Výzkum ichnofosilií a jiných stop po záležitostech paleoekologie vyhynulých živočichů patří k hodnotným odvětím jejich zkoumání a v současné době, s použitím nových technologií a postupů, zažívá stále větší rozmach. Spolu s ním úzce souvisí přesnější rekonstrukce velkého množství prehistorických druhů a tedy také kompletnější obraz pravěkého života a paleoekosystémů, ve kterých existoval a rozvíjel se po miliony let. Komplexně potom anatomii a paleoekologii známe u mnohých širších skupin, převážně obratlovců (Vertebrata). Mezi nimi potom, s jasnozřivou předvídavostí, poznáváme do hloubky neptačí dinosaury (Dinosauria), u kterých byl za posledních několik desetiletí učiněn velký postup, co se týče výzkumu jejich vnější i vnitřní anatomie včetně rekonstrukcí orgánových soustav, mozku, svalů, kožních derivátů i smyslů. K rekonstrukcím celkového životního stylu těchto živočichů přispívá i výzkum jejich fosilních fekálií, lépe spíše koprolitů, které představují fosilizované výměšky jejich metabolismu s mnohdy i se zkamenělými zbytky původní potravy. A k účelům vyměšování a rozmnožování museli mít uzpůsobený také tělesný vývod, kterým, pro plazy (Sauropsida) a ptáky (Aves) a případně i některé další skupiny, je kloaka. Anatomie této části těla je také předmětem výzkumu britských a amerických paleontologů, protože jde o důležitý orgán pro rozmnožování i pochopení trávicího systému dinosaurů a také, protože šlo zaživa o měkkou tkáň, její skutečnou podobu u této skupiny neznáme. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v průběhu tohoto týdne v magazínu Current Biology a mohou rozšířit naše povědomí i o dalších měkkých tkáních a rozmnožování těchto živočichů.

Přestože by se to na první pohled mohlo zdát nevhodné pro správné fungování rozmnožovacích i vylučovacích cyklů, kloaka se v evoluci osvědčila jako způsob, jak kombinovat dvě možnosti do jediné části těla. Její evoluční převahu dnes ukazuje vysoký počet ptáků a plazů a v minulosti ještě vyšší počty jejich vyhynulých příbuzných, včetně dinosaurů, jako je tento Afrovenator abakensis ze střední jury, geologických věků bathon až oxford před 167 až 161 miliony let, Nigeru, jehož tělní výstup fungoval na stejném principu. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Neptačí dinosauři prosadili už na počátku svého vývoje velice úspěšný obecný morfotyp jejich těla, který se dá, při jistých mezích, srovnat s podobně úspěšným morfotypem současných i vyhynulých krokodýlů (Crocodylia), a dozvídáme se o něm stále více informací s výzkumem jejich kosterních pozůstatků a vzácnějších otiscích pernatého integumentu, měkkých tkání a dokonce i vnitřních orgánů (nemluvě o nechvalně známých exemplářích typu “dinosauřích mumií” rodů Brachylophosaurus, Edmontosaurus i některých dalších). Přes velice široké znalosti o této skupině živočichů nám je stále mnoho údajů skryto a prozatím o nich můžeme pouze diskutovat a říct, které jsou více či méně pravděpodobné. Velkou pomocí je nám v tomto ohledu srovnávací anatomie, protože žijící dinosauři ve formě ptáků nám mohou o jejich vyhynulých předcích a příbuzných mnoho informací napovědět. K přesným rekonstrukcím v odvětví paleoartu také výrazně přispívají dokonale zachovalé exempláře druhohorních neptačích dinosaurů s patrnými stopami po měkkých tkáních včetně veškerého svalstva. Mezi ně řadíme například většinu slavných opeřených dinosaurů, jako rody Sinosauropteryx, Microraptor, Sinornithosaurus nebo Beipiaosaurus, ale také některé další z jiných koutů světa a méně kompletní, přesto obsahující hodnotné detaily na svých kostech. S přesnějšími vnějšími rekonstrukcemi také souvisí přesnější rekonstrukce jejich vnitřní anatomie, polohy orgánů, jejich tvaru a velikosti, jak bylo zmíněno v úvodu.

Občasně profanovaných tématem je v tomto ohledu také rekonstrukce jejich trávícího traktu, protože, jak je u živočichů poměrně obecným pravidlem, je často zmíněno, že u masožravých dinosaurů byl obecně kratší než u býložravých. Tyto jevy se také často projevily na zbytcích potravy při defekaci, v dinosauřích koprolitech jsou u karnivorních druhů objeveny spíše pozůstatky kostí strávené potravy, zatímco u jejich herbivorních příbuzných jde o nezpracovaná semena, jehličí a podobné rostlinné elementy.

Se stavbou trávící soustavy u neptačích dinosaurů samozřejmě souvisí i stavba jejího vývodu - kloaky. Tento otvor najdeme i u současných plazů a ptáků na spodní straně těla v pánevním regionu a je společným ústím také vylučovací a rozmnožovací soustavy. Jeho stavba se liší a existují různé morfologické variace u jednotlivých, tato partie je u většiny neptačích dinosaurů neznámá, ačkoliv existují hodnotné výjimky jako rody Scipionyx z Itálie nebo Mirischia z východní Brazílie.

Jejímu výzkumu se rozhodl věnovat výzkumný tým složený z amerických a britských paleontologů v čele s Jakobem Vintherem z bristolské univerzity. Její stavba by, podle autorů nové studie, mohla výrazně pomoci rekonstruovat i průběh rozmnožovacích procesů mezi jednotlivými skupinami. Jako předmět výzkumu byl rod Psittacosaurus, jeho blíže nepopsaný druh, ze spodní křídy Číny a to konkrétně exemplář SMF R 4970. Tento samý exemplář již dříve poskytl hodnotné informace ohledně zbarvení toho druhu dinosaura, výzkumu pernatého integumentu a také znalostem jeho měkkých tkání.

Publikované výsledky mají vazbu na studii stejného exempláře z konce minulého roku, nicméně v určitých rysech se rozcházejí a tato studie je spíše doplňujícím pokračovatelem té předchozí.

Dle práce z minulého roku si na fosilii tohoto psitakosaura můžeme, samozřejmě při bližším srovnání, vidět detaily na kloakálním vývodu, které odpovídají více současným krokodýlům. Byly zde nalezeny struktury šupin ukazující na poměrně širokou varietu čtyřúhelníkových tvarů, narozdíl ptáků, kteří zde mají hladkou a nepříliš konturovanou plošku, kloaka je podlouhlá a také její ústí je poměrně podlouhlé. Jelikož je jedinec subadultní, v době smrti 6 až 7 let starý, nebylo přesně určitelné pohlaví, nicméně existuje možnost, že šlo o dospívajícího samce.

Vintherova práce se nicméně zaměřila na vnější anatomii tohoto otvoru s tím, že částečně zasáhla do vnitřní. Nadále studovala vnější utvářen kloaky tohoto druhu, kde objevila, že zmíněné šupiny v jejím okolí jsou pokryty silnou vrstvou melaninu. Toto barvivo bylo přítomné i u některých dalších neptačích dinosaurů, u kterých byla barva rozpoznána, nicméně v oblasti zadní části těla v okolí kloaky nebylo pozorováno.

Dle interpretace autorů, byl zde přítomen pro pravděpodobně stejný účel jako u dnešních paviánů a mandrilů (Papionini), což by podporovalo názor, že jde o mladého a dospívajícího samce. Psitakosauři tedy mohli mít řitní otvor opatřen výraznými barvami pro upoutání pozornosti samic a u tohoto jedince nebyl dostatečně vyvinutý, protože nebyl pohlavně dospělý.

Poukazují také na možnost, že ve stejné oblasti byly pachové žlázy už pro stejný účel či pro vymezení svého teritoria. I tato možnost je pravděpodobná, protože i současní krokodýli tyto žlázy mají, a právě jejich kloaka je s tou psitakosauří oprávněně srovnávána. Nicméně, stav fosilie nelze tuto domněnku potvrdit.

Je tedy pravděpodobné, že Psittacosaurus i další neptačí dinosauři měli oblast kloaky určenou k rozmnožovacím cyklům i z jiného důvodu, než, že zde byly uloženy jejich genitálie. Zdá se jako pravděpodobná možnost, že okolí tohoto otvoru pod kořenem ocasu bylo určeno také pro vnitrodruhovou signalizaci a samci některých druhů neptačích dinosaurů mohli mít i výrazné barvy či pachové žlázy, které pomáhaly upoutat pozornost samic.

Obecně lze říct, že autoři studie přišli se zajímavou myšlenkou, která není zcestná. U mnoha neptačích dinosaurů nebyl přítomen pygostyl, u současných ptáků srostlé kosti ocasních obratlů s upevněním často výrazných ocasních per, a tedy mohla být výrazná zbarvení v oblasti kloaky alternativou a navíc praktickým využitím. Nicméně, je pravděpodobné, že, přestože se u psitakosaurů tyto struktury vyskytovaly, nebyly přítomny u všech druhů a například velcí sauropodi (Sauropoda) se patrně obešli bez nich.

Nicméně, studie přinesla zajímavé doplnění dřívějšího výzkumu a omezuji ji pouze fosilní záznam a stav zachování zkoumaných exemplářů.

Jednou z palčivých paleontologických a evolučně biologických problematik je proces přechodu svrchního proterozoika, ediakaru, a jeho ediakarské fauny do období spodního kambria na počátku prvohorní éry. Kvůli měkkému povrchu těla organismů, které z doby před počátkem fanerozoika známe, můžeme pouze odhadovat, jakou pozici měly ve svých ekosystémech a především, jaký je jejich příbuzenský vztah k současných i vyhynulým životním formám. Také není zcela jisté, zda zástupci této fauny skutečně vyhynuli na konci proterozoika, protože existují určité zprávy z mladších kambrických vrstev, které by mohly svědčit o jejich přežití (například sporné fosilie z 535 milionů let starých vrstev souvrství Kuanchuanpu v jižní Číně). Alespoň u části ediakarské fauny však můžeme s jistotou tvrdit, že jde o živočichy (Animalia), a to především u rodu Dickinsonia nebo jeho blízkých příbuzných, například rodu Yorgia. Jinými slovy, návaznost zvláštních proterozoických organismů na vývoj dalších forem života je poměrně komplexní a dodnes ne zcela vyjasněná záležitost, která dodnes prochází vývojem a upřesněním veškerých souvislostí. Výzkum se v současnosti více posunul vpřed a známe o dříve velice podivně vyhlížejících a těžko zařaditelných formách více informací. Pravděpodobný je v závěr, že alespoň v některých příkladech šlo o předky pozdějších životních forem jako například trilobitů (Trilobita) nebo měkkýšů (Mollusca), ale v dalších konkrétních závěrech se zainteresovaná vědecká veřejnost rozchází. Nicméně, další nové nálezy přibývají a jeden z nich, dle autorů jeho popisné studie, poskytuje údajně první konkrétní pohled na živočicha, jehož evoluční linie vede od ediakaru až ke skupinám v kambriu. O to zajímavější je, že pravděpodobně tento nový taxon zástupce evoluční linie vedoucí až k současným měkkýšům a dalším prvoústým (Protostomia), konkrétněji nejspíš i celému pokročilejšímu kladu Lophotrochozoa. Odpovídá tedy přibližně i rozpětí, do kterého některé molekulární analýzy kladou existenci posledního společného předka celého kladu.

Kalichovitý tvar drobného, dle měřítka okolo centimetru velkého, těla australského rodu Kimberella připomínal současné druhy mlžů (Bivalvia), ovšem můžeme vidět, že tento živočich neměl kalcifikovanou vnější schránku jako tito bezobratlí. Vývojově je tedy záhadný a enigmatický, ichnofosilie ze stejných oblastí jako pocházejí objevy tohoto rodu ovšem ukazují na možnou přítomnost raduly, ústního ústrojí měkkýšů, což tento způsob zařazení podporuje. Nově objevený zástupce z Namibie by ale mohl být evolučně měkkýšům ještě bližší. Kredit: Alganov, převzato z Wikipedie 

Ediakarské období a ediakarská fauna pletou hlavy odborníků již od doby, kdy se objevili první zmínky o objevech životních forem nad tzv. hranicí života či “primordial strata”, tedy spodní hranicí kambrického geologického útvaru, nad kterou tehdejší paleontologické i geologická veřejnost kladla vznik a vývoj prvních životních forem, trilobitů a červů nalezených v horninách mladších. Přes první objevy již v roce 1868 na Newfoundlandu byly určeny, následně v roce 1872, jako výrony plynu na mořském dně právě kvůli dogmatu, že život vznikl až v kambriu a jeho nález ve starších vrstvách je tedy nemožný. Pochopení došel tento názor až o téměř století později, protože přes další nálezy v Austrálii, Sovětském svazu a Namibii odmítala vědecká majorita tento fakt přijmout na základě některých podložených i nepodložených dohadů, v době počátku padesátých let s objevy podobných fosilií také ve Velké Británii a později opět Kanadě. V tu samou dobu začínají dohady o tom, do jaké skupiny vlastně tyto mnohdy podivné organismy patřily, protože, přes jejich rozeznání jako živých forem, skutečně připomínaly “pytle naplněné bahnem”, jak je často popisovali zájemci z populární kultury. Dodnes na tuto otázku nejsme schopno zcela uspokojivě odpovědět, ale, jak je patrné z úvodu, jsme poznání zařazení této fauny blíže a to navzdory poměrně širokému spektru možností, především u některých výše zmíněných konkrétních zástupců.

Nicméně, přes nálezy i prvních organismů s prokazatelnými znaky pozdějších skupin, jako rodu Ikaria wariootia, je procento druhů s přímou návazností na další klady a evoluční linie živočichů, rostlin nebo hub poměrně mizivé. Takzvané biomolekulrání hodiny ovšem ukazují, že již ve svrchním prekambriu pravděpodobně vznikají hlavní klady prvoústých i druhoústých (Deuterostomia) živočichů, ale dost možná v podobách jiných, než které bychom předpokládali.

Podobnou domněnku může nově potvrdit také organismus, který byl nalezen ve vrstvách svrchního proterozoika, resp. ediakaru, v oblasti jihovýchodní Namibie, kdysi autonomního území Namalaland, a podroben výzkumu vedeného paleontologem z edinburghské univerzity, A. J. Shorem, ve spolupráci s jeho kolegy a také paleontologem A. J. Žuravlem z Lomonosovy univerzity v Moskvě. Výsledkem jejich výzkumu byla popisná studie nového exempláře ediakarského živočicha, jehož stáří odpovídá dalším zástupcům ediakarské fauny z jiných oblastí světa, kombinující poměrně zvláštní morfologii těla.

Autoři studie tento živočišný druh znají, jako celá vědecká veřejnost, již delší dobu – jde o druh Namacalathus hermanastes popsaný roku 2000 z uloženin geologické skupiny Nama. Předmět jejich studie se týkal poněkud jiné problematiky a sice nově nalezeného exempláře téhož druhu, který byl ovšem ve výjimečném stupni zachování.

Nešlo o příliš vzhledově odlišný organismus od některých přibližně stejně starých druhů jako byly rody Charnia a Charniodiscus, nicméně byl menší o délce zhruba 3 centimetrů a poněkud složitěji stavěný. Na první pohled připomínal spíše ramenonožce (Brachiopoda), protože jeho tělo bylo vakovitým útvarem s čímsi jako stopkou z něj vycházející. Pravděpodobně tedy šlo o druh, který žil přisedle na mořském dně nebo v sedimentu pod ním.

Ramenonožci vycházejí ze stejného předka jako měkkýši nebo kroužkovci (Annelida), společně tvoří klad Spiralia, a tedy jejich předci v určitém časovém období sdíleli i stejnou morfologickou stavbu.

Fosilie, kterou autoři studie zkoumali, byla zachována skutečně velice dobře, a to především proto, že se zachovala v okolním sedimentu trojrozměrně. Její uchování také napomohl pravděpodobně fakt, že je mineralizována pyritem (síranem železnatým, známým minerálem připomínajícím zlato) a tedy se lépe mohly uchovat veškeré detaily včetně vnitřní anatomie a celkové stavby těla. Snímky celého živočicha byly pořízeny pomocí rentgenového snímkování, následně sestaveny do skutečné podoby a znaky na nich nalezené posouzeny z hlediska srovnávací anatomie.

Namacalathus a konkrétně tato fosilie představují velice dobré detaily vnitřní struktury některých prekambrických organismů. Jejich studium a srovnání s fosiliemi podobného stupně zachování z kambria pak přineslo další, velice důležitý údaj, protože odpovídají zkamenělým živočichům z příbuzenstva kladu Lophophorata, což jsou společný předci ramenonožců a také mechovek (Bryozoa).

Pokud je toto zařazení autory správné, potom před námi leží živočich, který je evolučně blízký společnému předku obou zmíněných řádů a také je tedy i za evolučním mezníkem pro klady Lophotrochozoa a Spiralia. Jinými slovy, pokud se tato forma nachází již ve vrstvách svrchního proterozoika, ediakaru, potom je oprávněné se domnívat, že ve stejně starých horninách můžeme najít také pravděpodobně předky výše zmíněných hlavonožců, kroužkovců i dalších skupin.

Ediakarská fosilie rodu Namacalathus, pokud jsou závěry autorů správné, může potvrdit, že odhady a biologické propočty v minulých letech byly správnými, protože by šlo o zástupce skupiny organismů, jejíž nezpochybnitelné fosilie zatím ze stejných hornin neznáme. Ukazuje, že evoluční radiace přeživších skupin mohla proběhnout vedle evoluční radiace druhů proterozoických a dává nám hodnotné informace o celkovém vývoji před kambrickou explozí.

Údaje, jež byly ve studii publikovány, musejí být dozajista ještě potvrzeny dalším výzkumem, nicméně jsou potřebným vodítkem k dalšímu postupu při sledování evoluce forem ve svrchním proterozoiku a i hledání příčiny zmizení ediakarské fauny z fosilního záznamu na jeho konci

Přírodní selekce a vývoj jako takový dávají šanci povětšinou přežít změnám nejlépe se přizpůsobujícím jedincům, čeledím a skupinám, což zformuloval již Charles Darwin v době vydání O původu druhů, do kterého své myšlenky přenesl. Především ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století byly ovšem jeho názory zneužity potřebami měnící se společnosti včetně zrodu velké většiny diktatur moderních historie jako tzv. právo silnějšího nebo umírněnější myšlenky sociálního darwinismu. Podle nich se měly udržet pouze druhy, v lidské podání jedinci nebo části společnosti, kteří aktivně svou silou zatlačovali jejich oponenty, nicméně sám Darwin poznamenal, že i nejsilnější druh může vyhynout za nátlaku jeho adaptabilnějšího příbuzného. A přes zneužití Darwinových myšlenek, jeho názor stále platí a sice, že více přizpůsobivé druhy přežívají déle a lépe díky svým adaptacím a anatomii. Nutno podotknout, že mnohdy se v praxi pojmy nejpřizpůsobivější a nejsilnější často překrývají, protože spolu souvisejí, ale je potřebné je odlišit. Mezi organismy jde totiž o různé způsoby, a u některých se zcela doslovně začínají vyvíjet už od kolébky - evolučně tyto organismy dospěly přírodní selekcí již v době embryonálního vývoje k přežití těch nejvíce aktivních a nejlépe se podmínkám dravého života uzpůsobujících jedinců. Jde o jev nitroděložního kanibalismu, kdy jsou zárodky některých živočichů vyvinuty již tak, že dokáží při větší síle a vyvinutosti pozřít své sourozence ještě v matčině děloze, čímž se zajistí vylíhnutí pouze těch jedinců se silnějším genetickým potenciálem odrážejícím například rychlejší vývoj zubů či schopnosti pohybu. Je neobyčejně rozšířený u žraloků (Selachii), u kterých se vyskytuje například u řádu obrounů (Lamniformes), ale známe ho také z fosilních nálezů jejich příbuzných chimér (Chimaeriformes), konkrétně karbonského druhu Delphyodontos dacriformes. A dle nového výzkumu amerických paleontologů a ichtyologů je pravděpodobné, že tento způsob výživy mláďat se objevil také u gigantického druhu Otodus megalodon, donedávna známého pod názvem Carcharocles nebo Carcharodon. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v magazínu Historical Biology.

Fosilní zuby jsou zdaleka převažujícím typem fosilií z druhu Otodus megalodon a jejich tvar a velikost zároveň ukazují, v jaké ontogenetické fázi se daný jedinec nacházel. Vedle zubů se objevilo několik konkrétních odhadů velikosti novorozených až mladých megalodonů, kteří rostli v chráněných zátokách a to vedle dalších druhů žraloků ze stejné doby – na tomto snímku jsou zuby mladých megalodonů promíchány s exempláři jeho příbuzného, druhu Otodus chubutensis. Kredit: Pimiento et. al., 2010; převzato z Wikipedie

O majestátních megalodonech není na tomto blogu pojednáváno poprvé, v nedávné historii se například objevil příspěvek ohledně odhadů jejich tělesné velikosti, a dozajista ne ani naposledy. Ve stručnosti jde o gigantické neogénní žraloky vyhynulé čeledi Otodontidae, jejichž evoluční předky lze nalézt již ve svrchní křídě, kteří se pravděpodobně vyvinuli v pozdním oligocénu nebo raném miocénu a dosáhli obrovských rozměrů v délce mnoha metrů a hmotnost v řádech desítek tun, dle recentních odhadů mezi 10,5 až 16,5 metry a až 60 tunami hmotnosti. Tvořili velice významnou část mořských ekosystémů a potravních řetězců v době pozdního kenozoika a patrně představovali také nejglobálněji rozšířené velké predátory své doby, směle konkurovali většině velkých dravých kytovců (Physeteroidea, Delphinoidea) a to poměrně úspěšně. Přes dosud nepotvrzené zvěsti o existenci současných obrovských žraloků, kteří by mohli být posledními populacemi tohoto druhu, mizí tito obři z fosilního záznamu v době spodního až svrchního pliocénu, geologickými věky zancl až piacenz, před zhruba 3,6 miliony let. Jejich fosilie dnes představují poměrně kusé a strohé pozůstatky, nejčastěji jde o obrovské zuby, případně mineralizovaná těla obratlů a koprolity. Přesto, poměrně dobře dnes známe paleobiologii i paleoekologii tohoto druhu prehistorického žraloka a každým rokem o něm získáváme více nových informací.

Na úvod nového roku 2021 nám také vědecká skupina, pod vedením známého odborníka na vyhynulé druhy mořských obratlovců Kenšu Šimady z Chicagské univerzity, představila další důležitý aspekt paleoekologie a také reprodukční biologie tohoto druhu. Přestože fosilie megalodonů nejsou zdaleka kompletní, i pomocí tohoto záznamu dokázali autoři zpracovat poměrně zajímavé a poněkud překvapující údaje ukazující přísnou naturální selekci již v době embryonálního a natálního vývoje těchto paryb. Také vznesla a potvrdila odhad přibližného stáří největších jedinců tohoto druhu.

Kosmopolitní rozšíření druhu Otodus megalodon po celém světě tehdejšího neogénu přineslo zajímavé informace a potvrdilo domněnku, že tito žraloci zanechávali svá mláďata v chráněných lagunách v době těsně po narození.

Na rozdíl od ostatních mořských dravců ale byli už prakticky od narození schopni lovit poměrně velkou kořist včetně dravých ryb, sirén (Sirenia) nebo mořských želv, protože jejich délka dosahovala zhruba 2 až 3,5 metru u nejmenších z nich. Krátce po opuštění pobřežních mělčin se navíc juvenilní jedinci sdružovali patrně do větších skupin, které dokázaly útočit a možná i zabíjet některé mnohem větší plejtvákovité kytovce (Balaenopteridae), přitom délka těchto megalodonů dosahovala “pouze” 4 až 7 metrů.

Tyto výše zmíněné údaje známe především díky výzkumu zubů objevených v zónách mělkých lagun, kde byly také objeveny fosilie i dalších druhů vyhynulých žraloků.

Vzácnější jsou objevy také obratlů mladých megalodonů ve stejných oblastech, prakticky představují pouze sérií těl obratlů (tj. kalcifikovaných částí jinak zcela chrupavčitých obratlů) objevených v roce 1926 v okolí belgických Antverp v počtu 150 kusů, kde se jejich velikost pohybovala mezi 5,5 až 15,5 centimetry. Už v době jejich nálezu byly rozpoznány a katalogizovány jako zbytky obratlů žralokovité paryby, jsou určeny jako zbytky pravděpodobně subadultního nebo mladého adultního megalodona o délce zhruba 9 metrů.

S nimi také autoři pracovali, jelikož představují nejspíš dosud jediný prokazatelný exemplář mladého zástupce tohoto druhu tvořený pozůstatky, kterými nejsou zuby, a k jejich analýze použili neinvazivní metodu CT skenu. Žraloci nejsou výjimkou v ohledu, že v jejich kalcifikovaných částech s dalšími roky přibývají nové růstové kruhy podobně jako letokruhy u stromů, takže díky nim mohli paleontologové, po srovnání se současnými bílými žraloky (Carcharodon carcharias), odhadnout přibližný věk a velikost antverpského jedince v době jeho smrti.

Přelomové bylo pro paleontology zjištění, že obratle dosahovaly 46 jednotlivých přírůstkových linií, což znamenalo, při úměře, že jedna z nich znamená jeden rok života, že tento nedospělý či raně dospělý jedinec zemřel ve věku 46 let. Délky úctyhodných 9 metrů, což bylo lehce za polovinou největší odhadované velikosti pro druh Otodus megalodon, dosáhl až v tento věk, což ukazuje hned několik dalších faktů.

Studium těchto přírůstkových kruhů ukázala, že tito žraloci rostli konstantně bez období výrazně zrychleného nebo naopak zpomaleného růstu. Na základě studií, které s přesností odhadují velikost největších jedinců megalodona, pak přednesli odhad, že alespoň po prvních 46 let života rostli v průměru o 16 centimetrů ročně.

Autoři také vytvořili, na základě získaných informací, růstové grafy tohoto druhu a přišli s oprávněným názorem, že, pokud je odhad pro zhruba 9 metrů dlouhý exemplář správný, plné velikosti přes 10 až 16 metrů dosáhly velcí samci a samice tohoto druhu až mezi 88. a 100. rokem života. Někteří jedinci navíc mohli být ještě starší, Šimada uvedl, že tyto odhady jsou spíše na spodní hranici odhadovaného, skutečného věku nejstarších jedinců tohoto druhu.

Pro srovnání, současní žraloci bílí dospívají okolo 15. Roku věku a nejstarší jedinci se dožívají zhruba 73 let u samců a 40 let u samic. Rychlý a stabilní růst u megalodonů byl sice tedy nebezpečnější z hlediska přežití druhu, po dovršení určité délky se ovšem jednalo o bezpodmínečně jednoho z největších a nejsilnějších predátorů neogénních moří a oceánů.

Extrapolace velikosti při narození následně ukázala, že při narození byli tito žraloci již okolo 2 metrů dlouzí, což by z nich dělalo největší mláďata paryb vůbec. Při srovnání s ostatními žraloky z řádu obrounů vychází najevo, jak už je patrné z názvu příspěvku, že embrya tohoto druhu se naturální selekcí dokázala požírat již v děloze matky. Šlo tedy o případ oofágie, konkrétně právě nitroděložního kanibalismu, kdy mláďata dříve vyvinuta byla schopna se živit samostatně svými ještě nevylíhnutými sourozenci.

Existence podobného jevu u druhu Otodus megalodon se nedala s jistotou předpokládat, ale je rozšířeným jevem u jeho současných příbuzných, a není vyloučené, že ji celá čeleď Otodontidae ji zdědila po společném předku kladu Lamniformes. Megalodoní mláďata se tedy v děloze matky požírala navzájem, respektive po vylíhnutí z kožovitých vajec ještě v těle matky. Porod byl pak rychlý a velice účinný pro přežití mláďat v chráněných lagunách, protože byla prakticky ihned po narození schopna zabíjet a požírat menší kořist.

Paleontologové tuto adaptaci popisují z několika směrů a zdůrazňují, že přestože byl podobný způsob rozmnožování pro samice megalodonů poměrně energeticky náročný, byl velice výhodný. Zajistil, že na svět přijde většina mláďat dobře vyvinuta, budou silná a navíc jejich velikost může výrazně narůst po narození. Konečně, byla zhruba ve stejné velikosti jako některé současné druhy žraloků v dospělosti.

Autoři tedy studii uzavírají s tím, že se podařilo vůbec poprvé s poměrnou přesností odhadnout ontogenetický vývoj a délku života druhu Otodus megalodon. Práce s pozůstatky také přinesla další zajímavá fakta včetně oprávněného názoru o přítomnosti nitroděložního kanibalismu u tohoto druhu žraloka, a pravděpodobně i jeho širších příbuzných, a prozradila některé zákonitosti jeho paleoekologie. Souhrnně tedy, o tomto obrovitém dravci víme znovu více informací.