Nedávno jsem se zúčastnil jedné menší diskuze ohledně předloh pro zbraně v rámci lidské historie, konkrétně meče, katany a jiní sečné a bodné zbraně, a zmínil jsem se také o tom, že se tanky a veškerá bojová vozidla až do současnosti nevědomky inspirují neptačími dinosaury (Dinosauria) jako ankylosauridními tyreoforany (Ankylosauridae). Ačkoliv jsme narazili na fakt, že se v historii rytíři nebo jiní bojovníci nemohli těmito skvěle obrněnými druhy druhohorních živočichů inspirovat kvůli nespornému faktu, že o nich tehdejší vědy neměly tušení, ale tato diskuze mě přivedla na myšlenku, jak moc se lidský druh inspiruje okolní přírodou a to od jeho počátků. Pouze se tento fakt násobí nasazením bojových vozidel, nových typů letadel, průkopnických návrhů dronů a strojů, přestože už Leonardo da Vinci pracoval s návrhy ornitoptéry založené na funkci ptačích křídel a jejich extrapolace do jednoduchého, člověkem ovládaného stroje. Paleontologové a biomechanici ovšem, podle nově vyšlé studie, přehlédli, že schopnosti ornitoptéry a letadel, které jsou založeny na moderních ptácích (Aves), se dají nahradit nebo předčit pomocí schopností letu a obratnosti evolučních "bratranců" neptačích dinosaurů - pterosaurů (Pterosauria). Podle autorů nové studie měli tito létající a pravděpodobně teplokrevní obratlovci velmi dobré predispozice k tomu, aby jsme se podle jejich morfologie a anatomie mohli inspirovat při vývoji současných technologií jako dronů nebo helikoptér. Určité zvláštní adaptace, jako specifický tvar a využití prstů na předních končetinách nebo způsob vzletu už jen z letmého pohledu k těmto spekulacím vede a autoři tohoto výzkumu se zaměřili na biomechaniku těchto obratlovců skutečnou použitelnou k výrobě současných strojů založených na jejich morfologii.

Australský pterosaurus druhu Mythunga camara patří spíše ke středně velkým druhům s rozpětím dosahujícím zhruba 4,7 metru, ale stal se poměrně důležitým kvůli pochopení evoluce křídových pterosaurů v Austrálii. I tento druh vykazoval adaptace, podle kterých by se mohlo současné letectví a vývoj dronů nebo jiných strojů inspirovat. Tento konkrétní druh obýval Queensland před přibližně 108 miliony let. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z webu Pteros

Inspirace obratlovci (Vertebrata) i bezobratlými při vývoji nových typů zbraní, vozidel, letadel nebo lodí provází lidský druh po velice dlouhou a to z různých důvodů - lidé mohli z živočišných druhů převzat jejich kamufláž, obratnost nebo celkovou dokonalost jejich těla v rámci hydrodynamiky nebo aerodynamiky. Jak už bylo řečeno v úvodu, vývoji různých strojů podle tělesného plánu některých obratlovců nebo bezobratlých šel velmi rychle dopředu při válečných obdobích a to především v době od začátku 20. století. Možná náhodou byl v souvislosti s tím pojmenován i prvoválečný francouzský Boiraultův stroj pro překonávání zákopů přezdíván jako "Diplodocus militaris", ovšem kvůli jeho monstróznosti a neužitečnosti srovnáván s právě s diplodoky. Od roku 1986, kdy byl proveden simulovaný let animatronického modelu rodu Quetzalcoatlus, se ovšem dá reálně uvažovat o myšlence vývoje letadel na základě anatomie ptakoještěrů.

Svět techniky a mechaniky se na tuto skupinu obratlovců ještě neohlížel a to kvůli jejich odrazu, který razila paleontologická veřejnost prakticky až doby 70. let 20. století - jejich výzkum od této doby pokročil natolik, že se zkoumání jejich evoluce, morfologie nebo ekologie dá považovat za pomalu se oddělující podobor spadající pod herpetologii. V tuto chvíli můžeme pterosaury označit za skupinu obratlovců, která má ještě neznámé části výzkumu s velkým potenciálem.

Nová studie kolektivu britských paleontologů, pod vedením Liz Martin-Silverstoneové z Bristolské univerzity, se zabývala anatomií pterosaurů, okrajově narážející i některé další plachtící nebo snad i aktivně létající prehistorické obratlovce, a jejich morfologií použitelnou při konstrukci současných zařízení běžných v civilním i armádním životě. Rozhodli se zkoumat hlavně způsob, jakým se dostávali do vzduchu, jak účinný byl jejich a jeho odlišnosti od současných létajcích obratlovců.

Jejich interpretace je vysvětlena výše, na pterosaurech jsme zatím přehlíželi velké množství zajímavých znaků, které se dají se současnými technickými znalostmi využít v praxi. Jejich hlavní slabinou je nekompletnost některých pozůstatků kvůli jemným dutým kostem a celkově spíše fragmentální povaze velkých druhů (jako druh Hatzegopteryx thambema nebo Quetzalcoatlus northopi).

Autoři ovšem konstatují, že existuje několik druhů, u kterých se dá anatomie a biomechanika zkoumat poměrně dobře díky dobře zachovaným fosiliím a přibližným proporcím jednotlivých částí těla, především tedy křídel.

Vedoucí autorka se ke studii vyjádřila tak, že existují zhruba 2 až 3 fosilie ptakoještěrů s výjimečně zachovanou strukturou křídel, které představují i přibližnou podobu anatomie membrán napjatých mezi čtvrtým prstem kyčlemi. Dnes víme, že nešlo pouze o kůži, ale šlo o poměrně složité struktury složené z krevních vlásečnic, kůže, škáry a pyknovláken (dnes konstatovaných jako typ pravděpodobného pernatého pokryvu), takže snesou srovnání se netopýřími křídly (Chiroptera) nebo křídly ptáků.

Na základě tohoto vědci posoudili analytickými metodami, jaké nejpravděpodobné tvary křídel se u této skupiny vyskytovaly, přirozeně pouze u druhů známých z nekompletních pozůstatků, a tím pádem můžeme předpokládat i letové techniky kterými těmito živočichové zaživa oplývali. Po této části výzkumu ji vědci uzavřeli s tím, že křídla ptakoještěrů mají adaptace z části odlišné od současných aktivně létajících obratlovců a některé se vyskytují pouze u ptakoještěrů a recentní taxony je vůbec nevlastní.

Při anatomii křídel se také vědci zaměřili na stavbu předních končetin a přítomnost mechanismu, který mohli tito živočichové využívat při letech na velké vzdálenost. Přinejmenším u azhdarchoidních pterosaurů (Azhdarchoidea, zejména rody Aramabourgiana a zmíněný kvecalkoatlus) a kladu Ornithocheirae předpokládáme, že podnikali jejich zástupci dlouhé migrační trasy mezi kontinenty, takže se u nich pravděpodobně vyskytovaly adaptace na předních končetinách podporujících stálé držení křídel a celého těla při transkontinentálních letech. U azhdarchoidů pak po delší čas existují oprávněné předpoklady, že dokázali vydržet dlouhé desítky kilometrů bez přistání.

 Při tomto je oprávněné předpokládat, že se jejich svalstvo a membrány tvořící křídla dokázala vyrovnávat tlak a náhodné větrné víry v troposféře, přestože z fosilních nálezů se podobné skutečnosti prokazují stále ještě v omezené míře. Tato technika vyrovávaní tlaku a udržení stálé polohy při letu kvůli vlastní morfologii tělesných proporcí může výrazně pomoci tvorbě obleků jako je tzv. wingsuit nebo vyřešit důležité zákonitosti při otázkách týkajících se vývoje letadel nebo bezpilotních letounů.

Dalším a posledním důležitých aspektem pterosaurů, který je ve studii zohledněn, je způsob jejich výskoku a obecně vzletu. Dnešní drony, jak autoři studie zmiňují, mají poměrně omezené možnosti vzletu, který musí vykonat ze stacionární polohy nebo velmi krátké vzletové plochy. Mike Habib, jeden ze spoluautorů studie, proto zmínil, že velcí ptakoještěři a pterosauři obecně dokázali velmi účinně vyskočit a jediným skokem vzletět.

Tato forma "aktivního výskoku" patří k velmi pravděpodobným verzím vzletu především opět velkých azhdarchoidů, podle Habiba dokázala membrána ve spojení se silou předních končetin vytvořit dostatečnou sílu k výskoku a vzletu. Tento názor podporují i biomechanické studie z poslední dekády. Právě to může pomoci dronům k efektivnějšímu vzletu.

Autoři ještě závěrem přidávají, že se v minulosti vyvíjely další specifické formy anatomie létajících nebo plachtících obratlovců (druh Microraptor gui - čtyři plochy vhodné pro plachtění; druh Yi qi - používání kombinace membrány mezi prsty a pernatého pokryvu), které by také mohly být formou prototypů implementovány do mechaniky a letectví dneška. Zároveň ovšem dodávají, že k praktickému využití adaptací pterosaurů musíme vést delší výzkum, který bude ve spojení s letovými inženýry a mechaniky.

Primáti (Primates), ke kterým patří i lidský druh (Homo) a to i přes prostesty některých konzervativců, původně tvořili poměrně malou skupinu vyvíjející se pravděpodobně už od geologického věku kampánu ve svrchní křídě, ale jejich fosilie z toho obodobí jsou kvůli předpokládané fragmentárnosti chybějící a pouze několik jich známe ze samotného závěru křídové periody (Purgatorius). Po začátku kenozoika se ovšem evoluční linie těchto savců rozštěpila a vyvinuly se podřády Strepsirrhini, zahrnující současné poloopice jako lemury (Lemuroidea) nebo outloně (Lorisoidea), a Haplorhini, kteří ve vývoji pokračovali do forem současných hominidů (Hominoidea), nártounů (Tarsiiformes) a také opic Starého (Catarrhini) a Nového světa (Platyrrhini). Z fosilního záznamu víme, že tyto stále žijící skupiny a řády doplňovalo množství vyhynulých příbuzných, kteří především v paleogénu zažili svou evoluční radiaci, a také, že opice Starého a Nového světa měly ještě v období eocénu společného vývojového předka. Paleontologie, a její podobory jako právě paleoantropologie, s dřívějšími teoriemi o jednotlivých evolučních a paleogeografických pochodech v minulosti jsou dnes téměř každodenně překonávany a nevyhnutelné to bylo i v případě pohledu na evoluci primátů na jihoamerickém kontinentě. Zatímco se soudilo, že na severoamerický se primáti dostali pravděpodobně pomocí pevninských mostů z Asie, do Jižní Ameriky se dostali pravděpodobně pomocí plujících ostrovů vegetace nebo za podobných možností, ale pouze v jedné skupině a to ploskonosích tedy oddělení Platyrrhini. Nový nález ale ukazuje, že se k těmto primátům mohla "přidružit" ještě nejméně jeden další klad opic.

Snímek pravé dentice a zubů parapitecidního primáta (Parapithecidae) z druhu Qantrania fleaglei ze spodnooligocénních uloženin souvrství Džebel Qatrani v egyptské oáze Fajjúm. Tato lokalita sloužila jako odrazový můstek pro teorie o evoluci primátů a předělu fauny z eocénu do oligocénu už v době první poloviny 20. století, rod opice, kterému patří výše vyobrazená čelist, je patrně nejbližším vývojovým příbuzným nového druhu jihoamerického primáta, který velmi upravuje naše znalosti o paleogeografii opic při cestě do Nového světa. Kredit: převzato z webu Research Gate

Ploskonosé, tedy novosvětské, opice jsou zastoupeny ve fosilním záznamu Jižní Ameriky nálezy se svrchního eocénu starými asi 35 milionů let (rod Perupithecus) a kupodivu se shodují s předpokládanou dobou vzniku tohoto oddělení primátů. Je poměrně dobře jasné, dle předpokladů i zkamenělin, že se do této části planety dostali krz Atlantský oceán, který dosahoval menší šířky než dnes zvláště mezi východní Brazílií a Guinejským zálivem, a je také patrné, že v tomto prostoru probíhala v paleogénu také výměna mezi jinými kontinenty na západní polokouli. S podivem nacházíme v Africe patrně také forusrakoidy (Phorusrhacoidea; druh Lavocatavis africana), kteří provedli svou migraci z opačné strany Atlantiku a pravděpodobně ve dvou možných průchodech, a my se proto musíme ptát, za jakých podmínek, a kterou cestou se jednotlivé skupiny přemisťovaly přes oceán v tuto dobu široký přibližně 1 440 kilometrů. Pevně ovšem víme, že ploskonosé opice mají společného evolučního předka s úzkonosými opicemi pocházejícího pravděpodobně z Afriky nebo Asie, určitě ale ze "Starého světa". Zdá se ovšem, že cestu přes oceán podnikly i jiné skupiny primátů, než se dosud soudilo.

Ve fosilním záznamu ploskonosích opic se objevují první známí zástupci tohoto oddělení v raném svrchním oligocénu, před zhruba 29 až 26 miliony let v podobě rodu Branisella, ačkoliv jejich evoluční původ před oddělením všech současných čeledí ploskonosích leží už před přibližně 30 miliony let. Následují je fosilní zástupci jako Tremacebus, Homunculus nebo Chilecebus a také předci současných druhů, všichni pocházejí ze společného předka objevujícího se před asi 40 miliony let na východní polokouli.

Obecný názor o jeho přesunu do současné Jižní Ameriky se za dlouhou dobu výzkumu příliš nezměnil, nejčastěji promovanou hypotézou je jejich přesun pomocí plovoucích ostrovů vegetace s dostatkem potravy. Vzhledem k popisné studii nově nalezeného druhu peruánského primáta druhu Ucayalipithecus perdita ovšem i tento názor patrně bude potřebovat úpravu nebo doplnění. Do "Nového světa" se totiž dostala ještě další, tentokrát dnes již vyhynulá a do této doby známá jako endemická nadčeleď primátů, známá jako Parapithecoidea a nejbližší příbuzní tohoto druhu se vyskytovali v oblasti Egypta.

Autoři studie, jejímž vedoucím autorem je paleontolog při Keck School of Medicine of USC Erik Seiffert, připomínají také fakt, že se s opicemi zhruba ve stejný čas přesouvala také skupina předků současných kapybar (Hydrocheorus hydrochaeris). Podle popisné studie, kde je artikl přesunu části fauny z Afriky do Jižní Ameriky také předmětem výzkumu, došlo k této výměně před přibližně 34 miliony na přelomu eocénu a oligocénu a napomohla k tomu první velká zalednění v oblasti světových pólů a s nimi klesající hladina oceánů. Výměna tedy, podle studie, byla možná v oblasti Atlantiku. Nabízejí se ovšem i alternativní hypotézy zabývající se migrací přes oblast Antarktidy, do těch se ovšem kvůli vzdálenější povaze k předmětu tohoto příspěvku raději nebudeme blíže zmiňovat.

Nově popsaný primát nese pojmenování Ucayalipithecus perdita a svým rodovým jménem odkazuje k provincii Ucalaya v rámci regionu Loreto spadajícího do peruánské části Amazonie. Překlad jeho binomického jména je velmi přesně vyjadřující, o jakého živočicha jde a jeho přibližné příbuzenské vztahy - rodové jméno je přeloženo jako "Opice z (provincie) Ucalaya" a druhový přídomek perdita znamená "ztracený".

Jsou známy celkem čtyři fosilní zuby objevené v letech 2015 a 2016 v peruánské Amazonii původně argentinskými paleontology, ke kterým byl vedoucí autor studie přizván k posouzení nálezu. Z hlediska morfologie si všiml velmi výrazné podobnosti amazonského nálezu s africkými druhy z čeledi Parapithecidae z oblasti proslulé oázy Fajjúm ze stejně starých až mladších uloženin. Zmíněné stoličky si byly navzájem velmi podobné a představovaly nepochybně blízce příbuzné taxony, což se následně potvrdilo po popisu nového druhu na začátku dubna.

Ucayalipithecus nese tak těsné chrakteristiky s africkými druhy, že byl zařazen jako zástupce čeledi Parapithecidae a nikoliv pouze širší nadčeledi Parapithecoidea, autoři studie konstatují velmi velké rozšíření areálu této nadčeledi na základě tohoto nálezu. Z hlediska jejich systematiky pak má taxon dokonce nejblíže ke spodnooligocénnímu rodu Qatrania z Egypta a představuje patrně jeho sesterský taxon, což klade další otázky o evoluci jeho jihoamerického příbuzného. Také považují tyto fosilie za velmi důležité a dílo šťastné náhody při jejich objevu už kvůli jejich drobné velikosti.

Studie se ovšem zabývá přechodem těchto primátů do oblasti Nového světa jako velmi zajímavé skutečnosti a naráží na fakt, že přesun některých savců nebo dokonce dalších obratlovců (Vertebrata) mohl být ve skutečnosti daleko širší, než mohou dostupné fosilie potvrdit.

V popisné studii vědci také zmiňují, že velikost tohoto primáta byla zhruba srovnatelná s kosmanem zakrslým (Callithrix pygmaea) pohybující se tedy okolo 14 až 16 centimetrů. Od afrických forem se tedy odlišuje i svou velikostí a není zcela vyloučené, že představuje velmi specializovanou formu z Nového světa, která se přizpůsobila na nové prostředí redukcí své tělesné velikosti. Z hlediska dlouhodobého vývoje ovšem pravděpodobně nešlo o zcela úspěšnou formu, jež mohla rychle podlehnout konkurenci ploskonosích opic krátce po jejich první velké evoluční radiaci.

Názvy prehistorických organismů, které odkazují na moderní pop-kulturu, nejsou dnes ničím neobvyklým a vyskytují se poměrně běžně v současné paleontologii. Vědeckým pojmenováním, binomickým jménům, jako Tianchisaurus nedegoapeferima, Gojirasaurus quayi nebo Sauroniops pachytholus se dnes už prakticky nikdo nepodivuje, občas se právě kvůli svému názvu stanou hledáčkem médií, ale ve své podstatě jsou běžné. Ačkoliv je známe především u neptačích dinosaurů (Dinosauria), protože jde o nejlépe veřejnosti známou skupinu fosilních obratlovců, tak občas nalezneme i nedinosauří druhy se jmény inspirovanými některou z hlavních postav ság z žánru sci-fi nebo fantasy. V tomto případě jde ovšem o živočicha, který svůj název získal velmi zvláštním způsobem i na paleontologii zvyklou používat názvy z tradičních afrických, australských nebo jihoamerických jazyků, a  k tomu představuje tento živočich obratlovce, který by mohl osvětlit evoluci raných archosauromorfů (Archosauromorpha) na jihu někdejšího pangeyského superkontinentu v době krátce po začátku geologického období trias. Jeho rodové jméno, podobně jako u zmíněního karcharodontosaurida (Carcharodontosauridae) saurinopse, se vztahuje k trilogii Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena, ovšem ne ke králi zla, ale k postavě lidského hrdiny a pozdějšího krále Aragorna. Popisná studie byla uveřejněna kolektivem paleontologů před 10 dny ve vědeckém magazínu PLoS ONE a zvláštní jméno bylo zvoleno z důvodů, které budou představeny níže.

Přibližná rekonstrukce archosaurimorfa druhu Elessaurus gondwanoccidens obývajícího současnou jižní Brazílii před přibližně 249 miliony let, krátce po velkém permském vymírání druhů, v sousedství některých druhů teplomilných jehličnanů. Tento živočich do určité míry mění a upravuje naše představy o evoluci některých zástupců archosaurů a jejich předků v jižní Gondwaně na počátku spodního triasu a to velmi krátce po přelomu geologických ér paleozoika a mesozoika. Kredit: Márcio Castro, převzato z Wikipedie

Ve světě pozdního permu převažovali mezi zástupci suchozemské megafauny synapsidi (Synapsida) a to s poměrně velkým náskokem, po nich následovali temnospondylní obojživelníci (Temnospondyli) a parareptilní plazi (Parareptilia) až se za nimi se nacházela většina ostatních skupin včetně diapsidních plazů (Diapsida), kteří ovšem několik milionů let přřed velkým vymíráním začali obsazovat nové potravní i ekologické niky. Tato přizpůsobivost je do určité míry zvýhodnila při přelomu permského a triasového geologického útvaru a především klad Archosauromorpha už od konce permu začal vytvářet stále více forem různých velikostí a ty nabyly svého významu v prvních milionech let triasu. Můžeme zde, v rozmezí geologického věku induan až olenek, pozorovat poměrně rychlou diverzifikaci mnohých zástupců tohoto kladu a je tudíž pravděpodobné, že k ní byly předpoklady už na konci paleozoika. Ke skupinám, které se objevily už na počátku triasu v nových nebo neobsazených nikách patřila i čeleď Tanystropheidae, která se vyznačovala především prodlouženými krčními obratli a gracilní stavbou těla. Její počátky jsou datovány do doby před zhruba 251 až 249 miliony let na severní polokouli (Augustaburiania), ale nový nález z jižní Brazílie ukazuje, že jejich evoluční stopy možná pocházejí ze zcela opačného konce světa.

Geologická skupina Rosario do Sul ve svazovém státě Rio Grande do Sul sdržuje několik souvrství s datací od svrchního permu po přelom spodní a svrchní křídy, souvrství Sanga do Cabral, kde byly fosilie nového druhu archosauromorfa nalezeny, už před pár lety poskytlo fosilie, o kterých panuje obecné přesvědčení, že jde o zkamenělin zatím poměrně vzácného zástupce čeledi tanystrofeidů z jižní části Pangey. Stáří tohoto souvrství se pohybuje okolo 252 až 247 milionů a představují tedy ekosystémy velmi krátce po začátku triasu.

V posledních letech odsud byly popsány některé semiakvatického druhy obratlovců (temnospodylní obojživelník druhu Sangaia lavinai a další archosauromorf druhu Teyajagua paradoxa), takže zdejší ekosystém byl patrně tvořen systémem jezer, menších vodních zdrojů nebo mokřadů. Kvůli stáří byl nález fosilie cervikálního obratle, který se svou morfologií podobá čeledi tanystrofeidů poměrně překvapivý, přestože se tato oblast na počátku triasu shodovala s prostředím typickým pro tuto skupinu.

Ze Sanga do Cabral byl ovšem popsán zcela nový zástupce kladu Archosauromorpha, který s tanystrofeidy také sdílí mnoho společných znaků a podle alternativních způsobů klasifikace autory popisné studie mohlo jít i o zástupce kladu Crocopoda, Archosauriformes nebo nezávislé vývojové linie mezi tímto kladem a kladem Allokotosauria. Nese poměrně zvláštní pojmenování Elessaurus gondwanoccidus, odkazuje na postavu bojovníka Aragorna, korunovaného jako krále Elessara Telcontara, z věhlasné trilogie Pán prstenů, protože jméno této postavy znamená, přeloženo z quenijštiny užívané v této trilogii, zhruba "dlouhonohý" a tuto vlastnost tomuto nově objevenému druhu vědci předpokládají. Druhový přídomek gondwanoccidens pak v překladu z latiny znamená "ze západní Gondwany".

Fosilie tohoto druhu byla neméně překvapující skutečnost, ovšem má ekvivalent v podobě nálezu druhu Faxinalipterus minima ze stejné oblasti a pouze mladších uloženin. Podobně jako u tohoto nálezu, pokud se potvrdí předpoklad správného zařazení taxonu, tak může výrazně změnit náhled na evoluci a preferenci nik u své nebo příbuzné skupiny - u rodu Elessaurus by šlo o jiný pohled na evoluci čeledi Tanystropheidae.

Samozřejmě existuje poměrně dobře doložitelný doklad, že již první zástupci této čeledi se vyskytovali v oblastech pobřeží nebo delt, kterému se právě svými dlouhými krky a celkovou stavbou těla přizpůsobili. Ovšem fosilie ze souvrství Sanga do Cabral ukázaly, že se jejich první formy mohly rozvíjet nejen na zcela jiném místě, tedy jižní polokouli, ale ve zcela jiném a převážně suchozemském prostředí. Odkryté fosilie odhalily poměrně dlouhé končetiny, stavbu pánve a obratlů podobnou některým primitivním nebo specializovaným druhům tanystrofeidů.

Vedoucí autorka studie, Tiane De-Oliviera, spolu s ostatními paleontology popisuje množství chrakteristik na tomto druhu jako analogických k těm, které nalézáme u rodů Augustaburiania a Macrocnemus, ale lokace nálezu s ohledem na rozložení prostředí a kontinentů v této době ukazuje, že přes ně nelze upřít rozdílnost výskytu elessaura a dvou dalších zmíněných taxonů. Autoři tedy odkazují na skutečnost, že buď můžeme špatně chápat a vyložit si adaptace považované za určené pro mořský způsob života nebo se původně tanystrofeidi vyvíjeli v oblastech sladkovodních a později se přesunuli k mořskému pobřeží.

Obě možnosti jsou, vzhledem k výzkumu a nálezům, relevantní, ale autoři se na základě nálezu tohoto živočicha drží stanoviska, že tanystrofeidi se vyskytovali spíše u řek a rychle tekoucích vodních zdrojů namísto mořského pobřeží. Ačkoliv Elessaurus je dozajista zajímavou fosilií, musíme brát v potaz veškeré možnosti, které jsou, bohužel, velmi široké, takže nejvíce optimální možností by bylo čekat na další výzkum.