Už po delší dobu některé studie a fylogenetické analýzy předpokládají, že se nejstarší druhy moderních ptáků, či chcete-li ptačích dinosaurů (Aves), se začaly vyvíjet a objevovat už v pozdní rané křídě a jejich evoluce probíhala s nejmladšími druhy jejich evolučně méně výspělých příbuzných. Je také oprávněné se domívat, že už v tuto dobu se jejich vývojové linie rozdělily na současné podtřídy Palaeognathae a Neognathae, ačkoliv jisté skutečnosti by naznačovaly starší původ první zmíněné podtřídy, a společně se vyvíjely po boku jejich neptačích příbuzných všech tvarů a velikostí. Přesto ovšem existovaly ve svrchní křídě druhy primitivnějších ptáků, jako argentinský rod Patagopteryx, kteří úspěšně konkurovali prvním moderním ptákům a tvarem těla i chováním se jim pravděpodobně ve většině znaků podobali. Tato konkurence mohla do určité míry omezit evoluční rozvoj moderního ptactva, ovšem nastálá evoluční radiace po vymírání K-Pg ve formě objevení obrovského množství řádů, nadčeledí a čeledí ptáků ukazuje na jejich širší vývoj už před koncem křídového geologického útvaru. Strohé pozůstatky teď doplnila fosilie nového druhu ptáka, který má evolučně blízko k předkům kachen (Anatidae) a slepic (Phasianidae, resp. Gallus sp.) a do určité míry potvrzuje předpoklad o starším evolučním původu současných ptáků. Představuje se Asteriornis maastrichtensis.

Přibližná rekonstrukce druhu Asteriornis maastrichtensis, moderního ptáka majícího blízko k evolučním větvím současných vrubozobých (Anseriformes) a hrabavých (Galliformes) z nejsvrchnější křídy. Úžasné na této fosilii je, že představuje první neoddiskutovatelný doklad o vývoji moderních ptáků v posledních fázích křídové periody. Kredit: Phillip Krzeminski

Molekulární analýzy DNA u moderních druhů ptáků i jiných živočišných skupin odhalují některé údaje, jako odštěpení jednotlivých evolučních větví v rámci geologických útvarů a tedy jejich přibližné stáří, které zatím paleontologie nemůže prokázat nebo jsou případní fosilní zástupci známí z enigmatických či dubijních fosilií. Bylo by určitě zajímavé vidět, že vedle primitivních ptáků (kupříkladu klad Enantiornithes), neptačích dinosaurů jako masivních ankylosauridů (Ankylosauridae) a hadrosauridů (Hadrosauridae) nebo obrovských druhů ptakoještěrů (Pterosauria, převážně nadčeleď Azhdarchoidea) posedávaly moderní druhy ptáků jako plameňáci (Phoenicopteriformes), kolibříci (Trochilidae) nebo tučnáci (Sphenisciformes), ale fosilní záznam zatím nedokážu podobnou představu potvrdit. Ačkoliv známe fosilie některých sporných zástupců moderních ptáků ze svrchní křídy (kupříkladu Torotix clemensi, blíže nedeterminovaní potenciální zástupci hrabavých apod.), tak stále nám chybí o vývoji ptáků v této době podstatné informace.

Fosilní doklady o rané emergenci této skupiny jsou také limitovány na poměrně stejnorodé území většinou zahrnující oblast bývalé Laramidie, částečně také Jižní Ameriky, Antarktidy a na většině ostatních kontinentů nejsou jejich fosilie zastoupeny ve srovnatelném množství nebo dokonce chybí. "Nový" nález ze západní Evropy ovšem ukazuje, že celá podtřída Neognathae má patrně starší původ dovolující se jim šířit po dalších světových kontinentech z epicentra jejich vývoje a to ještě nejspíše dlouho před koncem křídové periody - zkamenělá kostra poměrně výstižně přezdívaná "Wonderchicken", tedy v překladu "zázračné kuře", totiž představuje zástupce evoluční linie odvozených ptáků, která není z Amerik, ale pochází z Evropy. Konkrétně se nově popsaný druh Asteriornis maastrichtensis vyskytoval mezi Nizozemskem a Belgií před přibližně 66,8 až 66,7 miliony let. Představuje doklad o důležitosti "starého kontinentu" v evolučním vývoji moderních druhů ptactva.

Vědecké pojmenování je odvozeno od řecké potoky titánů Astérie, která se dle autora Ovidia proměnila v křepelku, aby utekla před spojením s Diem a na základě této souvislosti byl zvolen rodový název. Druhový přídomek naopak odkazuje nejen k městu Maastricht v Nizozemí, kde byly fosilie nalezeny, ale také na souvrství Maastricht ve stejné oblasti a nepřímo i na geologický věk maastricht, v jehož nejsvrchnější fázi byly fosilie tohoto druhu nalezeny.

Fakt, že se tento druh vyskytoval v takto velmi přesně datované době v oblasti, kde ptačí fosilie podobného rázu dosud chyběly, je stejně překvapivý jako to, že veškeré známe fosilie byly nalezeny ve velmi malém bloku pískovce při holandsko-belgické hranici. Podle autorů popisné studie, které se zúčastnila i paleontologická kapacita Daniel P. Ksepka, byly rozměry onoho kusu horniny zhruba o velikosti balíčku karet. Přesto - hornina poskytla obrovské množství velmi důležitých informací, včetně přibližného systematického zařazení fosilie. To bylo patrně nejvíce překvapující.

K doplnění lze dodat, že fosilie jako taková byla samotná překvapující zjištění, které se v době, kdy do zpráv prosakují prakticky pouze informace o současném stavu s koronavirovou pandemií, dostalo i do některých masmédií. Jde totiž o nejstaršího plně prokazatelného moderního ptáka na severní polokouli a vůbec jde o dosud nejstaršího nalezeného moderního ptáka světa.

V malém pískovcovém bločku totiž byla zachována z velké části kompletní lebka a ta byla velmi mělko, zhruba pouze 1 milimetr, pod povrchem. Byla malá, ačkoliv ne srovnatelná s lebkou rodu Oculudentavis, ale přesto velmi malá a svědčí o živočichovi dlouhém pouze okolo 30 centimetrů a vážícího zhruba okolo 400 gramů. Byl tedy zhruba třikrát větší než průměrná křepelka (Coturnix coturnix), od které byl částečně odvozen jeho název.

Autoři popisné studie fosilii dokázali z horniny vyprostit až po rekonstrukci snímkováním, kterému blok podrobili. V dalších třech blocích paleontologové identifikovali ještě fosilie předních končetin (radius) a také zadních končetin a několika dalších kostí.

Morfologie lebky ukazuje, že Asteriornis měl zobák mírně zahnutý směrem k zemi a patrně šlo o omnivora pohybujícího se při mořském pobřeží a nepohrdajícího patrně ani zdechlinami vyvržené mořskými vlnami. Už od letmého pohledu ale, dle autorů studie, je lebka jasně ptačí a velmi podobná současným druhům ptáků, z anatomického hlediska kombinuje znaky podobné husám (Anserini) a bažantům (Phasianinae). I z tohoto důvodu je celý rod velmi důležitý, protože má z evolučního hlediska velmi blízko k poslednímu společnému předkovi kladu Galloanserae a dokazuje, že se vzájemně obě evoluční linie odštěpily již ve svrchní křídě.

S popisem tímto rodu ovšem také vyvstává otázka, zda nešlo o druh pozdní, zástupce vyskytujícího se po proběhlé evoluční radiaci předků brodivých a hrabavých již v dřívější době, a jeho anatomické znaky jsou plesiomorfismy zděděné od společného předka. Ačkoliv je pravděpodobně brzy na podobné hypotézy, je nepopiratelné, že jde zástupce kladu Pangalloanserae sdržujícího zatím tento taxon a taxon Galloanserae. Toto systematické zařazení, pokud je platné, je zároveň dokladem o evolučních vazbách na druhý zmíněný klad.

Jak uvedl i vedoucí autor studie, David Field z Departmentu přírodních věd v anglickém Cambridge, a jeho kolegové, tato lebka a další fosilní fragmenty rodu Asteriornis poskytují jedny z nejpodstatnějších informací o evoluci moderních ptáků za několik posledních desetiletí a to nejen kvůli jeho zařazení, ale také místě výskytu (paleogeografii) a ekologii. Tento živočich totiž částečně objasňuje nejen evoluční původ mderního ptactva, ale také, opět dle autorů, poskytuje pohled na živočicha, který se velmi vhodně hodil do konce křídové periody.

V popisné studii se objevuje také hypotéza, proč a jakým způsobem probíhal vývoj ptáků před dopadem asteroidu Chicxulub, a proč právě tyto druhy teplokrevných obratlovců přežily a jejich o něco větší neptačí bratranci nikoliv (samozřejmě hlouběji do kenozoika, samotný dopad neptačí dinosauři alespoň v některých případech přežili). Spadá tedy k dalším studiím, které některé kvality kladu Aves při vymírání K-Pg vyzdvihují, u rodu Asteriornis patrně dopomohla jeho nevybíravost, malá velikost a vyšší míra adaptability.

Vyplňuje tedy evoluční mezeru mezi moderními ptáky a jejich křídovými příbuznými a navíc v oblasti, kde o jejich vývoji zatím nemáme mnoho informací. Potvrzuje také biodiverzitu obratlovců v oblasti současné západní Evropy ještě v nejsvrchnější křídě, takže můžeme tuto oblast podrobit dalším výzkumům podobného rozsahu. Ptáci na "starém kontinentě" nás dozajista ještě překvapí.

Dlouhodobě zajímavou záležitostí je zkoumat fosilie na lokalitách, kterou je skotský ostrov Skye u západního pobřeží Velké Británie. Tato lokalita se především od roku 2010 stává místem velmi atraktivním pro výzkum pohybu neptačích dinosaurů a jiných obratlovců severní Laurasie v době střední až svrchní jury. Nedávno se zde podařilo objevit fosilie jednoho z prvních velkých sauropodních dinosaurů (Sauropoda), kteří se objevili a jsou prokazatelní z fosilního záznamu, a další skutečně významné fosilie. Jedinou nezvyklou skutečností, kterou fosilie neptačích dinosaurů zde disponují, je forma jejich zachování - známe je zde převážně z ichnofosilií a kosterní pozůstatky zde nejsou tak časté. Jsou ale velmi důležití kvůli ekosystémům, ve kterých žili, a době, protože ve stejnou dobu neznáme ze stejných zeměpisných šířek severní Evropy mnoho fosilií podobného stavu a významu. Z dostupných fosilií se totiž zdá, že se v určitém ohledu zdejší fauna podobala současné Anglii nebo Francii ve stejnou dobu, ale existovaly zde prvky v těchto částech světa neznámé. Nově k nim přibyl i výzkum zabývající se přítomností stegosaurů v této oblasti, který je také založen na výzkumu stop.

Přibližná rekonstrukce druhu Regnosaurus northamptoni, který patřil k primitivních huayangosauridním stegosaurům (Huayangosauridae), je prvním popsaným druhem této skupiny a pochází z jižní Anglie. Přestože jeho stáří činí zhruba 137 milionů let a otisky z ostrova Skye jsou o zhruba 30 milionů let starší, na základě jeho primitivnosti můžeme předpokládat, že jejich původci se tomuto druhu podobali. Na poměry většiny ostatních stegosaurů šlo v případě jihoanglického druhu o menšího zástupce dlouhého pouze okolo 4 metrů a vážícího zhruba stejně jako některé vzrostlé krávy. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z Twitteru

Znovu se dostáváme k problematice, která byla jako tématem této rubriky naznačena už několikrát - výzkum ichnofosilií a jejich dopad na výzkum vývoje prehistorických obratlovců. I z tohoto důvodu nebude menší premisa nijak zvlášť rozšířena, fosilní otisky jsou velmi důležitým ukazatelem skoro "každodenního" života prehistorických obratlovců počínaje primitivními tetrapody (Tetrapoda), synapsidy (Synapsida) a konče neptačími dinosaury (Dinosauria), ptáky (Avialae) a savci (Mammalia). Pojednáno o nich bylo za posledního půl roku hned několikrát, ovšem tento nález se týká i tématu mně samotnému blízkému, protože jde o fosilní otisky z lokality proslulé především v posledních letech a zanechané zástupcem čeledi neptačích dinosaurů s poněkud stále zvláštním útajeným původem. Příspěvek dnes bude hovořit o ichnofosiliích blíže nedeterminovaného zástupce podřádu Stegosauria, které byly nalezeny ve střednějurských vrstvách na proslulé lokalitě ostrova Skye v západním Skotsku.

Dnes máme za to, že evoluční radiace hlavních skupin, podřádů a nadčeledí neptačích dinosaurů i jiných živočišných a také rostlinných skupin započala patrně ve střední juře nebo dokonce ve pozdní fázi spodní jury. Je to logický předpoklad, který by mohly potvrzovat objevy přicházející z různých částí světa v posledních dekádách - co se týče kladů neptačích dinosaurů, které v této době mohly vzniknout, tak by mohlo jít o evoluční linie vedoucí ke skupinám Tyrannosauroidea, Brachiosauridae, Cetiosauridae, Marginocephalia, Therizinosauroidea nebo právě klad Eurypoda, do kterého patří i podřády Stegosauria a Ankylosauria. O prvním jmenovaném také částečně tento příspěvek pojednává.

Střední jura byla patrně emergencí pro veškeré další evoluční linie neptačích dinosaurů a rozevírá se nám otázka jejich paleogeografie, vzájemné ekologie a také pohybu po rozevírajících se pevninských deskách. Ostrov Skye nese horniny staré okolo 170 až 166 milionů let a představuje tedy velmi důležitý úsek geologického času, kdy můžeme sledovat pohyb přítomných skupin v oblasti někdejší severní Laurasie. Toto téma je mně samotnému poměrně blízké (částečně se o něm zmiňuje i má seminární práce - omluvte, prosím, tuto subjektivní poznámku) a z evolučního hlediska poměrně důležité. Nacházíme zde skupiny živočichů, které byly zhruba ve stejnou dobu typické i pro jižnější části Velké Británie a zároveň několik nových druhů.

Před nedávnem byly odsud oznámeny velmi zajímavé objevy týkající se fosilií krokodýlovitého rodu Theriosuchus, také fosilní otisky jednoho z prvních skutečně velkých sauropodů (Sauropoda), fosilie ichtyosaurů (Ichthyosauria) nebo želv (Testudines) a také ekosystému primitivních savců a jejich evolučních předků. Objevů zde bylo učiněno mnohem více, připravuje se o nich podrobný příspěvek, a tento představuje ichnofosilie dosud neznámého druhu stegosaura.

Hlavní autorka studie, paleontoložka Paige DePolová, zde společně s kolektivem paleontologů zběžně shrnula objevy na dvou nových lokalitách na ostrově Skye s okolo 50 různými ichnofosiliemi neptačích dinosaurů. Šlo o oblasti, kterou autoři popsali jako pobřežní lagunu, která spadá do souvrství Lealt Shale v rámci Great Estuarine Group. Tato geologická skupina sdružuje jurská souvrství ostrova Skye.

Vědecký tým také při tomto nálezu připomenul, že je nutné i do zmapovaných lokalit znovu vypravovat prospektory pro nalezení nových fosilií nebo jejich částí. Konkrétně tyto lokality byly totiž "znovuobjeveny" náhodou a to kvůli bouři, kterou do Skotska pravděpodobně přinesla vlna orkánů na konci února.

Ichnofosilie zde byly zanechány rozličným množstvím druhů včetně ornitischianů (Ornithischia) a teropodů (Theropoda), ovšem několik otisků svědčilo o jiném původci. Jejich morfologie byla ponejvíce shodná s ichnorodem Deltapodus, který představuje ichnofosilie stegosaurů a to vrámci několika kontinentů v poměrně dlouhém časovém období. Na svém pomyslném kontě má i množství dalších zajímavých objevů, patrně představuje jediný prokazatelný doklad o pohybu podřádu stegosaurů ve svrchnokřídové Indii a svrchní křídě vůbec.

Zdejší stopy byly ovšem zanechány zcela jiným živočichem, šlo také o stegosaura, ovšem jiného druhového zařazení. Podle autorů studie, a obecně známých informací, jde o první důkaz o pohybu této skupiny ve Skotsku a patrně celé někdejší severní Laurasii. Navzdory tomu bylo v oblasti Vnitřních Hebrid nalezeno několik fosilií blíže nedeterminovaného zástupce kladu Thyreophora v rámci geologicky staršího souvrství Bearreraig Shale, ovšem nelze jednoznačně říci, o jakého konkrétního tyreoforana šlo. Je ale pravděpodobné, že o zástupce stejného druhu nejde.

Ichnofosilie rodu Deltapodus jsou pro Skotsko novým jevem a představují pravděpodobně menšího až středně velkého zástupce stegosaurů, přestože o konkrétní velikosti původce se studie přímo nezmiňuje, který byl pravděpodobně dosti primitivní. Ve zdejších nikách patrně působil jako středně velký býložravec živící se nižší vegetací, a dle fosilního záznamu se zde pravděpodobně vyskytoval spíše vzácně (což je ovšem dáno nedostatečně obsáhlým záznamem).

Spoluautor a paleontolog na Edinburghské univerzitě, Stephen Brusatte, se výzkumem ichnofosilií i dalších zkamenělin z ostrova Skye zabývá po delší dobu a dodává, že odsud už známe poměrně rozmanitý ekosystém střednějurských neptačích dinosaurů a mimo nálezů známých dříve také právě tyto ichnofosilie a vedle nich i otisky, které označil za možné předky čeledi Hadrosauridae. Jejich původci jsou tedy možná primitivní zástupci kladu Cerapoda nebo Ornithopoda a dalším paleogeografickým otazníkem.

Zástupce ichnorodu Deltapodus z ostrova Skye je ale velmi důležitý pro pochopení paleogeografie celé skupiny. Ačkoliv o evoluční historii podřádu stegosaurů nevíme ještě množství podstatných informací o jejich šíření a prvních milionech let jejich vývoje, v rámci posledního roku se nám jejich areál výskytu rozšířil nejméně na severní Afriku s popisem druhu Adratiklit boulahfa. Jeho geologické stáří okolo 169 až 166 milionů let a příslušnost k podčeledi Dacentrurinae, znovu otevřelo otázku evoluce prvních zástupců této skupiny a lokality či oblasti, odkud se ubíral vývoj celé skupiny dále.

Stáří exempláře z ostrova Skye by přitom mělo být zhruba o 1 milion let mladší, v platnosti spodní hranice zhruba o 2 miliony let starší, a je otázkou v jakém příbuzenském vztahu Adratiklit, a jiní raní stegosauři, byl s původcem otisků ze Skotska. Jelikož i z Anglie známe případné fosilní stopy stegosaurů už ze starších geologických věků toark a aalen, je pravděpodobný scénář, že předkové původce otisků z ostrova Skye sem přišli z jižní částí současných Britských ostrovů. Na základě známých dat ale nelze vyloučit, že sem dorazili už v dřívější době.

Podobné objevy jsou tedy velmi důležité pro pochopení paleogeografie a přibližného vývoje skupiny stegosaurů. Snad se jich podaří objevit v západním Skotsku více, jelikož výzkumy i přes nepříznivou situaci spojenou s koronavirovou pandemií trvají.

...

Tento příspěvek by bylo asi dobré začít tím, že některé věci spadají do fantazie se v posledních letech a desetiletích stávají nespornou realitou a to nejen v paleontologii, ale i dalších vědách. Jednoduše řečeno, sny se stávají skutečností a objevy mnohdy překonávají naše vlastní očekávání. A tento scénář se odehrál i s objevem a popisem drobného kusu jantaru z proslulých nalezišť v Barmě, tedy současném Myanmaru. Jak už jsem za letošní rok několikrát zmínil, tyto studnice pokladů zalitých zkamenělou pryskyřicí poskytují obrovské a nové možnosti výzkumu flóry a drobné fauny přelomu spodní a svrchní křídy na území, které v tuto dobu není jinak dobře paleontologicky zmapováno. Jindy bych také zmínil některé z těchto unikátních nálezů, ale vzhledem k připravovanému projektu o tomto konkrétním nalezišti a některých z jeho dávných obyvatel si tuto formalitu protentokrát odpustím. Patrně už jste nejčerstvější informaci o nově objeveném druhu patrně zcela unikátního druhu obratlovce v jednom z kusů jantaru slyšeli, já tedy pouze shrnu známá fakta a připojím k tomu srozumitelně několik dalších informací. Představuje se Oculudentavis khaungraae.

Na horním snímku je fotografie kousku fosilizovaného jantaru se zachovanou lebkou druhu Oculudentavis khaungraae a její snímky vytvořené počítačovou tomografií se skicami popisujícími jednotlivé kosti a lebeční elementy včetně obrovského sklerotikálního prstence a drobných zubů v čelistech. Oči o značné velikosti byly patrně i jedním z výrazných znaků na tomto živočichovi, na rekonstrukci dole potom vidíme jeho tělo v životní velikosti v letu při lovu svrchnokřídového hmyzu. Kredit: Xing et. al., 2020; převzato z webu Marka Wittona (snímek 1.); Chan Č´-sin (Han Zhixin), převzato z webu Phys.org

Výzkum neptačích dinosaurů i veškerého ostatního prehistorického života jde v posledních letech neuvěřitelně rychle dopředu a jeho posun můžeme demonstrovat na novém obrovském množství živočichů popsaných za poslední dvě desetiletí a jejich velikosti ve srovnání s dříve popsanými druhy. Za velmi dobrý příklad se dá uvést Brachiosaurus altithorax držící post největšího neptačího dinosaura a suchozemského živočicha dobrých 82 let, než ho v 80. letech minulého století začali rychle překonávat další sauropodní dinosauři (Sauropoda) v poměrně krátkých časových odstupech. Dnes neuplyne období delší než 2 až 3 roky, kdy by se neobjevil další druh tzv. megasauropodů. A tyto statistiky platí i v opačném směru - zatímco po dobu více než 130 let držel drobný evropský druh Compsognathus longipes post nejmenšího platně popsaného neptačího dinosaura, tak se v 90. letech začali hojně objevovat ještě menší druhy a souvisely s objevy tzv. opeřených dinosaurů ve východní Číně. A nový rekordman je nejen překonává všechny, ale navíc se nevyskytoval nijak daleko od jejich domoviny - před 99 miliony let obýval současný severní Myanmar.

Jak jsem již nadhodil v začátku jantar z tohoto jihoasijského státu, zvaný podle jeho staršího názvu barmský, tak přinesl objevy ohromného vědeckého významu včetně zachovaných pavoukovců (Arachnida), stonožek (Myriapoda), parazitických druhů brouků na vyhynulých druzích včel (Apoidea) nebo ocasu neptačího célurosaura (Coelurosauria), ale tyto objevy nemohu už jen kvůli úvodu vyjmenovat všechny. Musím ale říct, a souhlasit tak s naším popularizátorem paleontologie Vladimírem Sochou, že tento objev je patrně předčí všechny a to i přes značně vysokou laťku položenou některými z nich.

Do rukou čínských paleontologů se dostal totiž velice zajímavý nález z doby před 99 miliony let, který se skrýval v kousku jantaru, jak se dá čekat. Navzdory tomu, že paleontologové aktivně zkoumající tuto faunu většinou analyzují fosilní zbytky pouze několik centimetrů dlouhých členovců (Arthropoda) a jiných drobných organismů, tak se jim vlastně tato fosilie vůbec nevymikala - je dlouhá pouze 1,4 centimetru a jde přitom o dokonale zachovalou ptačí lebku. Hlavička se dostala do rukou paleontologického týmu, s vedením v podobě čínského paleontologa Li-ta Singa, který připravil popisnou studii tohoto zvláštního exempláře.

Fosilie byla vlastně nalezena už v roce 2016 v jantarovém lomu v oblasti Kačjinského státu v severním Myanmaru jistým Khaungem Ranem, který si ji ponechal a posléze daroval paleontologickému výzkumu. Učinil přinejmenším velmi šlechetný čin a nevědomky dopomohl k popisu nejmenšího mesozoického teropoda (Theropoda) a dinosaura vůbec - v magazínu Nature představil zmíněný paleontologický tým nový druh Oculudentavis khaungraae. Zatímco druhový přídomek je poctou nálezci, rodové jméno lze přeložit jako "pták se zubatým okem" a odkazuje na zvláštně stavěné sklerotikální prstence.

Stupeň zachování jediného fosilního exempláře je jedním slovem fasicnující, protože se nám u tak malé fosilie dochovaly prakticky všechny kosti lebky, spodní čelisti a na 40 malých ostrých zubů kónického tvaru v nich. Pozoruhodná je i velikost očí, které jsou skutečně obrovské a zaživa téměř určitě sloužily jako hlavní smyslový receptor tohoto letce. Jejich umístění ale naznačuje, že nedisponoval stereoskopickým viděním, které je tak typické pro většinu moderních druhů ptactva a také významnou část jeho teropodních příbuzných.

Na základě velikosti drobné hlavičky odhadli autoři popisné studie, že živočich byl celkově dlouhý zhruba 9 centimetrů a vážil jen okolo několika málo gramů. Vlastně, jak dodávají, pokud by nevlastnil delší vyvinutý ocásek, ale pygostyl jako současné druhy ptáků, tak by patrně nejlépe snesl s srovnání s nejmenším současným druhem a nejmenším dinosaurem kalyptou nejmenší (Mellisuga helenae). Tento rekordman je proslulý tělesnou délkou nepřesahující 6 centimetrů a váhu rovnající se 2 gramům. Je prakticky jisté, že Oculudentavis by podobných nebo dokonce stejných rozměrů dosáhl, pokud by nevlastnil evoluční pozůstatek předků z kladu Maniraptora a tedy již zmíněný krátký ocas.

Vystal tedy, s popisem tohoto druhu, poměrně jasný závěr - pravděpodobně se už nepodaří najít stejně velkého mesozoického dinosaura, protože jde patrně o jeden z nejmenších druhů těchto obratlovců z této doby. Je také nesmírným štěstím a náhodou, že se nám jeho fosilie dochovala, protože takto malé kosti by se téměř určitě během fosilizace rozpadly a zničily, jako se to stalo nejspíš se zbytkem jeho těla. Do budoucna je sice nevyloučené, že se podaří najít ještě daší stejně velký nebo i menší druh, ale je to velmi nepravděpodobné. Narozdíl od obrovských sauropodů, kteří mají ve vrstách různých míst světa další adepty na post toho největšího, Oculudentavis pravděpodobně téměř určitě zůstane tím nejmenším.

Připojím ještě drobnou taxonomicky-technickou připomínku - o tomto druhu hovořím jako o dinosaurovi z důvodu moderní systematiky, kde je klad Avialae sdružující všechny vyhynulé i moderní ptáky řazen mezi dinosaury jako jejich "ptačí" zástupce. Přestože věřím, že je většina z vás s tímto obeznámena, tak to uvádím pro pochopení nazývání tohoto druhu dinosaurem.

Kvůli své malé velikosti také pravděpodobně obýval stejné potravní a ekologické niky jako současní kolibříci (Trochilidae), přestože nebyl specializovaný na sání nektaru z květů (ovšem se nedá ani nijak prokazatelně vyloučit, že se takto neživil příležitostně). Jeho čelisti vykazují schopnosti chytat drobné bezobratlé a jeho potravu tak tvořil především hmyz, kožní parazité a další drobní živočichové.

Nesmírně důležité a zajímavé ale je, že tento objev představuje zcela novou kapitolu vývoje raných ptáků a teropodních dinosaurů, protože poprvé ukazuje takto specializovanou formu létajícího obratlovce v celé historii jejich evoluce. Patrně takových druhů existovalo od svrchní jury daleko více, než je z fosilního záznamu prokazatelné, ale dokazují nesmírný evoluční potenciál dinosaurů v této části jejich vývoje. Jde patrně o jeden z dalších evolučních experimentů této skupiny, kterými byli v dřívější době skansoriopterygidi (Scasoriopterygidae) a později skuteční ptáci a ukazuje nám, že jsme se dosud v našich závěrech o velikostních variacích teropodů mýlili. Menší velikosti se u nich vyvíjely už dlouho před koncem mesozoika.

Dalším zajímavým faktem je, že Oculudentavis tvoří cosi jako evoluční předěl mezi primitivními ptáky jako je Archaeopteryx ze svrchnojurského Německa a pozdějšími čínskými formami jako je klad Jeholornithiformes. Autoři studie odkazují, že jeho evoluční linie se patrně oddělila už ve svrchní juře a pokračovala svou cestou velmi malých specializovaných forem létajících obratlovců. Ve svrchní juře tedy patrně, jak naznačují některé další nálezy z Asie jako druh Praeornis sharovi, začala první evoluční radiace ptáků nedlouho po jejich oddělení od evoluční linie troodontidů (Troodontidae) v kladu Aveairfolia. Další nálezy podobně drobných ptáků a snad předků okuludentavise ale patrně na sebe nechají dlouho čekat, jak už jsem několikrát naznačil.

Objev tohoto primitivního a unikátního druhu ptáka je ale důležitý i z jiného důvodu, který ovšem není tak příjemný a patří ke kontroverzím, které se kolem něj stahují (mimo alternativního zařazení, s relativně silnými argumenty, lebky jako zástupce řádu Lepidosauria). Navzdory nespornému vědeckému významu, který barmský jantar poskytuje, je téměř neznámou skutečností, že většinou není získán zcela legální cestou a s objevem rodu Oculudentavis je přirovnáván ke krvavým diamantům ze zemí střední Afriky.

Nerad bych tento problém vztahoval pouze k tomuto druhu, ale, jak je vidno, až s takto významným objevem se informace o způsobech získávání těchto exemplářů derou na denní světlo. Problém v tuto chvíli není tak nelegální nebo pololegální obchod s fosilie na myanmarsko-čínské hranici, protože i z dalších zemí východní Asie se fosilie nedostávají k vědcům zcela legální cestou už po několik dekád, ale probíhající občanská válka v Kačjinském státě - tzv. Kačjinský konflikt. Při této události už muselo oblast Kačjinu v severním Myanmaru opustit na 100 000 lidí a bohužel při ní bylo zabito i několik tisíc civilistů, odráží se to i na výzkumu barmské zkamenělé pryskyřice.

Na možnost získávání jantaru s fosiliemi v nelidských podmínkách a za účasti bojů v oblasti Kačjinu už bylo upozorněno v minulém roce, ale až význam objevu okuludentavise tuto problematiku rozevřel naplno a rozvířil kolem ní předtím klidnou hladinu. Je pravdou, že přítomnost vojenských sil pokračuje od roku 2011, kdy myanmarské jednotky porušily příměří a započaly další etapu bojů se separatisty. Bohužel to znamená, že jantar i další nálezy v rukou paleontologů byly do Číny i jiných zemí rozneseny ne zcela legální cestou a nejspíš za nedodržení základních pracovních i lidských podmínek za jejich získávání.

Některé paleontologické autority (jako Mark Witton, W. Wang a další) proto daly najevo úplné zastavení zkoumání těchto nálezů po dobu bojů. Menší útěchou možná bude navrácení nálezů z Číny po podepsání příměří obou stran nebo alespoň zastavení konfliktů na obou stranách. Oculudentavis tedy, mimo svého nesporného evolučního významu a otevření další kapitoly ve vývoji obratlovců, otevřel tuto problematiku a mohlo by začít její řešení. Můžeme tedy doufat, že se v dalších letech situace zlepší natolik, aby se zde výzkum mohl realizovat legálně a bezpečně pro všechny zúčastněné.

...

Tímto příspěvkem také chci dát najevo, že se odsouvá projekt Theropoda do dubna tohoto roku. Děkuji za pochopení.