nálezy se svrchního eocénu starými asi 35 milionů let (rod Perupithecus) a kupodivu se shodují s předpokládanou dobou vzniku tohoto oddělení primátů. Je poměrně dobře jasné, dle předpokladů i zkamenělin, že se do této části planety dostali krz Atlantský oceán, který dosahoval menší šířky než dnes zvláště mezi východní Brazílií a Guinejským zálivem, a je také patrné, že v tomto prostoru probíhala v paleogénu také výměna mezi jinými kontinenty na západní polokouli. S podivem nacházíme v Africe patrně také forusrakoidy (Phorusrhacoidea; druh Lavocatavis africana), kteří provedli svou migraci z opačné strany Atlantiku a pravděpodobně ve dvou možných průchodech, a my se proto musíme ptát, za jakých podmínek, a kterou cestou se jednotlivé skupiny přemisťovaly přes oceán v tuto dobu široký přibližně 1 440 kilometrů. Pevně ovšem víme, že ploskonosé opice mají společného evolučního předka s úzkonosými opicemi pocházejícího pravděpodobně z Afriky nebo Asie, určitě ale ze "Starého světa". Zdá se ovšem, že cestu přes oceán podnikly i jiné skupiny primátů, než se dosud soudilo.

Ve fosilním záznamu ploskonosích opic se objevují první známí zástupci tohoto oddělení v raném svrchním oligocénu, před zhruba 29 až 26 miliony let v podobě rodu Branisella, ačkoliv jejich evoluční původ před oddělením všech současných čeledí ploskonosích leží už před přibližně 30 miliony let. Následují je fosilní zástupci jako Tremacebus, Homunculus nebo Chilecebus a také předci současných druhů, všichni pocházejí ze společného předka objevujícího se před asi 40 miliony let na východní polokouli.

Obecný názor o jeho přesunu do současné Jižní Ameriky se za dlouhou dobu výzkumu příliš nezměnil, nejčastěji promovanou hypotézou je jejich přesun pomocí plovoucích ostrovů vegetace s dostatkem potravy. Vzhledem k popisné studii nově nalezeného druhu peruánského primáta druhu Ucayalipithecus perdita ovšem i tento názor patrně bude potřebovat úpravu nebo doplnění. Do "Nového světa" se totiž dostala ještě další, tentokrát dnes již vyhynulá a do této doby známá jako endemická nadčeleď primátů, známá jako Parapithecoidea a nejbližší příbuzní tohoto druhu se vyskytovali v oblasti Egypta.

Autoři studie, jejímž vedoucím autorem je paleontolog při Keck School of Medicine of USC Erik Seiffert, připomínají také fakt, že se s opicemi zhruba ve stejný čas přesouvala také skupina předků současných kapybar (Hydrocheorus hydrochaeris). Podle popisné studie, kde je artikl přesunu části fauny z Afriky do Jižní Ameriky také předmětem výzkumu, došlo k této výměně před přibližně 34 miliony na přelomu eocénu a oligocénu a napomohla k tomu první velká zalednění v oblasti světových pólů a s nimi klesající hladina oceánů. Výměna tedy, podle studie, byla možná v oblasti Atlantiku. Nabízejí se ovšem i alternativní hypotézy zabývající se migrací přes oblast Antarktidy, do těch se ovšem kvůli vzdálenější povaze k předmětu tohoto příspěvku raději nebudeme blíže zmiňovat.

Nově popsaný primát nese pojmenování Ucayalipithecus perdita a svým rodovým jménem odkazuje k provincii Ucalaya v rámci regionu Loreto spadajícího do peruánské části Amazonie. Překlad jeho binomického jména je velmi přesně vyjadřující, o jakého živočicha jde a jeho přibližné příbuzenské vztahy - rodové jméno je přeloženo jako "Opice z (provincie) Ucalaya" a druhový přídomek perdita znamená "ztracený".

Jsou známy celkem čtyři fosilní zuby objevené v letech 2015 a 2016 v peruánské Amazonii původně argentinskými paleontology, ke kterým byl vedoucí autor studie přizván k posouzení nálezu. Z hlediska morfologie si všiml velmi výrazné podobnosti amazonského nálezu s africkými druhy z čeledi Parapithecidae z oblasti proslulé oázy Fajjúm ze stejně starých až mladších uloženin. Zmíněné stoličky si byly navzájem velmi podobné a představovaly nepochybně blízce příbuzné taxony, což se následně potvrdilo po popisu nového druhu na začátku dubna.

Ucayalipithecus nese tak těsné chrakteristiky s africkými druhy, že byl zařazen jako zástupce čeledi Parapithecidae a nikoliv pouze širší nadčeledi Parapithecoidea, autoři studie konstatují velmi velké rozšíření areálu této nadčeledi na základě tohoto nálezu. Z hlediska jejich systematiky pak má taxon dokonce nejblíže ke spodnooligocénnímu rodu Qatrania z Egypta a představuje patrně jeho sesterský taxon, což klade další otázky o evoluci jeho jihoamerického příbuzného. Také považují tyto fosilie za velmi důležité a dílo šťastné náhody při jejich objevu už kvůli jejich drobné velikosti.

Studie se ovšem zabývá přechodem těchto primátů do oblasti Nového světa jako velmi zajímavé skutečnosti a naráží na fakt, že přesun některých savců nebo dokonce dalších obratlovců (Vertebrata) mohl být ve skutečnosti daleko širší, než mohou dostupné fosilie potvrdit.

V popisné studii vědci také zmiňují, že velikost tohoto primáta byla zhruba srovnatelná s kosmanem zakrslým (Callithrix pygmaea) pohybující se tedy okolo 14 až 16 centimetrů. Od afrických forem se tedy odlišuje i svou velikostí a není zcela vyloučené, že představuje velmi specializovanou formu z Nového světa, která se přizpůsobila na nové prostředí redukcí své tělesné velikosti. Z hlediska dlouhodobého vývoje ovšem pravděpodobně nešlo o zcela úspěšnou formu, jež mohla rychle podlehnout konkurenci ploskonosích opic krátce po jejich první velké evoluční radiaci.