Symbolicky řečeno, rok se s rokem sešel a nadešel den, který mnoho z nás očekává nejvíce z celého prosince a celého roku. Letošní 24. prosinec je ovšem svým způsobem zvláštní a ani mně se advent tohoto roku netrávil tak snadno a bezstarostně jako roky předchozí. Přes veškerý shon si ale nemohu odpustit vydat vánoční medailonek pro všechny staré, nové i průběžně pročítající návštěvníky a čtenáře. Vánoce mají být svátky klidu, blahé pohody a odpočinku po uplynulém roce a toho, pevně doufám, dostojí i ty, které slavíte právě Vy. Pokud již slyšíte dětský smích linoucí se od ozdobeného vánočního stromečku nebo od linky, na které je postaveno cukroví, zaposlouchejte se a nechte se jím unést. Jakožto minulý rok, omlouvám se za své opakování, tedy doufám, že vaše vánoční svátky budou klidné, pohodové a bezstarostné, prožijete je s těmi, na kterých vám záleží, a v myšlenkou na ty, se kterými letos nemůžete být.

Řekl bych, že tenhle v pořadí již 5. vánoční medailonek je čímsi zvláštní a také vlastně jubilejní proto, že se v letošním roce patrně zdržím nepřispívání článků v následujícím týdnu a raději zbývající síly vynaložím na doplnění alespoň prosincových příspěvků. Z mé strany tedy vám patří omluva také za neaktivitu v době adventního času.

Není již času na zbyt, do vánočního večera je sice ještě daleko, ale ne tak, abychom na něj nemysleli v našich myšlenkách a představách, jak bude vypadat sváteční stůl, a jakými dárky budou děti i dospělí obdarováni. Vánoce jsou znovu zde a hlásí se o slovo, mé končí pouze přáním jejich prožití takového, o jakém sníte. Krásné svátky přeje Martin Kabát.

Na blogu byla již několikrát zmíněna problematika týkající se vývoje ptakoještěrů a jejich evolučně blízkých předků, kteří jsou dodnes poměrně málo známí. Oblast jejich vývoje v době spodního triasu je nepochybně blízce spjata s neptačími dinosaury (Dinosauria) a dosud nepříliš prozkoumanou oblastí kvůli stále nedostačujícímu fosilnímu záznamu, který dodnes představují dva konkrétní rody (Faxinalipterus, Scleromochlus) a popřípadě několik blíže neurčených fosilií. Úzké evoluční spojení mezi ptakoještěry a dinosaury naznačuje mnoho společných anatomických znaků, bohatě postačujících do zařazení ve společný klad Ornithodira a širší klad Avemetatarsalia, a je pravděpodobná i velká podobnost mezi oběma klady v raných fázích jejich vývoje. Jinými slovy, primitivního zástupce kladů Dinosauromorpha a Pterosauromorpha v době krátce po jejich oddělení bychom poznali pouze zteží na první pohled. Také odvozené znaky na kostrách patrně nebyly jedinými, které sdílejí po společném předku, a například podobnost vláknitých struktur (peří a pyknovláken) již dnes někteří autoři považují za důkaz, že prakticky jde o varianty jednoho a toho samého integumentu, který sdílel již jejich společný předek. Prostřednictvím své fikce Strážci času jsem vlastnost jakéhosi pernatého pokryvu přenesl i na zástupce čeledi Lagerpetidae, konkrétně na rod Dromomeron, se kterým se protagonisté setkali v době svrchního triasu na území západu Severní Ameriky. A právě čeleď Lagerpetidae je pohledem nově vyšlé studie kolektivu paleontologů poněkud odlišného zařazení, než jsme se po desetiletí domnívali. Na základě jejich výzkumu, který shrnuje vlastnosti morfologie, anatomie a dokonce i proporcí mozku a dalších částí nervové soustavy všech dosud známých zástupců, přichází s myšlenkou, že v podobě těchto agilních a gracilních triasových druhů leží mnohem bližší příbuzní ptakoještěrů, než-li neptačích dinosaurů, jak jsme doposud předpokládali.

Dinosauromorfní dinosauriform (Dinosauriformes) rodu Saltopus byl popsán před 110 lety významným německým paleontologem Friedrichem von Huenem, který ho považoval za primitivního zástupce masožravých dinosaurů z doby svrchního triasu Skotska. Revize z posledních let ovšem odhalily detaily na jeho fosilií, které prokázaly, že pravděpodobně mezi dinosaury nepatřil, a jeho tělesná stavba byla spíše podobná primitivnějším druhům jako právě lagerpetidům. Ve své podstatě mohli primitivní evoluční příbuzní ptakoještěrů vypadat právě jako tento živočich. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Divergence a postupné oddělení jednotlivých linií archosaurů (Archosauria) pravděpodobně mohlo proběhnout už v době svrchního permu až spodního triasu, kdy ostatně také množství dalších a někdy i vývojově vzdálených skupin prožilo svou velkou evoluční radiaci. Dle některých hypotéz dokonce události největšího vymírání života na Zemi za posledních 541 milionů let, na konci permského geologického útvaru, výrazně přispěly k diverzifikaci jednotlivých skupin těchto pokročilých obratlovců a to včetně dinosaurů a ptakoještěrů - nutno podotknout, že přítomnost pernatého integumentu, vzduchem vyplněných částí kostry i některých specifických anatomických detailů má pravděpodobně původ ve zdevastované krajině probíhajícího vymírání. Ptakoještěři se ovšem od dinosaurů liší tím, že o jejich původu nevíme prakticky vzato nic určitého. Můžeme předpokládat dobu jejich vzniku na základě fosilií, které jsme dosud nalezli, a po zanesení údajů do například tzv. molekulárních hodin odhadnout, kdy se objevili jako skupina, v jakých oblastech mohlo místo jejich evoluční emergence být, a jak se přibližně diverzifikovali.

I po tomto ovšem nevíme mnoho určitých informací a vlastně nad původem ptakoještěrů se oproti dinosaurům ani nemůžeme “chytit” konkrétních údajů či nálezů, jelikož můžeme pouze předpokládat dobu jejich počátečního vývoje na základě té získané od jejich nejbližších příbuzných, kde je přece jen tato problematika lépe dokumentovaná.

Za dosud nejlepší nález v tomto ohledu může být považovaný skotský druh Scleromochlus taylori, který se svými znaky podobná zástupcům ptakoještěrů a zároveň dinosaurů. Výzkumem tohoto druhu, který existoval v době geologického věku karn, mezi 235 až 227 miliony let, v severním Skotsku a sice souvrství Lossiemouth Sandstone, se v posledních letech výrazně zabývá například paleontolog Mark Witton, který představil zajímavou podobu jeho ekologie. Shodou zajímavých okolností bylo ovšem i proti tomuto nálezu vzneseno již několik námitek, odmítajících jeho bližší příbuznost s ptakoještěry, a jedna také v letošním roce.

Mezi patrně nejzarytější odpůrce interpretace tohoto druhu jako blízkého příbuzného těchto létajících plazů patří paleontolog Christopher S. Bennet, který už od 90. let publikoval několik studií, které jej interpretují jako neblízko příbuzného této skupiny a samotné pterosaury jako zástupce mnohem primitivnějších vývojových linií archosaurů. Studií a prací na toto téma není mnoho, ale přibývají a sám Bennet publikoval jednu na začátku tohoto roku, ovšem účelem tohoto příspěvku není je všechny zpracovat.

Nelze si ovšem nepovšimnout, že mezi primitivnějšími předky dinosaurů i předpokládanými předky ptakoještěrů je velká podobnost, co se stavby končetin, obratlů i lebečních elementů týče. Konečně jsou fosilie skleromochluse poměrně v určitém ohledu podobné například rodům Marasuchus nebo Lagerpeton, a právě na toto narazila vědecká práce kolektivu amerických a argentinských paleontologů včetně známých odborníků na triasové živočichy jako Sterlinga Nesbitta, jeho manželky Michelle Stockerové (oba z Departmentu geologických věd při Virginia Tech), Fabia M. Dalla Vecchia, Rogera Bensona, Fedérica Agnolina nebo Fernanda Novase, celou ji vedl Martin Ezcurra. Jejím cílem bylo provést analýzu znaků dnes poměrně známé čeledi Lagerpetidae a srovnat ji s ptakoještěry, jejich morfologii a následné příbuzenské vztahy.

Práce vychází především z výše nadhozené základní otázky, fosilie lagerpetidů totiž jsou v poslední době kompletnějšího rázu a na začátku podzimu tohoto roku navíc přibyl do jejich evolučního stromu zástupce z Madagaskaru (Kongonaphon kely), který byl v době uvedení popisné studie často proklamován jako zástupce velice podobný společnému předku dinosaurů a ptakoještěrů.

Autoři pracovali s poměrně limitovaným fosilním materiálem, který jim ovšem byl schopen poskytnout hodnotné údaje, a to i díky práci s moderními zobrazovacími a modelovacími technikami. Dosud byly fosilie těchto živočichů nejčastěji srovnávány s neptačími dinosaury a to v několika ohledech obecné morfologie těla - u rodu Dromomeron dokonce byla publikována studie, která jej shledává jako ranou fázi ontogeneze většího teropoda (Theropoda) druhu Tawa hallae. Právě vývojová nedospělost některých exemplářů by mohla mít námitkou vůči výsledkům.

Do nedávna byly také známy spíše fosilie zadních končetin, obratlů či pánevních pletenců zástupců této čeledi, ale nově také přibyly fosilie lebečních kostí v poměrně dobrém stavu zachování, předních končetin a některých dalších elementů, které při bližším srovnání ukázaly morfologii podobnou ptakoještěrům a především jejich primitivním typům.

Ke srovnání byly použity stejné části těla u jednotlivých exemplářů lagerpetidů, především rodu Dromomeron, srovnávání proběhlo pomocí počítačové mikrotomografie, CT skenu a dalších zobrazovacích technik. Díky nim mohli, při dobrém stavu zachování, autoři porovnat vnější morfologii lebek a dokonce i výlitky mozkovny. Poprvé tak bylo učiněno v rámci výzkumu této čeledi.

Skeny odhalily vnitřní strukturu po původní mozkové tkáni a oblastem jí přidružených (smyslová centra) u lagerpetidů, následně byly porovnány s těmi, které známe u některých druhů ptakoještěrů, což odhalilo poměrně překvapivou souvislost.

Snímky odhalily polohu a přibližný tvar vestibulárních kanálků u rodu Dromomeron a jejich porovnání s těmi u jejich létajících příbuzných ukázalo velkou podobnost v jejich stavbě a vlastnostech. Dokonce i celkový předpokládaný tvar mozku byl u obou posuzovaných případů podobný přinejmenším v základním utváření, k čemuž se přidaly anatomicky podobné části těla jako jednotlivých kosterních elementů.

Evolučně tedy je poměrně dobře patrné jisté spojení, následné přezkoumání výsledků tento závěr potvrdilo. Po vyloučení možností, že by šlo o případ konvergentní evoluce, tedy autoři výsledky zhodnotili a přišli s názorem, že zatímco zadní části těla odpovídají spíše dinosauroformům a také dinosaurům, lebeční elementy, mozkovna i neuroanatomické vlastnosti více podobné ptakoještěrům a některé vlastnosti jsou dokonce s nimi shodné.

Jinými slovy, lagerpetidi jsou bližší příbuzní ptakoještěrů, než-li dinosaurů, a pravděpodobně s nimi spadají do kladu Pterosauromorpha.

Pokud jsou výsledky autorů správné, potom poměrně radikální způsobem mění představu o rané evoluci této skupiny v době spodního až středního triasu. Ezcurra i jeho kolegové připouštějí, že díky tomuto výzkumu také vzniklo menší evoluční vakuum a otevřelo množství dalších otázek, z nichž některé jsou v samotné studii zmíněny.

Autoři poukazují na zajímavý aspekt mozků obou skupin, protože jeho tvar si je do značné míry podobný a to včetně oblastí, které zajišťují správné fungování smyslů a celkovou stabilizaci těla. Je to podivnou paralelou, neboť víme, že lagerpetidi neměli adaptace k aktivnímu letu vyvinuty. Nenacházela se u nich křídla a ani struktury jím podobné a pravděpodobně se vůbec nepohybovali ve vzduchu, možná pouze na stromech či vyvýšených prostranstvích (jako skalních útesech apod.).

Je tedy otázkou, proč při podobnosti neuroanatomie i kosterní morfologie si ptakoještěři vyvinuli aktivní let a lagerpetidi nikoliv, na což sami autoři poukazují. Přesto v tomto případě studie poměrně radikálním způsobem mění naše představy nejen o evoluci a ekologii lagerpetidů, ale také upravuje a převrací pohled na evoluci kladu Pterosauromorpha a ptakoještěrů samotných.

Dle autorů, pokud jejich výsledky budou do budoucna potvrzeny dalšími studiemi, se na základě této přítomnosti zdá, že evoluce prvních předků ptakoještěrů i ptakoještěrů jako takových byla patrně mnohem pozvolnější a ne tak rapidní a náhlá, jak některé hypotézy doposud předpokládaly. Také, rozšíření lagerpetidů odpovídá terestrickým biotopům, což napovídá, že vývoj raných ptakoještěrů skutečně započal ve vnitrozemských oblastech, snad při pohořích i vodních plochách, jak napovídaly některé spekulativní nálezy (Faxinalipterus) již dříve.

Studie by tedy do budoucna mohla vyplnit více mezer v evoluci těchto úžasných létajících živočichů a napomoci při mapování postupného rozdělení obou skupin, kladů Pterosauromorpha i Dinosauromorpha, je třeba nutné ovšem její zajímavé výsledky nadále studovat podobně jako samotné lagerpetidy. V každém případě, podala několik nových a doposud utajených skutečností týkajících se anatomie této čeledi a tím nám přinejmenším rozšiřuje obecné povědomí o tom, jakým způsobem a do jakých forem se vyvíjela.

Po měsíční odmlce, vracím se do této rubriky s přispíváním nových článků o aktuálním dění v oblasti výzkumu prehistorie a záležitostí s ní spojených. Důvodem mé nepřítomnosti byly povinnosti spojené se studiem, které mě donutily ustat s přispíváním na dobu neurčitou, ale po dobu prosince až do Vánoc by se nové příspěvky měly přinejmenším zde objevovat. Omlouvám se tedy, že sem pravidelně neproudily nové příspěvky, ale od dnešního data se obnoví jejich třídenní interval přispívání.

...

Je nepopiratelné, že neptačí dinosauři (Dinosauria) byli transkontinentálně se vyskytující a dlouho prosperující skupinou, která pravděpodobně osídlila všechny plochy pozemské souše (snad vyjma některých menších ostrovních celků) a současní ptáci (Aves) tento prim zachovávají. Jejich druhohorní příbuzní a předci se vyskytovali na všech kontinentech, větších souostrovích i za polárními kruhy, ale ne ve všech státech světa byly jejich fosilie zatím nalezeny alespoň v podobě kosterních pozůstatků. Zajímavé ovšem je, že se stoupající úrovní výzkumu těchto obratlovců začíná přibývat i zemí či závislých území, ve kterých jejich nezpochybnitelné fosilie byly nalezeny vůbec poprvé. Jde například o Saúdskou Arábii, Tádžikistán, Laos, Keňu, Ekvádor i Českou republiku, takže je v současné době lépe představitelné šíření, rozvoj a evoluce těchto druhů - mapa států, kde byl jejich výskyt prokázán na základě fosilních pozůstatků kostí, vajec nebo stop je v současné době téměř úplná. Proto je v tomto ohledu paradoxní, že zatímco ve Spojeném království, které podstatnou část prvotního výzkumu těchto vyhynulých živočichů drželo vedoucí příčku nově popsaných druhů ze svého území a právě zde také poprvé v roce 1841 sir Richard Owen použil označení “dinosaurus”, tak v sousedním Irsku, které se od něj odtrhlo po vleklé občanské válce v roce 1922, byly fosilie neptačích dinosaurů popsány až v tomto roce. Přestože zatím letopočet 2020 nabídl velké množství různě závažných zvratů, tyto nálezy by alespoň na poli dinosauří paleontologie mohly představovat dobré zprávy. Jsou prvními zdokumentovanými zkamenělinami této skupiny na území ostrovního keltského státu a ukazují nám, jak probíhala výměna a přesuny fauny v době spodní jury v oblasti severního Atlantiku. Přestože jejich fosilie pocházejí z oblasti Severního Irska, spadajícího stále do Spojeného království, jsou nepopiratelně prvními druhy nalezenými na ostrově, kde oba státy leží, a právě z tohoto důvodu jsou důležité.

Teropodi (Theropoda) z užšího kladu Neotheropoda, jako tento Halticosaurus longotarsus ze svrchního triasu, geologických věků nor až rét, Německa, patrně tvořili běžnou složku fauny v oblasti současného ostrova Irsko a dle nalezených fosilií se zde vyskytovali, byť v menších počtech. Společnosti jim, dle prokazatelných nálezů, dělali tyreoforani (Thyreophora) blízcí či přímo spadající pod známý rod Scelidosaurus. Fauna těchto obratlovců zde existovala v době spodní jury, přitom se podobají formám odjinud z Evropy a nejedná se tedy pravděpodobně o izolované ostrovní formy. Kredit: převzato z webu A Dinosaur A Day

Dinosauři byli rozšíření po všech pevninských masách a všech kontinentech, od Severní Ameriky po Austrálii a od Antarktidy po Asii, a je velice dobře možné, že jejich ostrovní a dosud neobjevené populace osídlily i oblasti poměrně daleko od nejbližších větších pevnin, kde je jejich výskyt spolehlivě prokázán. Limituje nás, v tomto ohledu, pouze fosilní záznam, který je mnohdy mnohem více kusý než u jiných dominantních skupin terestrických obratlovců, což je dáno také stářím vrstev ukládání. Nicméně, domněnku o tom, že neptačí dinosauři byli rozšířeni na veškerých větších kusech suché země, a to někdy daleko od pevnin odděleni mořskou hladinou, podporují i nálezy této skupiny například na Novém Zélandu, Špicberkách, Blízkém východě nebo Japonsku (v posledním případě pouze připojím, že zde byla fauna neptačích dinosaurů poměrně hojná a Japonské souostroví bylo v době druhohor pravděpodobně alespoň po určité časové intervaly spojeno s asijskou pevninou). Obdobně si vedou i nové nálezy ze Severního Irska, nicméně proti většině asambláží neptačích dinosaurů z oddělených pevnin jsou zajímavé v jejich stáří a také ve faktu, že právě jimi se dá nejméně z části prokázat transfer fauny mezi Irskem a Velkou Británií.

Geologické vrstvy, které již v minulosti mohly evropským paleontologům poskytnout představu o přelomu triasu a jury, včetně jejího spodního průběhu, jsou dnes pro prostor tvořen Britskými ostrovy, Severním mořem, státy Beneluxu a Německem nazývány souhrnně jako Lias a odkazují na jedno z označení jurských hornin v době počátku zkoumání geologických období. Stratigraficky spadají do doby svrchního triasu (geologický věk rét, před zhruba 203 miliony let) až střední jury (geologický věk toark, před zhruba 174 miliony let) a pozůstatky neptačích dinosaurů jsou v nich poměrně časté, především ovšem ichtyosaurů (Ichthyosauria), plesiosaurů (Plesiosauria) a dalších mořských druhů převažují.

V počátcích výzkumu prehistorické Země sloužily vrstvy Liasu, na Britských ostrovech také známé jako tzv. Modrý Lias, vědecké veřejnosti k poznání světa, ve kterém vládli plazi, a tento účel plní ve své podstatě dodnes.

Tyto mnohdy mocné sedimenty jsou tvořeny někdejšími mořskými usazeninami ze své větší části, v některých oblastech ovšem existují také usazeniny terestrické a mezi podobné lokality patří několik části Anglie nebo Německa. Naštěstí nejsou fosilie suchozemských obratlovců v mořských sedimentech zcela neojedinělé (mezi referovanými neptačími dinosaury jde například o rody Sarcosaurus a Ohmdenosaurus), což bylo výhodou i při objevu poměrně zásadních jurských fosilií v severní části ostrova Irsko.

Jak bylo řečeno v úvodu, fosilie neptačích dinosaurů zde prokazatelně nebyly identifikovány, což se změnilo až na konci listopadu tohoto roku. Je velice pravděpodobné, že další fosilie této skupiny zde budou ještě v budoucnu objeveny, ale autoři popisné studie obou exemplářů z keltského ostrova poukazují na důležitý fakt a sice, že druhohorní sedimenty zde nejsou zastoupeny tak početně.

Vědecká skupina složená z paleontologů Portsmouthské univerzity a Queen’s University se sídlem v Belfastu vytvořila studii týkající se fosilií nalezených v uloženinách bývalého mořského dna, ze spodnojurských uloženin ostrova Islamangee na východním pobřeží severoirského hrabství Antrim. Nacházely se v depozitáři muzea v Ulsteru, kam je daroval nálezce, učitel a také sběratel fosilií, Roger Byrne společně s dalšími, jím nasbíranými exempláři jurského stáří.

Jejich stáří a přibližné místo nálezu potvrdila analýza popisné studie pod vedením Mikea Simmse, kurátora muzejních sbírek a paleontologa ve službách Národního muzea Severního Irska, který spolupracoval s dalšími britskými výzkumníky včetně například profesora Davida Martilla a Rogera Smytha z Univerzity v Portsmouth a také Patrick Collins z Queen’s Univerzity v Belfastu.

Referované pozůstatky jsou fragmentární povahy (tvořené femurem/kosti stehenní a částí kosti holenní/tibii), nicméně dovolily paleontologům dostatečně poznat, komu vlastně patřily a odhadnout, jaké jejich původce plnil ekologické niky. Autorům, jak bylo již výše zmíněno, se podařilo fosilie datovat do vrstev Modrého Liasu a to přesněji do geologického věku hettang, před přibližně 200 miliony let.

Původní předpoklad pro oba nálezy byl, že patří pravděpodobně stejnému druhu živočicha - konkrétní představu ovšem paleontologové poměrně dlouhou dobu neměli.

Analýza nalezených fosilií ovšem ukázala překvapivou skutečnost, sice přes nález v mořských sedimentech patřily fosilie dvěma různým živočichům. Paleontologové použili na jejich rozbor vnitřních struktur, vnějšího tvaru a celkové morfologie, čímž odhalili jejich pravou podstatu. Zkamenělé elementy představovaly 2 různé morfotypy, z nichž jeden vykazoval poměrně lehkou, gracilní stavbu a tenké stěny odpovídající nejlépe teropodním dinosaurům (Theropoda), zatímco druhý byl poměrně mohutný, s hustou vnitřní kostní tkání a silnými stěnami odpovídající spíše pomaleji se pohybujícím, robustním herbivorům.

Fosilie tedy patřily 2 různým druhům irských neptačích dinosaurů, z nichž první jmenovaný autoři srovnali s poněkud mladším a výše zmíněným rodem Sarcosaurus ze střední Anglie.

Podle nich mu mohl jeho možný severoirský příbuzný odpovídat nejen velikostně, ale i postavením v ekologických nikách. Pravděpodobně tedy šlo o oportunistického predátora, který, vedle aktivního lovu suchozemských obratlovců včetně dinosaurů, procházel mořské pobřeží a hledal vyplavená těla amonitů (Ammonoidea) nebo mořských plazů. Možná právě to byl důvod, proč se jeho fosilie dochovala v mořských usazeninách, kdy jeho tělo mohlo ležet na pobřeží a příliv ho odplavil na volné moře. Vzhledem k problematice, která se kolem samotného sarkosaura vytvořila, ovšem srovnání ještě není zcela prokazatelné a potřebuje další prodiskutování.

Druhou jmenovanou fosilii srovnali autoři s “obvyklým podezřelým” - svou stavbou nejvíce po srovnání odpovídala rodu Scelidosaurus, tedy tyreforanovi z oblasti Britských ostrovů (a možná také dalších oblastí bývalé severní Pangeyi) o celkové délce kolem 4 metrů a váze přes 270 kilogramů. Jde o poměrně známý druh neptačího dinosaura z počátku jurského období, ale o jeho ekologii stále nevíme množství informací a i objevy z ostrova Irsko mohou v tomto ohledu přispět.

Na rozdíl od teropoda, který byl nalezen ve stejných vrstvách, totiž mohl tento severoirský příbuzný nebo zástupce rodu Scelidosaurus být v oblasti mořského prostředí přirozeně.

V popisné studii obou exemplářů totiž prof. Martill poukazuje na zajímavý fakt, že dosud nalezené a prokazatelné exempláře tohoto rodu byly do jisté míry asociovány v blízkosti mořského prostředí a vyslovil zajímavou myšlenku, že skelidosauři se možná zdržovali na pobřeží či dokonce ve vodě úmyslně. Přirovnává k nim současné leguány mořské (Amblyrhynchus cristatus), nicméně dodává, že jde pouze o spekulaci. Do budoucna by ji ovšem mohly podpořit jiné studie, zůstává tak otevřeným koncem této referované práce.

Podobnost obou nálezů s těmi lépe známými nicméně ukazuje, že zde pravděpodobně mezi oblasti severní, západní a možná i střední Evropy docházelo k přesunu fauny neptačích dinosaurů už ke konci triasu a začátku jury.

Závěrem, paleontologové zhodnotili poměrně zajímavé svědectví o existenci neptačích dinosaurů v Severním Irsku, poprvé v historii celého ostrova Irsko. Ačkoliv se fosilie nedají zcela jednoznačně přiradit k určitému druhu neptačího dinosaura, nicméně do budoucna to není vyloučené, jsou důležité pro jejich poznání a rekonstrukci jejich severoevropského rozšíření v době spodní jury.

Jako poznámku pouze připojím, že obě fosilie by měly být vystaveny v expozici muzea v Ulsteru, nicméně negativní vývoj koronavirové pandemie ve Velké Británie zatím otevření fosilií veřejnosti brání.