Obecně panuje přesvědčení, že ačkoliv mnoho organismů vykazuje určité formy komunikace a to někdy na velmi rozvinuté úrovni, tak stále je za nejvyspělejší její formu považována komunikace mezi příslušníky našeho druhu (Homo sapiens sapiens). Faktem zůstává, že jde rozvinutou řeč, která se liší a vyvíjí se v mnoha podobách a částech světa už po nejméně 10 000 let a především v současnosti prochází velmi rychlými obměnami, které souvisejí s narůstající globalizací. Vzhledem k vývoji řeči nebo jiných způsobů komunikace u dalších inteligentních obratlovců (Vertebrata), jako papoušků (Psittaciformes) a lidoopů (Hominidae), se ovšem musíme ptát čím a proč byl náš vývoj řeči podmíněn, do kdy se dají jeho stopy vysledovat, a proč má tento způsob komunikace takovou podobu jako dnes. Řeč je také jedním z pilířů lidského vývoje, tedy přesněji vývoje organizované civilizace, kterou tvoříme jako poddruh dnes. Určitou formu odpovědi na některé z otázek, které se týkají historie vývoje řeči a jeho přibližného stáří, by mohla nabídnout studie, která byla publikována kolektivem mezinárodního týmu paleontologů na konci dubna tohoto roku. Pomocí skenů mozkové kůry a následnému porování se známými fosiliemi je podle nich evoluční cesta k lidské řeči mnohem delší, než jsme dosud předpokládali, a zasahuje až do svrchního oligocénu před 25 miliony let.

Malá část expozice lidského vývoje v Britském přírodovědeckém muzeu v Londýně, zde je demonstrována několika lebkami druhů Homo habilis a Homo erectus vyfocených autorem v roce 2017. Primitivní lidé, pravděpodobně ale až druh Homo erectus, dokázali vytvořit bazální formu jazyka, kterou se mi sebou jednotlivci dorozumívali a není zcela od věci si myslet, že nemohla mezi jednotlivými populacemi proběhnout určitá diferenciace jejich jazykových schopností. Celková cesta k jazyku ovšem byla delší, než jsme doposud předpokládali.

Vývoj řeči je jedním se základních vlastností, které nás mohou odlišovat od ostatních živočichů. Pomocí tohoto mechanismu jsme schopni se dorozumět, domluvit, předávat důležité informace nebo rozdělit práci pro větší efektivitu a tím pádem posouvat naše limity. Tyto vlastnosti se projevily především ve svrchním pleistocénu a raném holocénu, kdy zmizela velká většina pleistocénní megafauny a klimat se měnil, prostřednictvím těchto změn se lidé museli více spoléhat na jiné způsoby obživy a začala také dělba práce podobná té dnešní, čímž se pokládaly základy skutečně organizované společnosti. Dnes víme, že k vývoji řeči nebo určitého jiného způsobu komunikace mají predispozice i jiné skupiny organismů a víme z praxe, že již zmínění papoušci nebo kytovci (Cetacea) mají své způsoby komunikace na vysoké úrovni a první zmínění dokonce ovládají jazykové schopnosti na podobné úrovni jako lidé. Lidoopi jako gorily (Gorilla sp.) a šimpanzi (Pan sp.) dokázají ovládat znakovou řeč a na základě toho je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budeme moci s těmito druhy navázat kontakt ve formě rozvinutého dialogu.

Lidská řeč je nepochybně staršího původu, v řádech stovek tisíc let, ve svých prvotních fázích bychom v ní viděli více vyvinutý způsob komunikace než u většiny živočichů stejného stáří a domíváme se, že ji ovládaly už jedny z prvních druhů člověka - patrně Homo erectus a možná i primitivnější jako Homo habilis. Vývoj lidského jazyka je ovšem záležitostí maximálně složitou a na blogu mu patrně do budoucna nebude věnováno příliš pozornosti, protože nejde o záležitost zcela zasahující pouze do paleontologie, biologie nebo zoologie.

Tento příspěvek tedy bude menší náhradou na toto téma, zabývá se studií, která zkoumala vývoj mozku a center řeči u primátů na základě nich se snažili odvodit, kdy zhruba započala evoluce části mozku, díky které můžeme rozvinutě konverzovat. Původní předpoklady, že se tato centra vyvinula u posledních společných předků lidoopů a člověka zhruba na konci miocénu až počátku pliocénu, se tedy vědecká skupina neurovědců rozhodla ověřit.

Zaměřila se na výzkum částí mozku, které úzce souvisejí s řečí a to jsou oblasti, které zpracovávají zvuky, tj. střední mozek (mesencephalon), a to u lidského druhu a recentních lidoopů. Současně s tím byly srovnány oblasti mozkové kůry, které zpracované informace dokáží vyludit v podobě zvuku, tj. oblasti v čelních lalocích.

Podle autorů studie, kterou vedl Prof. Chris Petkov z Newcastleské univerzity, a všeobecně známých faktů máme utváření mozku odlišné od všech ostatních lidoopů. Postrádají takto složité propojení center, které příjmají zvuk, a těch, které zpracovávají řeč a jazyk, ale bližší výzkum prokázal evoluční tendenci k tomuto spojení i u jiných primátů v průběhu jejich vývoje.

Jak vědci uvedli, tento předpoklad při jejich výzkumu existoval, ovšem byli poměrně překvapeni, když se jim potvrdil. Vývoj řeči tedy, alespoň v případě vývoje mozku, určitě souvisí s evoluční linií vedoucí od primitivnějších primátů až k lidem. Na tomto bodě také začala vědecká skupina pracovat i s fosiliemi a porovnáním vývoje mozku u lidí.

Na základě sdílených zdrojů a skenů lidského mozku na mezinárodním poli se podařilo rekonstruovat podobu lidského mozku důležitou pro celý výzkum. Dle jejich práce vykazuje levá mozková hemisféra lidského mozku větší predispozice k vývoji řeči a jazyka. Obecně příjmáno je, že funkce porozumění a mluvy se vyvíjí druhotně u každého člověka a může se vyvinout jak v pravé, tak v levé hemisféře. Z evolučního hlediska se ale zdá být pravděpodobné, že ve vývoji jazykových schopností převažovala levá strana mozku.

Další bod studie se zabýval potenciálem fosilních nálezů, které by, v případě dobrého zachování mozkovny, mohly rekonstruovat mozek dávných předků člověka. Kdyby se něco podobného povedlo nebo se dala rekonstruovat podoba mozku posledních společných předků člověka a dalších primátů a tedy důsledky, které bychom z toho mohli pro vývoj řeči vyvodit.

Na evoluci lidské řeči se tedy podílela především levá mozková hemisféra a určitá formu individualismu při moderním vývoji řeči se tedy projevuje až druhotně. Navíc tedy ve vývoji primátů existují určité predispozice k vývoji řeči a je pravděpodobné, že vyvinuly už při oddělení evolučních linií nadčeledi Hominoidea před zhruba 30 až 20 miliony lt.

Podle spoluautora studie, Prof. Timothyho Griffithse, má tento objev obrovský potenciál pro další výzkum evoluce nejen řeči a sluchu, ale i mozku u primátů obecně. Do studie, která na ni navázala, jsou již zapojení i neurologičtí pacienti a patrně se tedy do budoucna můžeme dočkat více výsledků, které by mohly dokumentovat vývoj naší řeči po miliony let.

Donedávna byla většina druhohorních savců (Mammalia) chápána jako malá a poměrně nevýrazná stvoření, která se pro své vlastní zájmy nepletla mnohem větším neptačím dinosaurům (Dinosauria) po jejich tříprsté nohy. Tato představa byla do jisté míry umocněna tehdejším chápáním neptačích dinosaurů, alespoň v očích široké veřejnosti, jako obrovských druhohorních monster z teplého klimatu, kteří vyhynuli a po nich nastoupili do té doby malí nevýznamní živočichové vedoucí evoluční linií až k nám samotným. Dokázali, i přes své skromné rozměry a menší početnost, úspěšně přežít a dát vzestup nám jako "pánův tvorstva". Jakkoli mohla být tato představa přitažlivá, současná paleontologie se k ní nepřiklání, protože savci a zvláště jejich synapsidní předci (Synapsida) nebyli žádnými méněcennými obyvately mesozoika, a vykreslit je takto je chybné. Ve skutečnosti přibývá fosilních objevů savců, kteří byli na svou dobu poměrně specializovaní nebo byli velkými a úspěšnými živočichy, kupříkladu druhy Repenomamus robustus, Castorocauda lutrasimilis nebo Vincelestes neuquenianus. Nově se k nim přidává i poměrně velký a značně odlišný druh křídového savce, který žil na samém konci éry mesozoika, ale nikoliv v Asii nebo Severní Ameriky. Druh Adalatherium hui, jak byl nový savec pojmenován, se totiž vyskytoval vedle obrovských žab (Anura), kanibalistických abelisauridů (Abelisauridae) a jiných podivných druhů před 66 miliony let na Madagaskaru.

Rekonstrukce nového druhu mesozoického savce ze svrchnokřídového Madagaskaru, který obýval severozápadní část ostrova na skutečném konci druhohor těsně před dopadem asteroidu Chicxulub. Adalatherium bylo, s velikostí srovnatelnou s kočičí, jedním z větších druhohorních savců, ale zvláštní a důležité je na něm především podivná morfologie jeho lebky a některých částí těla. Kredit: Andrej Atuchin, převzato z webu Sci-News

Svět svrchní křídy nás stále překvapuje zcela novými živočišnými i rostlinnými formami, které se z fosilního záznamu daří vyprostit. Mimo populárních druhů neptačích dinosaurů, kteří se procházeli v nejsvrchnější křídě po všech pevninách a to ve všech možných podobách, jako byli gigantičtí sauropodi (Sauropoda), groteskní terizinosauridi (Therizinosauridae), rohatí ceratopsidi (Ceratopsidae) nebo nesmírně známý Tyrannosaurus rex, se na většině světových kontinentálních mas vyvíjeli i předci fauny, kterou známe jako současnou dominantní formu suchozemských obratlovců. Šlo o předky nebo zástupce recentních druhů ptáků (Aves), obojživelníků (Lissamphibia) a v neposlední řadě také právě savců, kteří, podle provedených molekulárních analýz DNA, prošli už krátce po začátku svrchní křídy evolucí k rozštěpení vývojových linií všech velkých současných skupin. Jejich diverzita vzrůstala, a pokud by nedopadl meteorit na konci křídového období, je pravděpodobné, že by se sice nerozšířili do takového spektra druhů jako ve starším kenozoiku a dnes, ale přesto by byli nezanedbatelnou součástí těchto hypotetických ekosystémů.

Velikostně se přesto nejednalo o výrazně větší živočichy, kteří se neptačím dinosaurům nemohli rovnat, až na některé výjimky jako byl druh Didelphodon vorax. Svrchnokřídové druhy savců byly ale rozmanité, čímž svou velikost částečně kompenzovaly, a nový objev z hornin souvrství Maevarano na severozápadě Madagaskaru nám ukazuje zvláštní případ primitivního savce, který představoval endemita a jeho znaky byly doslova unikátní.

Víme, že se v této oblasti vyskytovaly vyhynulé druhy savců a jejich nejbližších příbuzných z kladu Mammaliaformes, především z relativně primitivního kladu Gondwanatheria, kteří zde vytvořili poměrně široké množství forem, z nichž přinejmenším jedna patřila mezi největší savce křídy (Vintana sertichi). Právě z důvodu, že fauna zdejších savců byla archaického evolučního původu a značné velikosti, nebyl objev nového druhu Adalatherium hui tak překvapivý. Jako takový byl oznámen v dubnu tohoto roku, fosilie jako taková byla nalezena v oblasti Mahajanga v roce 1999, ale popisná studie vyšla až na jeho konci.

Hlavním autorem odborné práce byl v tomto případě kanadský paleontolog David Krause, jako v případě popisu jiných zástupců této svrchnokřídové asambláže, rodů Majungasaurus, Beelzebufo nebo Lavanify a podílel na výzkumu zdejších obratlovců (Vertebrata) i celého souvrství obecně, spolu s dalšími vědci.

Fosilie nově nalezeného druhu představují, narozdíl od mnohých jiných exemplářů, poměrně kompletní kostru s kraniálním i postkraniálním skeletem a z velké části zachovanou lebkou. Právě na ní objevili paleontologové množství unikátních znaků a to na primitivní typy savců, ke kterým tento druh náležel. Od povahy zkameněliny se odráží i binomické pojmenování druhu, rodové jméno je v překladu z malgaštiny a řečtiny "šílené zvíře". Má tak znamenat překvapení právě pro neuvěřitelně dobře zachované pozůstatky. Jde také o jednoho z nejkompletněji zachovaných druhohorních savců na jižní polokouli.

Živočich se tak dal velmi dobře rekonstruovat, pozoruhodné jsou velké drápy na všech končetinách, poměrně krátký ocas a relativně také zavalité tělo. Vzhledově tedy mohl připomínat hybrida některé z dnešních šelem (Carnivora) nebo některé z dnešních velkých pozemních hlodavců (Rodentia) a damanů (Hyracoidea), jeho velikost patřila mezi druhohorními savci k největším známým, protože dosahoval délky zhruba 60 centimetrů a váha se mohla pohybovat i okolo 3,1 kilogramu. Kosterní elementy navíc nejeví známky všech srůstů, takže živočich mohl být v dospělosti ještě o trochu větší.

Tlama a stavba zubů ukazuje, že šlo o herbivora a tedy se svými ekologickými nikami podobal i současným hlodavcům. V ekosystémech semiaridního Magadaskaru ve svrchní křídě, kde se projevoval sezónně vlhký klimat, mu patrně největší nepříjemnosti způsobovali početní teropodní dinosauři (Theropoda) a především menší druhy, pak také krokodýlovití plazi (Crocodylomorpha).

Úžasné ovšem je, kolik vykazuje tento živočich neobvyklých a doslova unikátních znaků, vlastně vykazuje morfologii, kterou u žádného jiného dosud známého vyhynulého i recentního savce nenajdeme. Podle Krauseho dokonce odporuje mnohým prověřeným skutečnostem u savců známých.

Specifická je především stavba lebky, v oblasti čenichu se nachází kosti, jako septomaxilární, které neodpovídají evolučním liním, které vedou k moderním savcům, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby se nespojovala s dalšími znaky. Na špičce čenichu se nacházel otvor, který u žádného dalšího druhu savce není znám a jeho účel není známý. Patrně ale může souviset s velmi velkým množstvím otvorů, foramin, na lebce, kterým se také odlišuje od ostatních savců.

Vlastní jich více než kterýkoliv jiný druh a jejich účel mohl hrát roli s velkým množstvím cév a rozvětvené nervové sítě, která vedla k hmatovým vousům. Adalatherium vlastnilo tedy patrně velmi citlivý čichový a hmatový aparát, možná ještě více citlivý než mají někteří současní savci jako psi (Canis sp.) nebo medvědi lední (Ursus maritimus). K podobnému závěru bychom potřebovali více důkazů jako trojrozměrné rekonstrukce mozku a čichových laloků, ale nemůžeme to vyloučit. Takto zvláštně utvářený čenich tomuto živočichovi patrně pomáhal při orientaci a je možné, že s podobnými adaptacemi šlo o primárně fosoriálního živočicha.

Jiným druhům savců ale neodpovídá i jinými anatomickými zvláštnostmi - má více obratlů než kterýkoliv jiný druhohorní savec, jeho chrup je velmi odlišný svou stavbou, celkové držení těle je netypické pro jeho příbuzné i jiné savce, utváření jeho hlemýždě (části vnitřního ucha) je podobné jako u moderních druhů a také jedna z jeho končetin má podivné zakřivení. Mimo fosoriality ale také, podle autorů, zvládalo aktivně běhat a možná využívat i jiné způsoby lokomoce.

Ačkoliv se tyto znaky mohou částečně týkat subadultní části ontogeneze zkoumaného exempláře, rozhodně ne všechny by se daly vysvětlit tímto způsobem. Naopak, množství znaků má i podle autorů zcela jiný důvod a ten spatřují v izolaci ostrova Madagaskar ve svrchní křídě, který už v době výskytu tohoto živočicha byl 22 milionů let samostatnou pevninou. Specifické podmínky a refugia pro přežití a vývoj archaických skupin savců i jiných živočichů pravděpodobně byly důvodem vývoje takto zvláštních adaptací.

Podle Krauseho byl tento geologický čas mezi oddělením Indie od Madagaskaru a koncem křídy dost dlouhý na to, aby se zde podobně bizardní formy savců mohly vyvinout. Jakkoliv je tedy výzkum tohoto druhu savce zajímavý a bude patrně dál pokračovat, tak vědci studii uzavírají s tím, že je pouze jedním z kusů "evolučních puzzlí" gondwanských savců ze svrchní křídy. Adalatherium je ovšem druh značně neobvyklý a měli bychom mu věnovat pozornost.

Paleogeografie a biogeografie současného suchozemského i mořského života je poměrně důležitou stopou a do určité míry také opěrným bodem pro implikace spojené s evolučními pochody při vývoji různých skupin, čeledí nebo rodů živočichů. Na základě nich se dá posoudit, zda se některé skupiny nebo jiné taxonomické jednotky mohly vyskytovat v určité čase na určitých místech, jaké důsledky z toho plynou pro jejich evoluční historii a vzájemnou příbuznost a zda je to vůbec možné. V posledních několika milionech let, přibližně od doby, kdy kontinenty ve svrchním kenozoiku setrvaly ve zhruba současné podobě, se předními ději zasahujícími do paleogeografie stalo propojení obou Amerik ve spodním pliocénu, vznik Beringie po začátku ledových dob a s tím další kolísání mořské hladiny, také uzavření Gibraltarské úžiny a územní změny v současné jihovýchodní Asii. O Sundalandu, pevnině vzniklé mezi souostrovím Velké Sundy a Malajským poloostrovem, už bylo pojednáno v několika jiných příspěvcích, ale tento se ho dotýká také z důvodu existence několika přirozených bariér mezi ním a další pleistocénní pevninou Sahul (současná Austrálie, Papua Nová Guinea a několik přihlehlých ostrovů) a pohybem lidského druhu (Homo) v této oblasti. Limitují je totiž linie a první z nich vytyčil proslulý přírodovědec a také jeden z vědců, kteří dokázali formulovat základ evoluční teorie, Alfred Russell Wallace. Podle výzkumu australských a indonéských paleontologů a paleoantropologů patřila tato oblast k nejméně obydleným i poměrně dlouho po průchodu lidského druhu do Austrálie.

Fauna Indonésie, Timoru, bývalých kontinentálních bloků Sundalandu a oblasti mezi mezi Wallaceovou linií a Lyddekerovou linií, se v mnohém nepodobala té na kontinentálních celcích v okolí. Vyskytovali se zde obrovští varani, trpasličí chobotnatci (Stegodon florensis insularis), gigantičtí luskouni (Manis palaeojavanica), různě velké druhy člověka, neuměrně velcí hlodavci (Rodentia) včetně veverek a krys jako je výše vyobrazená Coryphomys buhleri. Lidé ovšem tuto oblast neobývali hned po průchodu krz Sundaland a plně ji začali obývat až o několik tisíc let později. Kredit: Lucas Lima, převzato z webu Studio 252MYA

Podíváme-li se na faunu a flóru, která v pliocénu a pleistocénu vyvinula a přežila na Filipínách, Indonésii, Molukách, poloostrovech Přední a Zadní Indie nebo Papuy Nové Guineye, tak zjistíme, že se zde vyvinula zcela specifická asambláž organismů, které se tváří "importovaně" a netypicky pro toto místo světa. Nachází se zde jediní zbylí příbuzní poloopic (Strepsirhini) mimo africký kontinent, čeleď outloňovitých (Lorisidae), jediní starosvětští tapíři (tapír čabrakový - Tapirus indicus), endemické druhy vejcorodých savců (Monotremata) mimo Austrálii nebo obrovští hlodavci. Specifický ráz fauny této oblasti je ovšem oddělen do dvou dalších ekoregionů, které odděluje série tří linií, které byly biology a zoology implementovány do západní Indonésie ve 2. polovině 19. století a na počátku století minulého. Jde o linie, ve směru od západu na východ, Wallaceovu, Weberovu a Lyddekerovu a všechny byly pojmenovány po významných evolučních biolozích nebo jiných vědcích, kteří se vývojem života v této i jiných oblastech zabývali.

Prostor mezi Wallaceovou linií, která prochází Lombockým a Makassarským průlivem, ostrovy Borneo a Sulawesi a mezi Moluky a Filipínami, a Lyddekerovou linií, která prochází mezi australským pobřežím, Východním Timorem, Aruskými a Tanimbarskými ostrovy, ostrovem Seram a Papuou Novou Guineou, je obecně označován jako Wallacea a jde o oblast endemických druhů se smíšeným původem a to většinou bez přirozených velkých pozemních savců (vyjma makakovitých opic (Macaca), prasete babirusa (Babyrousa sp.), anoa nížinného (Bubalus depressicornis), luskounů (Pholidota) a některých jiných).

Jak poměrně dobře víme, ve stejné oblasti se v minulosti vyskytovala specializovaná fauna savců ovlivněna efekty ostrovních ekosystémů - jak nanismu, tak gigantismu. Lidé se v jihovýchodní Asii objevují poměrně časně, před zhruba 1 milionem let na Jávě, podle známých nálezů se do oblasti Wallacey dostávají ve stejnou nebo lehce mladší dobu před asi 0,84 až 1 milionem let. Prokatetelné fosilie lidské druhu jsou pak konkrétně na ostrově Flores v podobě druhu Homo floresiensis před přibližně 190 000 lety.

Hluboké moře a nepříhodné podmínky, o možnostech primitivní mořeplavby nemluvě, patrně zdržely lidský druh v expanzi do této oblasti na celé stovky tisíc let. Zdá se ovšem, že i primitivní druhy člověka dokázaly osídlit nehostinná území a to včetně pouští, vysokohorských plošin nebo stepní tundry - rychle se dokázali uzpůsobit poměrně širokému spektru i těžko obyvatelných oblastí.

Moderní archeologické nálezy z východního Timoru, o stáří přibližně 42 000 až 39 000 let, podpořily závěry antropologů a paleoantropologů, že se lidé v této oblasti živili v raných fázích osidlování především rybolovem. Také se zde vytvořila nestálá populace a první stabilní se objevují až před zhruba 20 000 lety. Právě tyto charakteristiky přiměly antropology k výzkumu této oblasti a lidských pozůstatků, spolupráce australských a indonéských paleontologů z několika institucí se zaměřili na odlišnosti této oblasti pro rekonstrukci prostředí a lidského osídlení, které zde v pleistocénu existovalo.

Jedním z bodů, který paleontologové zmiňují, je, že se hominidé, alespoň pokud víme, vyvíjeli především v oblastech otevřeného terénu, což je nesporný fakt.

Druhy Homo habilis, Ardipithecus kadaba, Paranthropus boisei i Australopithecus afarensis se vyvíjeli a existovali především na savanách, stepích, tropických pláních nebo dokonce náhorných plošinách (poměrně známí denisované), kvůli tomuto prostředí, které ve svrchním miocénu při jejich vývoji zabíralo dřívější plochy pralesa, se pravděpodobně také vyvinuli jejich aktivní bipedita a postupný přechod k vertikálnímu držení těla. Ačkoliv některé moderní výzkumy vyvrací obecný předpoklad o snížení schopnosti lézt po stromech u homininů (Homininae), tak stále je nepopiratelné, že lidé až do středního až pozdního pleistocénu obývali především otevřená území.

To byl patrně také jeden z problémů přesunu většího počtu lidí do oblasti Wallacey, protože v této oblasti se držely velké plochy deštného pralesa a to až do doby, kdy tu byli lidé usazeni po dlouhou dobu a začali rozsáhle pěstovat kulturní plodiny. Pro mnoho původních endemitů právě tyto lidské aktivity měly devastační účinky.

Předtím se ale zde rozvíjelo lidské osílední především na pobřeží, kde byly objeveny pomůcky pro rybolov včetně jednoho z nejstarších háčků na světě, jak autoři studie zmiňují. Podle Ceriho Shiptona, jednoho ze spoluautorů, je ale těžké určit, jak se dál tato populace rozvíjela, kvůli špatným konzervačním podmínkám. Vodítkem, také důvodem vypracování této studie, jsou fosilní lidské zuby objevené na ostrovech Timor a Alor, které by mohly o postupu a ekologických preferencích zdejších lidí prozradit více informací.

Podobně jako v jiných případech výzkumu potravních návyků nebo přednosti jiného typu prostředí, antropologové zkoumali uhlíkové izotopy na těchto fosiliích, na jejich sklovině. Podobný princip byl aplikován i na fosilie jiných homininů, zde byly vědci srovnány fosilie a subfosilní pozůstatky 26 vzorků od různých jedinců nalezených na výše zmíněných ostrovech a mají velký rozptyl svého stáří (pohybuje se mezi 42 000 až 1 000 let) pro zjištění co nejvíce různorodých výsledků.

Výsledky nebyly příliš překvapivé, nejstarší jedinci člověka v oblasti Walleceye se živili především na mořských organismech a jejich populace byla soustředěna především na pobřeží. Vědecká skupina z toho vyvozuje, že se přes tuto oblast lidé přesouvali rychle, a proto jejich obydlí u mořského pobřeží nebyla trvalá a lidé se zaměřili především na lov ryb nebo jiných mořských organismů. Naznačuje to, že příchozí lidé v této oblasti byli buď zvyklí na lov suchozemských velkých savců, což by, vzhledem k místu jejich původu, bylo pravděpodobné, nebo se praktikovali zároveň s tím i rybolov a věděli, že pouze ten k udržení nedopomůže.

Naznačují to výsledky analýzy zubů, které pocházejí z doby před zhruba 20 000 lety, kdy většina vzorků vykazuje uzpůsobení na potravu sestávající z pralesní ostrovní fauny a flóry, část z nich se ovšem stále živila mořskými živočichy. Naznačuje to, že se lidé v tuto dobu, když už byli zastoupení na všech kontinentech, zde naučili soužití a patrně vytvořili první stabilní populaci v této světa.

Jde tedy o poměrně unikátní jev, protože ve stejnou dobu už existovalo poměrně málo míst na kontinentech a blízkých ostrovech, kde se náš druh nevyskytoval (šlo o Galapágy, Madagaskar, Falklandy nebo Pacifik). Zároveň ale potvrzuje jeden fakt, výzkum zubů poměrně jednoznačně potvrdil, že patří pouze zástupcům druhu Homo sapiens a nikoliv žádnému ostrovnímu druhu hominida. Naznačují tedy poměrně rychlé přizpůsobení novému prostředí, které bylo rychlejší než u většiny ostatních druhů člověka.

Autoři z tohoto vyvozují poměrně provokativní závěry týkající se evoluční historie našeho vlastního druhu, kterému mohla k jeho evoluční úspěšnosti dopomoct jeho ekologická flexibilita, jak ji vědecká skupina nazývá. Různorodost pleistocénního prostředí dala člověku prostor k diverzifikace do nových forem, které se úspěšně přizpůsobily jiným, extrémním druhům prostředí a to pouze v rámci jediného druhu.

Předtím se lidé do různých prostředí, až na výjimky jako jsou práve denisované, přizpůsobili různým biotopům diverizifikací do různých druhů, ale podle autorů studie to byl práve náš druh, který se diverzifkoval k různým prostředím pomocí pouze menších morfologických a přesto účinných změn. Spolu s jeho kulturou, novými způsoby lovu a celkově odlišným přístupem ke změnám na konci pleistocénu se zdá, že právě náš druh aktivně vytlačil ostatní hominidy a byl z nich měnícímu se klimatu nejlépe přizpůsoben. Podle autorů studie mu právě toto dopomohlo k postu současného dominantního obratlovce.