Málokterý neptačí dinosaurus (Dinosauria) nebo i prehistorický organismus obecně mění rapidně svůj vzhled ve světle nových objevů, ale existuje jeden velmi známý prehistorický živočich, který v posledních 5ti letech mění vzhled podobně často jako divadelní herci mění své role. Není jím nikdo jiný než věhlasný, obří piscivorní teropod druhu Spinosaurus aegyptiacus, který obýval současnou severní a možná také střední Afriku v době před zhruba 112 až 93 miliony let (není zcela vyloučené, že se mohl vyskytovat i ve svrchní křídě v Keni a Egyptě, v době geologických věků kampán až maastricht), a díky nálezům z let 2014 a 2015 se výrazně zpřesnily naše znalosti o anatomii, ekologii i ontogenezi tohoto predátora. Přes studie, které menším způsobem upravily vzhled tohoto gigantického megalosauroidního teropoda (Megalosauroidea), převažoval obecný názor, že se vzhled kostry a celkový vzhled tohoto živočicha nebudou už nijak výrazně měnit. Změnilo se to po publikování nové studie paleontologa Nizara Ibrahima, který popsal také nové pozůstatky spinosaurů z Maroka, a jeho spoluautorů, kteří zkoumali fosilní obratle tohoto dravce a přišli s poměrně překvapivým závěrem - Spinosaurus vlastnil na ocase ploutevní lem po celé své délce a patřil tedy mezi skutečně převážně vodní živočichy.

Rekonstrukce nové interpretace ocasní části těla druhu Spinosaurus aegyptiacus s prodlouženými obratlovými trny po celé jeho délce a barevně označenými známými kosterními elementy. Pod ním je i přibližná podoba svalstva v této části těla a zanesení nového vzhledu ocasních obratlů do celkové podoby spinosaurovy kostry. Ačkoliv se předpokládalo, že spinosauři patrně měli ocasní lem z kůže a svalstva, většina z nich se nepustila do možnosti kostí vyztužené ocasní ploutve. Kredit: Ibrahim et. al., převzato z webu Theropoda Database

Evoluce dinosaurů je úžasným příkladem téměř nekonečné diverzity dominantní skupiny suchozemských obratlovců, kteří dokázali obsadit většinu možných nik v druhohorním světě. S druhy, jako je Yi qi, celá čeleď Scansoripterygidae, Microraptor gui nebo ptáky (Aves) dokázali obsadit vzdušný prostor, většina ostatních druhů plně obsadila niky suchozemské od horských, subtropických, polárních i vulkanicky aktivních oblastí po pouště a dále a v podobě čeledi Spinosauridae dokázali částečně obsadit i vodní toky a dokonce oblasti mořského pobřeží. Moře a světové oceány jsou také jediným místem, které neptačí dinosauři neosídlili a je těžko určitelné, jestli jejich pozůstatky někdy budou nalezeny v mořských sedimentech. Některé druhy ovšem mohly vést svůj vývoj k formám podobným a přizpůsobeným brakické vodě a životu v estuáriích, v tomto příspěvku představený "staro-nový" Spinosaurus aegyptiacus je patrně ze známých druhů této představě nejblíže.

Z minulosti víme, že se vzhled tohoto gigantického teropoda měnil zhruba stejně často jako odhady jeho velikosti a postu toho největšího teropoda a suchozemského masožravce vůbec. Zatímco v prvních letech výzkumu, a až do 90. let minulého století, byl zpodobňován jako obrovský teropod podobný vzdálenému příbuznému druhu Megalosaurus bucklandii s "plachtou" na hřbetě, od srovnání s dalšími spinosauridy (Spinosauridae) se jeho vzhled začal více podobat tomu známému z posledních let. Napomohly tomu i nové objevy fosilií jeho samotného.

Přelomem se posléze stala studie marockého paleontologa Nizara Ibrahima a jeho kolegů, kteří publikovali naprosto nový vzhled s krátkými zadními končetinami, masivními předními končetinami a zcela odlišně utvářenou hřbetní "plachtou", v roce 2014. Od této chvíle se spíše zpřesnily naše znalosti o anatomii, morfologii nebo držení těla u tohoto druhu, ale vzhled se u obrovského predátora výrazně neměnil. Spinosaurus v tuto chvíli disponoval něčím jako svým "zlatým věkem" pokračujícím dodnes - podařilo se identifikovat jeho mláďata o délce pouhých 1,8 až 2 metry nebo zjistit, jak moc byl tento živočich dobrý plavec. Teď tento poslední jmenovaný bod budeme muset zákonitě upravit se zcela novým pohledem na věc, tento teropod vlastnilo na ocase ploutev.

Biomechanické kvality spinosaurů vhodné k plavání nebo jinému aktivnímu pohybu ve vodě selhávaly především z důvodu malé plochy, která mohla být pro plavání takto velkého živočicha využita. Paleontologové a jiní odborníci, kteří nesouhlasili se spinosaurovým životním stylem podobným současným krokodýlům (Crocodilia) do té míry, že šlo o převážně vodního živočicha, argumentovali především právě malou plochou vhodnou pro plavání. Jeho končetiny měly sice širokou plochu a tělo i ocas by dokázaly vyvinout pohyby ze strany na stranu pohánějící ho vpřed, ale i různé studie poukazovaly na poměrně malé schopnosti plavání u tohoto živočicha.

Jenže, jak je to zvykem, nové objevy mění staré zákonitosti a v případě tohoto piscivorního teropoda to platí nejméně dvojnásob. Nizar Ibrahim, marocký paleontolog z Univerzity v Detroitu, a jeho kolegové vypracovali studii zabývající se velmi zvláštní morfologií ocasních obratlů fosilie druhu Spinosaurus aegyptiacus ze svrchní křídy Maroka. Obratlové výběžky totiž byly u toho druhu patrně velmi prodloužené po celé délce ocasu a tvořily strukturu podobnou té, kterou měl tento teropod na hřbetě.

Objev podobného rázu skutečně překvapivým, přestože určitá struktura podobná ploutevního lemu byla u tohoto druhu předpokládána. Tento ploutevní lem byl ovšem vyztužen kostí, čímž se odlišuje od veškerých ostatních obratlovců (Vertebrata), vlastně představuje jediný ploutevní kostí vyztužený lem mezi neptačími dinosaury vůbec.

Jeho stavba byla gracilní a se sklonem obratlů směrem ke konci ocasu, tvořily tak velice účinný nástroj k plavání, který se dokázal velmi dobře a rychle pohybovat ze strany na stranu. Robotické simulace ukázaly jednoduchý, ale velice účinný pohyb, který dokázal i toho zhruba 7 až 9 tun vážícího živočicha pohánět ve vodě tak, že tento pohyb byl pro něj i hlediska energetické náročnosti výhodný.

Autorům studie se také podařilo rekonstruovat podobu svalstva, které ocas ovládalo a to všech částech kaudální části těla. Patří to k jednomu z nejúžasnějších objevů v novodobé historii tohoto živočicha, například poměrně velký byl sval musculus caudofemoralis, který by indikoval poměrně rychlého živočicha u jiné stavby těla (platí to kupříkladu pro rod Carnotaurus), ovšem zde se přeměnil na nástroj vhodný pro plavání.

Srovnání s jinými neptačími dinosaury, krokodýly a moderními druhy ocasatých obojživelníků (Urodela) prvotní závěry potvrdil a analýzy pomocí robotiky a počítače je podpořily, Spinosaurus a to přesněji jeho ocas dokázali zaplnit mezeru ve znalostech anatomie tohoto druhu potřebných k téměř plně vodnímu stylu života. Tímto nálezem se potvrzuje, že tento teropod byl kvadrupední, semiakvatický až akvatický a poměrně specializovaný predátor, který se ve vodě cítil doma více než na souši. Svými tělesnými adaptacemi se k tomuto životnímu stylu dokázal přizpůsobit skvěle.

Podle Ibrahima dokonce padá i dosud obecně příjmaná teorie o lovu tohoto živočicha - demonstrovala se na postoji, kdy spinosaurus čekal v mělké vodě na kořist, kterou popadl pomocí předních končetin a těmi s pomocí čelistí ji také usmrtil. Dle jeho slov je více pravděpodobné, že lovil téměř výhradně ve vodě a to veškeré přiměřeně velké obratlovce.

Obrovský semiakvatický megalosauroid ze severní Afriky si své prvenství zaslouží, když už patrně není dosud největším známým teropodem a tím pádem i suchozemským dravým živočichem. Víme ovšem, že se u něj poprvé vyvinuly adaptace pro skutečně převážně vodní způsob života, který praktikoval po dobu jeho existence.

Svými evolučními adaptacemi v podobě hřbetních a ocasních výběžků předběhl svou dobu - dnešní druhy obojživelníků s kožnatou obdobou těchto struktur nebo bazilišek zelený (Basiliscus plumifrons) jsou v evolučních závodech o přinejmenším 93 milionů let pozadu. Otevřenou otázkou nyní zůstává, jak tento živočich přečkal, pokud se tomu tak skutečně stalo, rapidní změny v geologickém věku turon, a jak mu tyto adaptace v přečkání mohly pomoci.

Z nového vzhledu spinosaura se také ze dne na den stala internetová senzace a weby, nadšenci i laická veřejnost se předhání ve vytvoření lepších vtipných koláží, memů a kreslených grotesek, které "nové" spinosaury obratle zmiňují. Některé jsou skutečně povedené a trefné především v tom, že vzhled tohoto predátora se v posledních letech změnil tak, jak by nikdo nepředpokládal a už vůbec ne v takové rychlosti. Uvidíme tedy, co nám další léta a kompletnější fosilie přinesou.

Naštěstí pro moderní paleontologii, vědecký svět i lacikou veřejnost jsou dnes neptačí i ptačí dinosauři (Dinosauria) vnímáni jako evolučně velmi úspěšná, dynamická a agilní skupina obratlovců, kteří prosperují po dobu více než 235 milionů let na všech kontinentech. Většina z nás patrně ví, že přes některé výjimky byli po většinu svého času neptačí dinosauři považováni za tupé a nepřizpůsobivé tvory a do spojitosti s ptáky (Aves) se tato skupina uváděla pouze ve vzdáleném příbuzenském svazku. Až na Richarda Owena, Thomase Henryho Huxleye a některé další viktoriánské vědce se k názoru, že ptáci jsou evoluční potomci neptačích dinosaurů vrátila věda až na konci 60. let při vypuknutí "dinosauří renesance" a názorech Johna Ostroma při popisu rodu Deinonychus. Dnes víme, že ptáci jsou nesporně zástupci další vývojové linie dinosaurů a z tohoto hlediska už jsou dnes vědeckou majoritou považováni za žijící zástupce tohoto kladu, ačkoliv menší část paleontologů jako Alan Feduccia s tímto názorem nesouhlasí. Tento příspěvek je věnován studii, na které se podílelo poměrně velké množství odborníků zabývajících se evolucí neptačích dinosaurů a také jejich tělesnými proporcemi během tohoto vývoje,. V tomto případě se zaměřila na vývoj mozku u neptačích i ptačích dinosaurů.

Svrchnojurský teropod s iridiscenčními pery, anchiornitid (Anchiornithidae) druhu Caihong juji, patří mezi druhy, u kterých byl pravděpodobně mozek a jejich inteligence vyšší než u sauropodů (Sauropoda) nebo většiny jiných teropodů (Theropoda). Jako takový ale nemusel být vývoj kognitivných mozkových funkcí podmíněn pouze u teropodů a mezi neptačími dinosaury více rozšířen, jeho výrazné projevy byly ale vázány především na evoluční linii vedoucí k ptákům, ke které Caihong také patrně náležel. Kredit: převzato z webu Sci-News

Neptačí dinosauři představují extrémy živočišného světa v bezpočtu kategorií, kde představují největší suchozemské dravé i herbivorní obratlovce, nejvyšší živočichy vůbec, terestrické organismy s největšími orgány nebo jednotlivými částmi těla a také jedny z nejúspěšnějších vývojových linií obratlovců vůbec. Těchto nepopiratelných kvalit, přestože zdaleka ne ve stejném rozsahu, jak je známe dnes, si byli vědomi už autoři a věhlasní paleontologové nebo biologové od konce 19. století. Některé jejich kvality ovšem nebyly pochopeny, většinou vinou tehdejších technologií nebo zpátečnického postoje k dinosaurům jako takovým, a proto jim byla například přisuzována dvě mozková centra jednoduše kvůli obrovské velikosti jejich těl (v tomto případě šlo modelové případy na rodech Brachiosaurus nebo Stegosaurus) a relativně malé velikosti mozku v lebce. Dnes víme, že žádný neptačí dinosaurus tzv. druhý mozek nevlastnil a v případě zmíněných rodů šlo o glykogenové tělísko jako u dnešních ptáků.

Konzervativní představy o neptačích dinosaurech z první poloviny minulého století naštěstí nepřetrvaly a dnes víme, že tito živočichové dokázali alespoň v případě většiny, mimo obrovitých, obrněných nebo jinak "výstředně" stavěných herbivorů a omnivorů, být rychlí kvůli aktivnímu metabolismu a nervovému systému. Všechny druhy, opět až na některé výjimky, měly rychlé reflexy a patrně dobře rozvinutý mozek, přestože se na akademické úrovni o inteligenci zástupců tohoto kladu stále debatuje. Rozhodujícím argumentem už ale není ani tak velikost samotného mozku jako jeho zvrásnění, které se ovšem ve fosilním záznamu může zachovat opravdu velmi vzácně.

Ve studii představené v tomto příspěvku, na které se podílelo 37 autorů z celého světa a byli mezi nimi i autority jako Daniel Ksepka, Paul Sereno nebo Lawrence Witmer, se paleontologové zaměřili na porovnávání velikosti, tvaru a vývoje mozku v rámci evoluční linie vedoucí od neptačích teropodů k těm ptačím. Výzkum se týkal také nejen teropodů (Theropoda), značně bazálních druhů ptáků, jako byl Archaeopteryx litographica, ale zcela moderních zástupců jako byla alka velká (Pinguinus impennis), moa (Dinornithiformes) nebo holubi (Columbidae).

K výzkumu mozkoven a tedy přibližné velikosti mozku u referovaných taxonů byly přirozeně použity zobrazovací techniky jako CT skeny a také přibližné odhady velikosti a tvaru orgánu na základě dat získaných z fosilií. V tomto ohledu jsme ještě stále limitováni zachováním fosilií, ale pro výzkum neměla tato překážka významný dopad. Na základě srovnání skenů mozku se pak vědecká skupina zaměřila na výzkum alometrie během evoluce referovaných taxonů.

Studie na úvod přichází se zajímavým zhodnocením kapacity mozkoven dinosaurů, ptačích i neptačích, těsně před koncem křídy a velkým vymíráním na jejím konci. Autoři poznamenávají, že oba klady, navzdory tomu, že tímto stylem jsou neptačí dinosauři klad parafyletický, měly v tuto dobu podobnou relativní velikost mozku a to patrně vzhledem k jejich tělu. Naznačuje to, že obě skupiny, přinejmenším neptačí dinosauři, nebyli k vývoji větší mozkové kůry podněcováni konkurencí od jiných skupin a pouze v případě ptáků mohlo jít o vzájemné sdílení nik s některými druhy ptakoještěrů (Pterosauria).

Tímto se ovšem nedá říct, že by neptačí druhy dinosaurů nebyly podněcovány k vývoji velkého mozku a vyvinuté nervové soustavy (stačí uvést čeledi Dromaeosauridae a Troodontidae), pouze to, že vývoj většího mozku nebyl podnícen konkurencí v rámci jiné skupiny suchozemských obratlovců. Do tohoto detailu znění studie ovšem nezachází, jde pouze o přípomínku.

Po vymírání na rozhraní křídy a paleogénu se ale rapidním tempem změnil poměr velikosti těla a mozku u ptáků, autoři uvádějí, že patrně šlo o důsledky evoluční radiace pro zaplnění míst po vyhynulých druzích ze svrchní křídy. Podle již zmíněného Daniela Ksepky, hlavního autora studie z Bruceova muzea v Connecticutu, se jako překvapivý ukázal vývoj poměrně malých velikostí jako hlavní faktor evoluce ptáků s velkým mozkem. Dále uvádí, že množství evolučně úspěšných čeledí se změnšilo úměrně se zvětšením jejich mozku, který ale sám osobě byl velikostně podobný jejich předkům o větší tělesné velikosti.

Dobrým příkladem tohoto příměru, který je ve studii uveden také, se opírá o současné ptáky emu (Dromaius sp.) a již zmíněné holuby ve srovnání s teropodními dinosaury. Srovnání mozků, jejich velikosti, u obou skupin předložilo, že jejich velikost by u dinosaurů stejné velikosti těla byla stejná nebo přinejmenším velmi podobná. Naopak se zdá, že některé druhy jako zmíněný moa měly mozky menší, než dinosauři stejné velikosti, což paleontology překvapilo. Vývoj velikosti mozku u neptačích i ptačích dinosaurů tedy patrně nesl ve většině případů výše zmíněnou charakteristiku, ale existovaly a stále existují určité výjimky.

Autoři za ně označují moderní papoušky (Psittaciformes) a krkavcovité (Corvidae), coby nejinteligentnější ptáky vůbec a jedny z nejinteligentnějších současných živočichů. Víme, že tito ptáci mají abstraktní myšlení, dokáží se naučit řeč, existuje u nich velmi rozvinuté kognitivní schopnosti a celkově se podle posledních výzkumů jejich inteligence dá srovnat s tou, kterou vlastní pouze vyšší primáti (Primates). Jak autoři uvádějí, tyto druhy jsou cosi jako hominini (Homininae) ve světě ptactva, protože si vyvinuli opravdu velký a vyvinutý mozek se vzrůstajícími tělesnými rozměry. Právě z tohoto důvodu vybočují. Vědci také vtipně poznamenali, že se rčení "ptačí mozek" stává spíše komplimentem než urážkou.

V dalším bodě studie pokračuje zcela logickou argumentací - mozky "vyspělých" maniraptorů (Maniraptora) a "primitivních" ptáků (Avialae), tedy vývojových větví mezi ptáky a jejich neptačími předky, jsou podobné do té míry, že s jistotou není poznat, kdy se začala morfologie mozku měnit.

Studie přináší tedy poměrně zajímavý pohled na vývoj mozku u neptačích dinosaurů a jejich přímých evolučních potomků. Vedle toho navíc opět dokazuje, že předci ptáků jsou dinosauři a pro jakoukoliv jinou teorii chybí prokazatelné důkazy (kupříkladu pro teorii o vývoji ptactva z nedinosauřích archosaurů (Archosauria)), a také vypořádání se ptáků s velkým vymíráním na konci druhohorní éry.

Africká dinosauří paleontologie se po poměrně dlouhou dobu, až do začátku minulého století, omezovala pouze na jižní Afriku s několika dobře známými fosilními exempláři. S rostoucím počtem koloniálních systémů na konci 19. století ale krátce na to, před I. světovou válkou, začaly fosilie neptačích dinosaurů (Dinosauria) přicházet i z Německé východní Afriky, dnešní Tanzanie, a britského Egypta na pozadí práce německých paleontologů. Bylo by také dobré připomenout, že právě v egyptské poušti pomáhal paleontologovi Ernstu Stromerovi von Reichenbach německy mluvící český rodák Richard Markgraf, který mu pomáhal při metodách správného sběru fosilií a dokonce objevil typový exemplář rodu Spinosaurus. Právě i toho se bude tento příspěvek dotýkat, jelikož se podařilo velice detailně popsat fosilie a celkovou podobu paleoekosystémů vrstev Kem Kem v Maroku a Alžírsku. Toto naleziště nabývá obrovského významu především od konce 90. let minulého století a v poslední dekádě přineslo obrovské množství zcela nových a vědou nepoznaných fosilií křídových obratlovců (Vertebrata) ze širokého spektra skupin. V tuto chvíli, po publikaci nové studie je jasné, že toto naleziště a celé souvrství je patrně nejdůležitějším severoafrickým druhohorním souvrstvím a velice slibně by mohlo "kandidovat" na post dalšího lagerstätte - odkrývá obrovské množství údajů, které zpřesňují naše znalosti o podobě fauny obratlovců na přelomu spodní a svrchní křídy v severní Africe.

Zmíněný druh Spinosaurus aegyptiacus slunící se v rané svrchní křídě ve vysychající vodní nádrži v oblasti dnešního Maroka, hejno menších ptakoještěrů pracuje na jeho "zubní hygieně". Ačkoliv se za posledních několik let objevily mnohé studie, které poměrně radikálně měnily vzhled tohoto piscivorního teropoda, tak nic nemění na faktu, že na přelomu spodní a svrchní křídy obýval Maroko a byl zde největším dravcem ovšem obývajícím převážně vodní prostředí. Kem Kemské vrstvy vydaly jeho nejnovější fosilie a právem tedy náleží jako erbovní živočich k nim. Kredit: Antonin Jury, převzato z webu Studio 252MYA

Kem Kemské vrstvy na rozhraní Maroka a západního Alžírska poskytují už více než 20 let velmi důležité důkazy o podobě života a jeho interakcích  v době kritického přelomu spodní a svrchní křídy a následného rozmezí cenomanu a turonu, kdy docházelo ke změnám, které postupně právě tuto faunu patrně z velké části zredukovaly. Poskytují také úžasné informace o jedněch z největších suchozemských predátorech v historii života na Zemi a ucelují náš pohled na ekologii, paleogeografii i evoluční historii velkého množství obratlovců. Jejich výzkum už poskytl obrovské množství podstatných informací, přes převratné fosilie semiakvatického spinosaura, objevy neskutečně bohaté fauny neptačích dinosaurů, asambláže ptakoještěrů (Pterosauria), krokodýlů (Crocodylomorpha), dravých ryb nebo lepidosaurů (Lepidosauria). Zvláště obsáhlý je fosilní záznam rybovitých obratlovců a teropodních dinosaurů (Theropoda), kteří tu převažovali a paleontologové považovali tento efekt za neobjasněný, ačkoliv některé studie z poslední dekády poukázaly dobu delšího ukládání hornin a tím pádem výskytu dravých dinosaurů v geologicky větších rozestupech.

Tématem Kem Kemských vrstev se zabývala odborná práce publikovaná kolektivem evropských, afrických a amerických paleontologů. Přinesla naprosto úžasné výsledky z hlediska výzkumu fauny této oblasti a jejích vzájemných ekologických vztahů. Přináší také množství zajímavých a dosud nepublikovaných objevů, které jsou vzhledem k poloze a době ukládání vrstev poměrně překvapivé. Podílely se na ní kapacity, které v této oblasti vedly výzkum již v minulosti a dodnes se podílejí na výzkumu zdejších obratlovců, jako Nizar Ibrahim, Paul Sereno nebo David Martill.

Studie pojednává o nové paleontologicko-geologické monografii, která se zabývá kompletním výzkumem organismů, paleoenviromentálních charakteristik a geologie celé oblasti. Ještě před použitím návzu Kem Kem Beds (do češtiny volně přeloženo jako vrstvy Kem Kem nebo Kem Kemské vrstvy) se v předchozí monografii této geologické formace, která byla vypracována v roce 1996 francouzským geologem Choubertem, užívaly názvy Continental Red Beds a Continental Intercalaire a byla členěna jako tři návzájem oddělené vrstvy. Nová monografie ovšem převádí vrstvy Kem Kem jako jednotnou geologickou skupinu Kem Kem (Kem Kem Group) s pouze dvěma souvrstvími, které pod ní spadají - starší Douira a mladší Gara Sbaa.

Autoři se ovšem snažili pojmout novou monografii z globálního měřítka a vzhledem k tomu, že zdejší fosilie byly využívány ke komerčnímu sběru už nejméně od 70. let minulého století, tak předmětem jejich výzkumu byla i analýza a správné zařazení fosilií i ze soukromých institucí a sbírek. Bylo to taktéž ve spojení s údaji nashromážděnými při paleontologických expedicích, na kterých se podíleli nebo je vedli autoři studie.

Výzkum a ohromný posun v něm pak autoři předpokládají v další části odborné práce, která zhodnocuje výzkum organismů, hornin a prostředí, které obývaly, a výrazné rozšíření fosilních depozitů a dalších exemplářů organismů v dalších letech. Poukazují na fakt, že poměrně velké množství nepopsaných druhů diagnostických pouze na úrovni čeledi, popřípadě vyšší taxonomické jednotky. Známe tu nedeterminované zástupce čeledí Abelisauridae, Lithostrotia, Dromaeosauridae nebo podřádu Ornithischia, řádu Anura a jiných. Dle odhadu paleontologů by v blízké budoucnosti mohly být tyto taxony doplněny o zcela nové, které budou na diagnostické úrovni diagnostikovatelné a tedy bude možnost je popsat jako platné druhy.

Dotýkají se také skutečnosti, že navzdory poměrně širokému spektru makroskopických fosilií obratlovců, tak jsou stále fragmentálně zachovalé ve velké většině případů. Také fosilní záznam bezobratlých, rostlin nebo sladkovodních druhů má stále poměrně velký potenciál, který zůstává nevyužit. Změnit by to mohly nové lokality, autoři ve studii zmiňují místo Oum Tkout představující fosilie z lokality bývalé jezerní tůně, kde se podařily zachovat i fosilie sladkovodních paprskoploutvých ryb (Actiopterygii), hmyzu (Insecta), lasturnatek (Ostracoda) a také rostlinných zbytků.

Paul Sereno, který již v minulosti vedl v této oblasti výzkum a to především ptakoještěrů a neptačích dinosaurů, podařilo se mu z východního Maroka popsat nové fosilie rodu Spinosaurus a některých dalších a zcela nové rody Deltadromeus a Laganosuchus, teď na své konto přidává také překvapivý objev dvou zástupců čeledi Heterodontosauridae, což je naprosto unikátní objev v celé severní Africe a jde o nejmladší doklad této čeledi, pokud se závěry potvrdí. Připomínají také objevy fosilních stop zástupce kladu Ornithopoda velikostí srovnatelných s rodem Iguanodon a také objev fosilního zubu, který mohl patřit zástupci kladu Thyreophora. Jejich práce tedy rozšiřuje naše poznatky o evoluci fauny ornitischianů, o které zde nebyly donedávna žádné konkrétní informace.

Autoři tedy studii uzavírají tím, že asambláž živočichů a dalších organismů, kterou ve východním Maroku nalézáme je dostatečně bohatá na to, abychom mohli pochopit paleoekologii známých zástupců a přibližně rekonstruovat ekosystémy, které se v tuto dobu nacházely v severní Africe. Zároveň ovšem dodávají, že je a bude zde obrovský prostor pro další výzkum v následujících letech a ten pravděpodobně naše znalosti o tomto prostředí ještě zlepší.

Ačkoliv autoři v samotné studii toto nezmiňují, je poměrně dobře pravděpodobné, že do budoucna by se z toho naleziště a geologické skupiny mohlo stát další lagerstätte. Potom by tedy šlo o prostor, který by skýtal obsáhlý fosilní záznam, velmi dobře prozkoumanou podobu paleoekosystémů a zdokumentovaný život, který v něm probíhal.

Vrstvy Kem Kem, dnes už tedy spíše geologická skupina Kem Kem, mají tedy velký potenciál co nabídnout a je velmi pravděpodobné, i podle scénáře paleontologů, že v budoucnu přinesou ještě velké množství důležitých fosilií.