Latinskoamerická dinosauří paleontologie získala mimořádný věhlas po objevech úžasných druhů těchto živočichů v argentinské Patagonii ve druhé polovině 80. a začátku 90. let minulého století, kdy z těchto míst přišly objevy jedněch z největších suchozemských tvorů, které Země za svou dobu nosila. Šlo kupříkladu o rody Giganotosaurus, který byl svého času prohlašován za největšího dravého terestrického živočicha, Mapusaurus, Puertasaurus nebo Argentinosaurus, který i dnes představuje patrně největšího dobře známého suchozemského tvora. Ty pomohly povznést paleontologii neptačích dinosaurů (Dinosauria) v této jihoamerické zemi na vyšší úroveň, záhy se fosilie této skupiny podařilo ve větších počtech a lepší kvalitě, než v jakých a v jaké kvalitě v nich byly nalézány předtím, odkrýt také v Brazílii, Uruguayi nebo Chile a přidávaly se i nálezy z Mexika. Prosluly taktéž objevy z lokality Auca Mahuevo v Argentině, na které byla nalezena kvanta dinosauřích vajec a u některých i s embryi uvnitř, nakladli je sem sauropodi (Sauropoda) v době svrchní křídy mezi 93 až 84 miliony let. Fosilie tohoto typu, tedy dinosauří vejce, byly posléze nalezeny na mnoha dalších místech Latinské Ameriky a to včetně Mexika, kde se, podle nově vyšlé studie, podařilo zatím poprvé rozpoznat původce několika zkamenělých skořápek bez přítomnosti embrya uvnitř vejce. Paleontologové pod vedením Abela Morena a Nerith Elejalde-Cadenové publikovali práci týkající se mikroskopického výzkumu dinosauřích vajec z poloostrova Baja California, geologické formace El Gallo o stáří geologického věku kampán. Před přibližně 75,2 až 74,5 miliony let se zde rozkládaly subtropické lesy a nalezená fauna pozdně křídových obratlovců potvrzuje zdejší biologickou rozmanitost. Vejce v této oblasti ale neměly zjevného původce a vědecká skupina se tedy rozhodla se na jejich zařazení podívat z jiné perspektivy.

Mexické dinosaury v současnosti reprezentuje přibližně 10 až 11 platně popsaných rodů, ale mnohem více dalšího fosilního materiálu je zatím nepopsáno a nepojmenováno, a několik dalších platně popsaných rodů se nachází i v jiných oblastech vyjma mexického území (například rozšířený rod Kritosaurus). Zde je vyobrazen středně velký až velký ceratopsid (Ceratopsidae) Coahuilaceratops magnacuerna o délce zhruba 6 až 7 metrů a váze až 5 tun, který se pohyboval po východním Mexiku ve stejné době, kdy jeho velmi vzdálení, bipední příbuzní na západě země kladli svá vejce. Až po více než 74 milionů let jsme ale schopni opětovně rozpoznat, kdo byl jejich skutečným původcem. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie 

Na území Mexika byly v poslední době učiněny velké objevy a posuny ve výzkumu paleontologie neptačích dinosaurů, za poslední poměrně význačný objev můžeme označit nově popsaný rod Paraxenisaurus z čeledi Deinocheiridae, který patřil k robustním a poměrně velkým ornitomimosaurům (Ornithomimosauria), a podporuje hypotézu o výměně fauny mezi severoamerickým a asijským kontinentem. Také přibývají fosilie neptačích dinosaurů z doby spodní a rané střední jury, ukazují asambláže organismů vyvíjejících se nebo přecházejících touto částí světa na pozadí rozpadajícího se superkontinentu Pangea. Ani objevy fosilních vajec nejsou pro paleontology v tomto státě hraničícím s dnes tolik diskutovanými Spojenými státy ničím novým, vyskytují se zde ootaxony jako Prismatoolithus a vedle nich větší množství roztroušených skořápek nejasného původu. Konečně, zachovaná dinosauří hnízda jsou spíše záležitostí jiných zemí a oblastí, recentní nálezy z Japonska ale přinášejí naději, že hnízda v perfektním stavu zachování bude možné v budoucnosti nalézt i zde. Zbytky skořápek a vajec jsou tedy pro paleontology materiálem, se kterým musejí častěji pracovat a odhadovat, který druh je v dané oblasti zanechal.

Na základě znalostí, které byly za dobu výzkumu tohoto typu dinosauřích fosilií získány, se rozhodla výše jmenovaná paleontologická skupina porovnat některé fosilní části původních vajec nalezené ve svrchnokřídovém souvrství El Gallo na poloostrově Baja California v západním Mexiku. Z tohoto souvrství pocházejí fosilie poměrně velkého množství dosud nepopsaných dinosaurů, popsané rody druhy zahrnují taxony Magnapaulia laticaudus, Gryposaurus sp., cf. Chirostenotes a cf. Troodon formosus. Nacházejí se zde ovšem také fosilie tyranosauridů (Tyrannosauridae) nebo ankylosauridů (Ankylosauridae) a zřejmé, že zdejší neptačích dinosaurů byla mnohem širší a pestřejší.

Právě jmenovaní hadrosauridi (Hadrosauridae) a troodontid (Troodontidae) jsou ale pro tuto studii zásadní. Výzkum vajec neptačích dinosaurů prokázal, že na základě mikroskopického rozboru skořápek můžeme znát, jakými procesy si procházela matka při nošení vajec ve vejcovodech, jejich vývoji, a jaké podmínky v době její březosti panovaly. Dále také tyto struktury také odlišují jednotlivé čeledi a větší dinosauří klady, za porovnání s vejci, které ke konkrétní skupině můžeme přiřadit.

Jinými slovy, na základě struktury skořápky mohli paleontologové zjistit, zda živočich, který je zanechal, byl herbivor, omnivor nebo predátor.

Analyzováno bylo pět vzorků, z nichž rozbor ukázal, že 3 patří pravděpodobně hadrosauridům, další vzorek patří druhu z čeledi troodontidů a poslední se nepodařilo uspokojivě přiřadit k určité užší skupině. Odráželo se to na stavu jeho zachování, protože byl poškozený. Pravděpodobně tedy vejce nakladl jeden z výše zmíněných zástupců, které můžeme v souvrství El Gallo nalézt, ale mohla by patřit i dosud nepopsanému nebo neznámému hadrosauridovi. Pokud další jmenované vejce patřilo rodu Troodon, bylo by pravděpodobně prvním objevem tohoto rodu v Mexiku, ale mohlo by patřit dalším zástupcům čeledi, které nalézáme ve stejných vrstvách. Konečně, fosilie troodona jsou dnes založena na poměrně fragmentárních zbytcích a někdy považovány za dubijní.

Po přesnějším určení, komu vejce patřila, analyzovali autoři zbytky znovu a to za pomoci elektronové mikroskopie. Prozkoumána byla vnější i vnitřní stavba skořápky a poté i průřez.

Zatímco u troodontidů paleontologové rozpoznali hladký povrch zkoumaných fragmentů se silnými a krátkými výběžky ve dvojvrstvě s póry, u dalších 3 vzorků se podařilo na povrchu objevit nepravidelné, tzv. mammilární kužely (struktury z uhličitanu vápenatého na vnějším pevném povrchu skořápky) uspořádané paralelně s nepravidelnými póry na povrchu skořápky. Vzorek neznámého původu vykazoval potom podobnosti spíše s druhým případem, a proto paleontologové usoudili, že je pravděpodobná jeho příslušnost také k čeledi Hadrosauridae.

Alternativně, skořápky by za určitých okolností mohly reprezentovat zbytek po vejci nám dosud neznámého ceratopsida nebo pachycefalosaurida (Pachycephalosauridae). V úvahu pravděpodobně nepřichází například ankylosaurid, protože jejich vaječná skořápka byla dost možná odlišné stavby vzhledem k jejich evoluční vzdálenosti od hadrosauridů. Vzorek, jak poznamenávají autoři, je ale bohužel poškozený a konkrétní závěr naznačující odlišné zařazení tedy nelze stanovit.

Studie poskytla první podobný rozbor fosilních vajec v oblasti Mexika a velmi pravděpodobně i Střední Ameriky obecně. Tyto výsledky jsou poměrně zajímavé a ukazují, že tyto rody se zde rozmnožovaly a hnízdily zde, blízko bývalého mořského pobřeží. Tímto se velmi podobají například nálezům v Montaně a Kanadě, kde také hadrosauridi přicházeli klást vejce do záplavových, pobřežních nížin.

Hlavní smysl práce bylo ovšem správně zhodnotit procesy, které ovlivnily růst a vývoj skořápek troodontidů a hadrosauridů a tvorbu mikrostruktur na jejich povrchu. Chemickým a analytickým rozborem zkoumaných fosilií autoři zhodnotili, že zdejší druhy byly ovlivněny okolními podmínkami na podobné úrovni jako jejich příbuzní ze severnějších poloh.

Vývoj prvních tetrapodů (Tetrapoda) a jeho taje byly dlouhou dobu limitovány minimem známých pozůstatků z doby, kdy probíhal, a paleontologové i komparativní (srovnávací) anatomové z éry fosilních objevů 19. a téměř celého 20. století byli závislí na poměrně malém množství záznamů. Ohledně evoluce prvních suchozemských živočichů také nepanovalo jasno - až do 30. Let minulého století byli vědci přesvědčeni, že se vyvinuli v průběhu spodního karbonu a to pravděpodobně tím, že velké lalokoploutvé ryby (Sarcopterygii) uvízly v tůních po ústupu velkých ploch vnitrozemských jezer a řek, a z nich se vyvinuli první tetrapodi. Dnes poměrně bezpečně víme, že tomu tak téměř určitě nebylo a první čtyřnozí živočichové nebyli ani zdaleka suchozemští tvorové a dávali přednost vodnímu prostředí. Konečně, například i věhlasné rody Acanthostega a Ichthyostega byly převážně vodními živočichy, kteří se na souš pravděpodobně přemísťovali pouze při nepříliš častých příležitostech. Paleontologové z univerzity v Uppsale ovšem přišli s teorií, která je čímsi jako kompromisem mezi zastánci názoru o nádržích s velkými lalokoploutvými rybami a modernější interpretací evoluce prvních tetrapodů a jejich rybích předků. Jejich práce uvádí, že k vývoji prvních suchozemských obratlovců, či živočichů schopných ji obývat, mohly výraznějším způsobem přispět rozsáhlé změny výše hladiny světového oceánu a střídavé zaplavování níže položených ploch souše. Dle jejich výzkumu, tyto po několik milionů let opakující se změny mohly markantně zasáhnout do evoluce rybovitých obratlovců a to nejen lalokoploutvých ryb, ale také ryb paprskoploutvých (Actiopterygii). Výsledky jejich výzkumu byly publikovány na konci října tohoto roku ve švédské edici Proceedings of the Royal Society.

Ryby lalokoploutvé, nebo také svaloploutvé, se prokazatelně objevují ve vrstvách svrchního siluru a ve stejnou dobu se už pravděpodobně rozdělily jejich evoluční linie do pozdějších forem včetně předků dvojdyšných (Dipnoi), latimérií (Coelacanthiformes) i tetrapodů. Zde na rekonstrukci jde o rod Onychodus, který byl v době středního až svrchního devonu rozšíření v oblasti východu Severní Ameriky, v Austrálii i severozápadní Evropě. Obýval mělká moře v kritickém období, do kterého autoři výše zmíněné studie promítají dobu velmi nestálých a vysokých přílivů - ty podle nich odstartovaly další významnou etapu rybí evoluce. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Přesun mořského života do suchozemských ekosystémů je dodnes předmětem debat, a některé paleontologické objevy posledních dekád ukazují náznaky tohoto transportu v době mnohem starší, než jsme dosud předpokládali. Možné objevy primitivních ekosystémů poblíž sladkovodních zdrojů ve vnitrozemí pocházejí z doby svrchního ordoviku, poukazovaly by na výskyt nám dosud neznámých druhů pavoukovců (Arachnida), stonožkovců (Myriapoda) a cévnatých rostlin. Bylo by jistě vzrušující a nové studovat tyto paleoekosystémy blíže, ale zatím si musíme vystačit s lépe prozkoumanými, mladšími silurskými typy prostředí a nálezů, které stejné oblasti ukazují v lépe zpracovatelné a dokazatelné podobě. Nepopiratelné ovšem je, že se na souš poprvé dostaly primitivní rostliny, houby a bezobratlí živočichové a to poměrně dlouho před obratlovci (zvláště pokud mluvíme o houbách, řasách nebo sinicích), kteří se poprvé objevují ve fosilním záznamu v době raného svrchního devonu. Tento geologický útvar je pro tento jev, masivního rozrůznění suchozemských ekosystémů a přechodu pokročilejších živočichů blíže k nim, známý, poměrně oprávněně. A také, je mezi nadšenci i laiky znám jako “věk ryb”, období jejich masivní diverzifikace a evoluce zcela nových skupin na pozadí ústupu některých starších.

Pro paleontology zbytku dvacátého století, především poválečné Evropy, byla hlavní destinací ucelená teorie o vývoji suchozemských obratlovců ve stejnou dobu. Z uhelných slojí byly některé druhy, jako Pholidogaster nebo Eogyrinus, známy již z dřívějších dob, ale ty pocházely až z pozdějšího karbonu. Zatímco například Thomas Henry Huxley rozeznal, že první jmenovaný z nich sdílel pravděpodobně se svými předky vodní prostředí, pozdější věhlasní odborníci jako Gunnar Säve-Söderbergh naopak považovali objevené rody Acanthostega a Ichthyostega za převážně suchozemské, vedoucí k evoluci všech pozdějších terestrických obratlovců s pomyslným závěrem u rodu Homo.

Jak bylo řečeno v úvodu, existuje dnes do jisté míry překonaná hypotéza o evoluci těchto forem, kterou právě na základě nich (a fosilií ze Severní Ameriky a Pobaltí - rody Eusthenopteron, Panderichthys nebo Elpistostege) vytvořili odborníci na toto téma teorii o izolovaných populacích velkých lalokoploutvých ryb, předků tetrapodů. Dle ní, ve vnitrozemských jezerech žily skupiny těchto ryb, a když jim přestala velikostně či potravně stačit, musely si vyvinout nohy a překráčet do jiného z nich. S nimi si musely vyvinout i plíce, aby mohly dýchat vzdušný kyslík.

Dnes je překonána množstvím poměrně přesvědčivých důkazů, které svědčí o opaku. První tetrapodi obývali vodní prostředí a to převážně, na rozdíl od toho, jak je dříve věda chápala. K vývoji končetin navíc mohly přispět i jiné příčiny než ryze pozemské záležitosti. Ačkoliv je tato teorie vzrušující, je nutné jen z vědeckého principu zůstat nohama více na zemském povrchu. Radiace rybovitých obratlovců v devonu může být navíc dobře vysvětlena velice rapidně se měnícím klimatem devonu a jeho podmínkami.

Ostatně, s touto více konzervativní verzí by se do jisté míry mohla ztotožnit i studie pod vedením Pera Ahlberga z univerzity v Uppsale. Po sadě matematických výpočtů a simulací jeho vědecká skupina, ve spolupráci s britskými vědci, přišla s názorem, že od doby svrchního siluru do doby středního devonu, před zhruba 420 až 380 miliony let mezi geologickými věky pridoli až frasn, existovalo na Zemi podnebí podporující tvorbu vysokých přílivů a odlivů. Právě to spatřují jako katalyzátor velké diverzifikace ryb do podoby dnešních druhů a jejich potomků.

Rozdíly vysokého přílivu a odlivu byly přítomny v sedimentech z tohoto období na několika místech světa již dříve, ale nikdy nemohly být stanoveny jejich konkrétní odečty. Nutno podotknout, že kontinenty měly v tuto dobu jiné rozpoložení - vzorky ve studii jmenované se koncentrovaly kolem zaniklého oceánu Paleotethys a pocházely z devonských uloženin Číny, ale také některých dalších lokalit. Tato konkrétní byla vybrána z důvodu, které jsou uvedeny níže.

Při výzkumu paleontologové nezohlednili pouze tloušťku a rozbor sedimentů z této doby, ale také další faktory, které jsou astrofyzikálního rázu. Z toho důvodu se výzkum netýkal pouze paleontologů, ale také paleogeografů a zástupců jiných vědních oborů, protože pro vypočtení velikosti rozdílu přílivu a odlivu po dobu několika desítek milionů let.

Jako součást celého systému bylo v potaz vzato působení Měsíce, který byl v době devonu mnohem blíže Zemi a jeho působení na oceány a moře bylo tedy logicky tímto umocněno. Navíc, dny v závěru siluru a počátku devonu byly kratší a trvaly zhruba 21 hodin, cykly se tedy měnily s tím, čím více se období blížilo současnosti.

Zohledněním těchto faktorů dokázali vědci pro danou oblast jižní Číny stanovit, že se zde periodicky objevovaly přílivy a odlivy s rozdílem až čtyř metrů. Vědce tato oblast zaujala z prostého důvodu - objevují se jedni z prvních zástupců kostnatých ryb a zde začíná jejich evoluční radiace poprvé nabírat na síle. Můžeme zde najít zástupce lalokoploutvých (Guiyu) i primitivních kostnatých (Psarolepis), což domněnku autorů podporuje.

Konečně, v prostoru moře Paleotethys začala i diverzifikace jiných skupin ryb - akantodů (Acanthodii), paprskoploutých (například rod Andreolepis) a možná i primitivních paryb (Chondroichthyes). Navíc, musíme brát v potaz i stále probíhající kontinentální drift. Určitým způsobem by tedy teorie o “super-přílivech” odpovídala tomu, co můžeme ve fosilním záznamu nalézt. Naznačovala by, že rybovití obratlovci si vstříc své další evoluci prošli fázemi odtržení od většinových populací více na moři, což mohlo jejich genetický potenciál zvýšit, a pro některé to znamenalo také urychlený vývoj plic kvůli anoxickým stavům, které v lagunách mohly panovat.

Tento příspěvek bych tedy rád, s vaším dovolením, uzavřel s tím, že tato teorie je zajímavou alternativou k vysvětlení evoluce tak nepřeberného množství rybovitých obratlovců směřujících k moderním druhům v devonu a to včetně tetrapodů. Zatím ovšem potřebuje další zkoušky na jiných místech světa, pokud je její vize skutečně pravdivá, tak pravděpodobně mohla být jako jedno z činidel, které takové evoluční radiace podporovaly.

V minulosti vědeckého výzkumu panovaly o původu ptáků (Aves) velké otazníky a ještě velice nedávno se nezřídka objevovaly názory, které jejich evoluční předky spatřovaly v jiné skupině než mezi neptačími dinosaury (Dinosauria). Konečně, let byl některými odborníky považován za výsadu ptáků a po nejméně první polovinu dvacátého století byli právě neptačí dinosauři považováni za notně obrovská a muskulární stvoření, která by vývoje v agilní a dynamické ptáky nebyla schopna. Dnes samozřejmě víme, že tato tvrzení neplatí a dokonce také můžeme říct, že se u nich schopnost letu mohla vyvinout dokonce v několika případech nezávisle na sobě. Vyjma samotných ptáků mohlo jít ještě o čeleď Anchiornithidae (její příbuznost ke kladu Avialae je dosud diskutabilní), některé zástupce čeledi Dromaeosauridae i širšího kladu Paraves a také čeledi Scansoriopterygidae. Tito velice zvláštní, netopýrům (Chiroptera) či některým stromovým hmyzožravcům podobní teropodi (Theropoda) jsou limitováni zatím svými objevy na oblast východní Asie, respektive Číny, a do doby svrchní jury mezi geologickými věky bathon až tithon, takže podle současných nálezů můžeme soudit, že jejich ekologický model byl v tehdejších ekosystémech nahrazen jiným nebo se změnily právě ekosystémy, které obývali. Jsou nesporně zajímavou čeledí, jak dokazují nálezy z posledních let – rody Yi a Ambopteryx. U nich byla totiž nalezena membrána spojující prodloužený třetí prst a zbytek končetiny, tvořila tedy křídlo podobné netopýřímu. Směsice dalších znaků na jejich kostrách dala prostor množství spekulací včetně těch o aktivním letu, ale nově se zdá, dle výzkumu hongkongských a amerických paleontologů, že tito dva zástupci nevedli aktivní létavý styl života. Studie, ve které autoři poznatky svého výzkumu shrnují, je tedy dalším a možná zásadním příspěvkem do debaty o tom, jakou ekologickou pozici tito živočichové zastávali.

Druh Yi qi pod rouškou jurské noci. Tento velice zajímavý drobný teropod připomínal pravděpodobně křížence mezi malým ptákem podobným současném tropickým druhům a netopýrem - jeho blanitá křídla nesla opeření a ocas několik velice dlouhých pírek, které pravděpodobně měly za úkol upoutat partnera při páření. Letové schopnosti tohoto druhu ovšem podle současného výzkumu nebyly dobré. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z DeviantArt

Evoluční cesty při vývoji letu u obratlovců nevedly pouze jedním směrem a fosilní nálezy nám poskytují okno, kterým můžeme vidět hned několik na sobě poměrně nezávislých případů, kdy se některá ze skupin přenesla do vzduchu. Většinou sice nešlo o aktivní let v pravém slova smyslu, jako například u čeledi Weigeltisauridae nebo Kuehneosauridae, ale je schopnost vývoje adaptací pro pohyb ve vzduchu lze sledovat do doby o téměř 100 milionů let starší než první zástupce ptáků. Mezi tímto obdobím se objevilo ještě několik dalších evolučních pokusů o dobytí vzduchu, jedním z nich a také nejúspěšnějším byl vývoj ptakoještěrů (Pterosauria), a poté se před zhruba 165 miliony let začali objevovat první aktivně létající neptačí dinosauři. Jejich fosilie pocházejí převážně ze současné Číny a na základě nich lze také odhadovat, že let se vyvíjel nezávisle na sobě v jejich různých skupinách, přestože je lze všechny zařadit do kladu Coelurosauria. Jedním z nejoriginálnějších “pokusů” evoluce letových adaptací byla již výše zmíněná čeleď Scansoriopterygidae. Právě na vývoj letu nezávisle mezi dinosaury naráží i studie, jejíž cílem bylo detailně prozkoumat proporce končetin zástupců této čeledi, a potvrdit tak či vyvrátit, že byli schopní aktivního letu.

Objev rodu Yi před 5 lety znamenal menší vědeckou senzaci, protože byl prvním dinosaurem, který vlastnil prodloužený třetí prst a také blánu kožního původu, která mezi ním byla napjata. Navíc, ze zápěstí vyčníval ještě jeden kosterní element, který křídlo vyztužoval. Zatímco dříve byly podobné útvary považovány za evoluční znak vyvinutý u výše zmíněných pterosaurů a netopýrů, tento jeden z nejmenších neptačích dinosaurů ukázal, že se jejich evoluce proběhla (byť v menší míře) i u této skupiny. Potvrdil to objev druhu Ambopteryx longibrachium, u něhož byla nalezena skladba velice podobných znaků - blanitá membrána na předních končetinách, prodloužený třetí prst a proporčně delší přední končetiny, pernatý integument a oproti předchozímu jmenovanému ještě pygostyl.

Skansoriopterygidi patřili mezi nejmenší známé neptačí dinosaury a ani tyto dva referované taxony nejsou v tomto případě výjimkou - první jmenovaný vážil zhruba 328 gramů a druhý o něco méně, zhruba 306 gramů.

Přítomnost blanitých křídel, proporčně větších předních končetin, peří i jiných znaků přirozeně vedly k názoru, že tito zástupci ovládali alespoň primitivní formu letu a mohli se vzdušným prostorem pohybovat jako recentní létající obratlovci.

Vědecká skupina pod vedením paleontologa Thomase Dececchiho, jako hlavního autora studie z Mount Mary University v americkém státě Wisconsin, se rozhodla prozkoumat přední končetiny obou druhů pomocí laserem stimulované fluorescence. Jde o typ záření, který dokáže v horninách rozeznat i mnohem jemnější útvary pouhým okem či pod mikroskopem neviděné, v tomto případě při velmi dobrém zachování fosilií jde o měkké tkáně jako původní svalové úpony a zbytky blanitých “křídel”. Tato metoda jim pomohla odhalit alespoň částečné původní umístění tkání tak, jak se fosilizovaly a byly na těchto druzích zaživa.

Zde autoři uplatnili matematické výpočty pro zjištění efektivity křídel při jednotlivých možnostech přibližného rozmístění svalstva, hmotnosti zkoumaných exemplářů a dalších proměnných, jak jsou označeny (za další proměnnou je uvedeno například rozpětí předních končetin). Výsledky těchto výpočtů byly následně použity k rekonstrukci obou rodů v pohybech, které simulovaly let.

U obou rodů, Yi i Ambopteryx vykazovali stavbu předních končetin takovou, která na první pohled vypadá schopna udržet živočicha ve vzduchu, ale autoři přišli na základě výzkumu s tím, že pro aktivní let byly oba dva rody málo adaptované.

Souhrn podmínek, za kterých by byli schopní letu v jurských lesích popsali tak, že by muselo jít o rozpětí největšího netopýra, schopnost mávat křídly stejně rychle jako rychlý pták, mít pravděpodobně svaly větší, než mu anatomie dovolila, a to vše za podmínky nejnižší možné hmotnosti, kterou mohli vážit.

Jinými slovy, autoři označili letové schopnosti u obou rodů za chabé, znemožňující aktivní pohyb ve vzduchu. Zatímco tedy v minulosti některé interpretace v nich spatřovaly aktivně létající obratlovce, Yi a Ambopteryx pravděpodobně nemohli vůbec aktivně létat za pomocí svých křídel či v křídla přeměněných předních končetin.

Ačkoliv paleontologové použili pro tyto závěry matematické modely, stále je zde prostor k diskuzi o tom, zda tomu tak skutečně bylo. Za příklad uvedu známého “praptáka” rodu Archaeopteryx, u kterého se se střídavou tendencí objevovaly vědecké práce potvrzující nebo naopak vyvracují jeho schopnosti aktivního letu. Pokud mohu přidat své subjektivní stanovisko, u těchto rodů by tomu nemuselo být jinak, přestože mnohé taje jejich anatomie jsou nám dosud neznámé.

Autoři ve studii přidávají také alternativní vysvětlení evoluce adaptací pro let u obou referovaných rodů. Podle nich mohlo jít o jeden z pokusů dinosauří evoluce dobýt vzdušný prostor arborikolně - tato interpretace v blanitých křídlech i dalších, ptákům podobných znacích vidí spíše adaptace pro stromový způsob života.

Narážejí k závěru na fakt, že přestože v něm nebyli výrazně dobří, jejich výsledky ukazují, že zvládali alespoň klouzavý let mezi stromovými korunami. Jak uvádí Dececchi jako hlavní autor studie, pravděpodobně i toto byla příčina jejich vyhynutí. Nedokázali obstát v evolučním soutěžení s ostatními stromovými formami dinosaurů v pozdní juře na základě jejich nátlaku vymírají.

Studie jako taková přináší zajímavý pohled na problematiku těchto bizardních teropodních dinosaurů, stále ale potřebujeme zjistit více informací o nich, abychom správně dokázali interpretovat jejich ekologii. Nicméně, určitým způsobem mění dosavadní pohled na tyto malé, velice neobvyklé teropody.