O lidském druhu bylo na blogu pojednáváno hned několikrát a z biologického hlediska jde stále o poměrně zajímavého živočicha, který spadá do také zajímavého rodu Homo. Lidé jsou hominidy (Hominidae), kteří byli v minulosti více rozrostlí a vedle sebe jich žilo množství druhů, které se dále dělily na poddruhy i pouhé ekotypy. Tato situace by se dala přirovnat k početným ceratopsidům (Ceratopsidae) nebo hadrosauridům (Hadrosauridae) z konce období křídy, kterých vedle sebe žilo ve stejný časový úsek mnoho druhů ve vzájemné konkurenci. Na rozdíl od těchto živočichů, u prehistorických druhů člověka můžeme spolehlivě hovořit o zabírání stejných habitatů, mezidruhovém křížení, a dokonce aktivním vytlačování méně početných či adaptabilních druhů. Jejich rozkvět nastal v době mezi 2 až 1 milionem let v době pleistocénu a poté jejich diverzita kolísala. Výzkum prehistorických předků člověka je tedy odvětvím, kde je možné pokračující zkoumání na rozvinuté úrovni, protože široké spektrum vyhynulých druhů člověka a evoluční linie vedoucí k nám samotným je předmětem debat. Často se setkáváme tedy s popularizovanou stránkou antropologického výzkumu, fantastickými titulky líčícími objevy nových předků poddruhu Homo sapiens sapiens, ale vedle nich je důležitý skutečný výzkum fosilních pozůstatků, které jsou někdy i poněkud nejednoznačné. Také má v současné paleoantropologii a antropologii velký význam otázka chronologie lidského rodu, evoluční návaznosti některých vyhynulých druhů a také mezidruhové křížení. Pro lepší přehled alespoň některých hlavních dějů lidského vývoje vytvořili paleoantropologové z několika západních institucí studii, ve které tyto děje shrnují a lépe klasifikují dosud ne zcela vyjasněné oblasti evoluce našeho rodu.

Fosilní pozůstatky druhu Homo erectus jsou dodnes důležité pro chápání evoluce rodu Homo, v minulosti sloužily jako vlastně jediný spojovací článek mezi staršími lidoopy a modernějšími vyhynulými lidmi jako byl neandrtálský člověk (Homo (sapiens?) neanderthalensis). Tyto lebky, vystavené v Přírodovědeckém muzeu v Londýně, patří třem samicím tohoto druhu z odlišných částí světa (zprava doleva Keňa, Čína a Blízký východ) a je na nich patrná jejich morfologická rozdílnost. Podobnými jevy se také zabývali autoři nové studie. Kredit: Vlastní archiv autora

Studium lidského druhu, jeho evoluční historie a vývojové minulosti, vždy přenášelo zainteresované osoby i širší veřejnost do varu - dávalo nám informace o nás samotných, o “stoupání” ve vývojovém žebříčku a po prosazení evolučních myšlenek Charlese Darwina také k představě, ze kterých druhů jsme se vyvinuli, a které jsme na této cestě “překonali”. V době 19. a 20. století byla paleoantropologie vědeckým oborem, který byl značně rozporuplný kvůli různým myšlenkovým směrům prosazujícím nejen lidskou nadřazenost nad ostatními druhy, ale dokonce i některých lidských ras nad jinými. Můžeme být vděční, že tyto jevy z lidské společnosti mizí, a také bychom měli přijmout fakt, že lidé jako živočišný druh nad ostatními druhy nestojí. Jsme jejich součástí, zatímco jsme obsadili vrcholové příčky potravních řetězců celého světa, tak si stále více uvědomujeme, že proti přírodním dějům a některým dalších živočišným druhům jsme prakticky bezbranní. A jindy to nebylo ani v minulosti, kdy se lidský rod vyvíjel skrze pleistocén za nátlaku většího spektra původních predátorů a také druhů, které mu úspěšně konkurovali. Za skutečnou ukázku lidské přizpůsobivosti můžeme považovat využití intelektu, přírodních nástrah a také zvyků ostatních živočichů v náš prospěch, a konečně také schopnost se evolučně rozrůst mezi poměrně značné množství dalších taxonů, kterých bylo v tehdejším Starém světě nesčetně.

Taxonomie všech z nich není zcela ujasněnou záležitostí a u některých je jejich postavení v systému dosud nejasné či jinak neurčité. Výzkum nepochybně ulehčují ale faktory, které u převážné většiny vyhynulých druhů provádět nemůžeme, a sice například výzkum skrze analýzu DNA.

Kolektiv autorů z Přírodovědeckého muzea v Londýně, Institutu Franka Cricka a Věd o lidské historii při Institutu Maxe Plancka, pod vedením Anderse Bergströma, sestavil, na základě známých údajů o lidských předcích, přibližnou podobu evoluce lidského rodu rozčleněnou do jednotlivých etap, které zohledňují hlavní mezníky v ní, které jsme schopni z paleontologických nebo fosilních nálezů dokázat. Také se snaží ve zkratce svou prací posoudit dosavadní paleoantropologický výzkum a pokusit se odhadnout, kam by jeho ambice mohly směřovat do budoucna.

Studium lidských pozůstatků nese celé spektrum problémů, a to právě z výše zmíněného důvodu, že první zástupci rodu Homo se příliš nelišili od hominidů, a některé kosterní exempláře jako kosti končetin, zuby a lebky nemusejí nutně být vhodné pro popis nového druhu či poddruhu. Zvláště u afrických a asijských zástupců není jejich systematika zdaleka uzavřenou záležitostí - v době mezi 2,4 až 1 milionem existovalo hned několik vedle sebe žijících druhů (například Homo habilis, Homo ergaster, Homo naledi aj.) a to ještě s hominidy, kteří byli jejich předky.

Toto samozřejmě vyvolává spekulace, ohledně jejich postavení v systému, ale také o tom, co toto období vedle sebe existujících a částečně nepochybně odlišných druhů mělo za význam v naší evoluci.

Podobná data, autoři je posoudili a na jejich základě poté sestavili časovou osu, mezi jejíž jednotlivé časové etapy byly umístěny hlavní části lidského vývoje. Konkrétní kritéria nebyla vytyčena, šlo spíše o zhodnocení a stupňování důležitých lidských mezníků, které rodu Homo napomohly dalšímu vývoji a prosazení se ve světových ekosystémech.

Výsledně tedy tato časová osa byla chronologicky rozčleněna na dobu mezi 1 milionem až 300 000 lety před naším letopočtem, před 300 000 až 60 000/40 000 tisíci lety před naším letopočtem a poté na dobu od této hranice do současnosti. Každá z nich se dá charakterizovat důležitými vývojovými pochody, v první se nejstarší přímí lidští předci diferencují od svých hominidních příbuzných, začínají používat oheň a rozšiřují se na další kontinenty mimo Afriku, druhá se projevuje dalším oddělením evolučních linií člověka od například výše zmíněných neandrtálců a jejich vymírání, třetí naopak úplným rozšířením člověka po celém světě, podíl na vymírání v pleistocénu a poté sérii revolucí (neolitická, kulturní, průmyslová apod.) vedoucí až do dnešních dnů.

Na základě nashromážděných údajů také vědecká skupina uvedla, že nelze přesně určit místo, kde se lidský druh vyvíjí z rodu Australopithecus. Přesněji, není zatím znám přesný časový horizont, kdy bychom mohli považovat za zachycený jakýsi “evoluční přechod” tohoto rodu v rod Homo, a ani místo, kde by se tak mohlo stát.

Zatímco dodnes prakticky pracujeme s myšlenkou, že lidský rod se vyvinul jako málo početný na malém území, tak dle autorů nelze spolehlivě vyloučit, že by se lidský rod mohl vyvinout na více místech zároveň. Podle vědců není ve fosilním a ani genetickém záznamu, od kterého se množství dalších studií odráží, přesné místo a ani čas, kdy by se na omezeném území vyvinul rod Homo a následně se rozšířil dále. Jak uvedl jeden ze spoluautorů studie, Pontus Skoglund z Institutu Franka Cricka, bylo by v tuto chvíli výhodnější pracovat s myšlenkou, že se jeho vývoj udál na více místech nebo v různých časových úsecích.

Teorie o nejednotném původu všech lidských ras, tedy polygeismus, je dnes naštěstí opuštěnou záležitostí a vzdáleně by se snad mohla názoru autorů podobat.

Nicméně, hypotéza o evoluci rodu Homo na několika místech a poté vzájemnému prolnutí těchto populací není zcela zcestnou a nedá se na základě dostupných dat vyloučit. Zatímco všichni současní lidé mají stejného předka, původní zástupci rodu Homo mohli být potomci několika populací “protočlověka”, který pocházel z několika různých míst. Autoři ovšem uvádějí, že by bylo užitečnější s podobným modelem zatím pracovat, přestože může být ještě v budoucnu vyvrácen.

Závěrem také podotýkají, že dále by se měl výzkum prehistorických druhů člověka zaměřit na oblasti, které zatím jsou stranou paleoantropologického výzkumu - střední a západní Afrika nebo poloostrovy Přední a Zadní Indie. Dle jejich mínění, kterým také studii uzavírají, je také nesporné, že do dalších let se naše povědomí o přesněji známém vývoji lidských předků a rodu Homo zlepší, a to i za pomoci nových technologií jako je výzkum molekul eDNA a proteinů, které se mohly na fosiliích zachovat.

Na utváření Země, včetně vývoje forem života, které ji obývaly nebo dosud obývají, mělo rozhodující vliv mnoho, a to nejen pozemských, faktorů a tento proces je patrný dodnes. Valnou část z nich můžeme, nicméně, shrnout pod pojmem klimat nebo podnebí a zahrnující různé děje od povodní přes vydatné deště až po velmi nízké nebo naopak vysoké teploty. Prostřednictvím těchto změn, které provázejí jednotlivé části planety, můžeme také odhadovat, jak budou v budoucnosti vypadat horniny z doby současnosti, jaké budou mít vlastnosti, poměry zastoupení jednotlivých prvků, barvu nebo například, co budou moci prozradit o “éře člověka” a do jaké míry bude toto svědectví přesné. Stále je ovšem zřejmé, že pracujeme s jistou rezervou a výsledky geologického průzkumu některých hornin nejsou definitivní. Z průřezu například lze uvést, že o rudých píscích či horninách ediakaru nejspíš hovoříme o půdách souše, evapority stejné barvy z devonu geology informují o pravděpodobně suchém a aridním klimatu a hematitové horniny červené barvy z triasu byly naopak vnímány jako horniny sice informující o geologické minulosti této planety, nicméně ne jako zcela jasný ukazatel. Hematit, tedy nerost složený z oxidu železitého (Fe₂O₃) způsobujícího právě onu jeho červenou barvu, totiž podléhá dějům a geologickým a chemickým přeměnám, tedy může vlastně ve skutečnosti informovat o době mladší, než ve které se původně ukládal. Přesto, geologové z Departmentu zemských a planetárních věd při Rutgersově univerzitě v Novém Brunswicku se toto obecné stanovisko rozhodli rozporovat na základě výzkumu triasových hornin z plošiny Colorado ve Spojených státech. Jejich výzkum zdejších hornin červené barvy přinesl informace, které by mohly pomoci rekonstruovat klimatické podmínky v době, kdy probíhala evoluce velkých skupin živočichů ve svrchním triasu, a zároveň pomoci odhadnout právě stav hornin po lidské činnosti v budoucnu.

Druh Tawa hallae patřil k teropodním dinosaurům (Theropoda), kteří se vyskytovali v oblastech amerického středozápadu v době první větší radiace neptačích dinosaurů (Dinosauria), v pozdním triasu. Ve stejnou dobu se po celém tehdejším světě, ovšem v především právě v Severní Americe, naplno projevovalo extrémně sezónní podnebí včetně tzv. hypermonzunů, tedy variant současných monzunů s mnohem větší silou a nevyzpytatelností. Právě to nejen ztrpčovalo život právě těchto dinosaurů, ale také má za následek současnou podobu triasových uloženin v Americe - červených hematitových hornin. Kredit: T-Pekc

Na první pohled to nemusí být patrné, ale hematit je pro lidské oko velice známým, přestože ho tak většina populace nenazývá, protože tvoří většinu povrchu planety Mars. Rudá planeta nese svoji přezdívku právě díky vysokému obsahu železitých sloučenin na jejím kamenitém a štěrkovitém povrchu. Zatímco tedy může i dnes působit na nočním nebi krvavým dojmem, tato vlastnost má přirozený geologický a chemický původ. Narůžovělé až temně červené horniny totiž skýtají i některé oblasti na zemském povrchu, a to v oblastech například Argentiny, některých částí Indie, Afriky nebo Spojených států, kde i přes velkou vzdálenost mezi nimi a Marsem jde o výsledky velice podobných, geochemických procesů, které probíhaly po miliony let. Hematit, česky také jako krevel, je tedy nerostem poměrně hojně přítomným v geologických vrstvách, kde může mít několik různých původů, a především jako sedimentární či metamorfovaná hornina. Druhá zmíněná forma je pro bližší stratigrafický, tedy určující geologické stáří, geofyzický a přesnější průzkum nevýhodná v tom, že tím pádem nelze zcela přesně určit, za jakých podmínek jeho ložiska mohla vzniknout, protože od té doby povětšinou reagoval s jinými, na železo bohatými nerosty či u něj proběhla jiná, geologická nebo chemická přeměna v průběhu milionů let.

Hematitové horniny, jak vyplývá výše, ale tvoří znatelní složky vrstev sedimentů v záznamu minulosti této planety a výrazněji vystupují nad zemský povrch na spíše několika územích po celém světě. Například známé scény z prérií amerického středo- a jihozápadu, kdy jsou skály tvořeny oranžovými kameny, je právě důsledek rozsáhlého ukládání tohoto nerostu v minulých dobách. Dále, v době rozvoje slavné triasové fauny, včetně velkých rauisuchidů (Rauisuchidae), etosaurů (Aetosauria) nebo prvních severoamerických neptačích dinosaurů, se s největší pravděpodobností ukládaly také tyto typy hornin a, dle vědecké skupiny pod vedením Christophera Lepreho z Rutgersovy univerzity, mohly by představovat záznam o tehdejších klimatických podmínkách.

Trias byl obecně horkým a suchým geologickým útvarem, kde se tropické deštné či záplavové pralesy držely při pobřeží nebo při vyšších zeměpisných šířkách superkontinentu Pangea. Na rozsáhlém území se vytvořily pouštní ekosystémy a na stejné ploše také zavládlo silně sezónní klima se značnými výkyvy teplot i srážek. Jinak to nebylo ani v oblastech, kde se v době středního až svrchního triasu vyskytovali dinosauři - Argentina, Brazílie, Polsko, Spojené království, Německo nebo Grónsko byly aridními oblasti se sice zastoupením značné vegetace, ale ustupující v průběhu roku se stoupajícími či klesajícími teplotami a srážkami.

V tomto geologickém útvaru také pozorujeme specifické jevy klimatu a to včetně nestálých, velkých monzunových dešťů, které například paleontolog Stephen L. Brusatte jmenuje jako hypermonzuny. V době vývojové emergence velkého množství skupin obratlovců byly navíc i jiné podmínky rozdílné, kupříkladu koncetrace kyslíku a oxidu uhličitého v atmosféře, a zdaleka nejvíce jsou tyto evoluční radiace známé v obou Amerikách, přirozeně také ve Spojených státech.

Paleoklimatické podmínky, jejich výzkum a podobu v době pozdního triasu, ale ztěžuje fakt, že právě metamorfované hematity tvoří hlavní uloženiny z této doby. Autoři studie uvedli, že tyto mocné uloženiny tvoří hlavní vrstvy sedimentů z časového úseku minimálně 14,5 milionů let před koncem triasu. Jejich studium totiž přineslo rozpor s obecným konsenzem, že z těchto hematitů se přesné stáří ukládání nedá určit, protože vznikly podobnými způsoby jako rez na železe, tedy chemickými reakcemi v dobách mnohem mladších než trias.

Studium rudých hornin totiž bylo prostřednictvím vzorků ze souvrství Chinle, jejího věhlasného naleziště Petrified Forest, kde byl zkoumán průřez přibližně 510 metry těchto různobarevných sedimentů. Dle nashromážděných dat, horniny hematitů jsou velice mocné a mocnější, než bychom čekali od přeměněných uloženin, za které byly považovány. Dále vědcům pomohl fakt, že mohli zkoumat horniny i radiometricky a měli k dispozici data i o fosilních půdách a jejich složení, které v době svrchního triasu ve stejné oblasti existovaly.

Autoři, na základě získaných faktů, mohli přijít se zajímavým názorem - mocné hematitové uloženiny skutečně vznikly metamorfózou prvků v půdě vlivem klimatických podmínek ale už v době pozdního triasu. Jinými slovy, už v době pozdního triasu by obnažené skály celá krajina středo- a jihozápadu Spojených států byla oranžové až červené barvy.

Časová korelace také odhalila další zajímavý údaj a sice, že gravitační pole Venuše a Jupiteru ve stejné době v periodicitě (přibližně každých 405 000 let) částečně ovlivňují pozemský klimat, a to včetně tvorby některých typů hornin. Je tedy možné, že rudý povrch Marsu je stejného původu, ačkoliv zde větší roli by pravděpodobně hrála celková eroze za působení jiných vlivů. Výzkumu byla také podrobena koncentrace nerostu prostředkem výzkumu viditelného světelného spektra.

Získané údaje je následně vedly k podrobnějšímu výzkumu tehdejší krajiny, podmínek ukládání červených hornin. Při rapidní diverzifikaci některých skupin obratlovců a naopak ústupu jiných v oblasti plošiny Colorado tedy významnou roli hrálo několik faktorů, hematity a uloženiny pod nimi ovšem ukázaly, že skutečně převládalo suché a sezónní podnebí, které mělo rozhodující vliv na formování krajiny.

Triasové prostředí bylo zajímavé, jelikož zde existovaly velké vodní toky, a také menší vodní plochy, hydrosféra v této oblasti je do uvedených hornin zaznamenána. Střídaly se zde rozsáhlé monzunové deště, vysoké úhrny srážek se suššími obdobími, kdy se krajina prakticky usušila. Lepreho výzkum tedy přinesl zajímavé objevy ohledně možnostech výzkumu některých hornin, zároveň ukázal přesnější podobu klimatu v době, kdy se v Severní Americe děly evoluční tahy významných skupin živočichů pro tehdejší i pozdější dobu.

Nadále chtějí vědci pracovat s rozsáhlejšími sedimenty z této doby – ukazovaly by totiž i paralelu mezi zvýšenými obsahy oxidu uhličitého v době mesozoika, kdy byly obecně vyšší, a současnosti, kdy je uměle zvyšováno lidskou činností.

S ohlédnutími do jednotlivých geologických útvarů planety Země je jasné a pochopitelné pravidlo, že blíže současnosti víme o vyhynulém životě a tehdejší podobě ekosystémů více informací a mizí pochybnosti, které by se mohly v jiných oblastech naskytnout. Právě určitá nevědomost, kterou máme o hlubších zákoutích času na této planetě, nám dává prostor spekulovat a teoretizovat o veškerých životních projevech i životě samotném, jak vypadal, čím se živil, a jak byl vlastně odlišný od toho současného. Mezi taková zákoutí bezpochyby patří období ediakar, respektive celé období prekambrického eonu, kdy o tehdejších organických formách většina hodnotných údajů chybí. Jednu z lepších představ nám poskytuje například ediakarská fauna, která dosud jednou z nejhodnotnějších zpráv o životě v době před více než 541 miliony let, nicméně existuje více pozůstatků, geologických útvarů a hornin, které nám o nejmladší části prekambria poskytují více informací. Jednou z nich je například i dnes poměrně proslavená teorie “Snowball Earth”, tedy hypotéza o sérii přibližně 2 až 3 masivních zalednění planety v době mezi 760 až 635 miliony let, přičemž největší vliv měla mít zalednění sturtianské (před cca 717 až 643 miliony let) a marinoanské (před cca 650 až 635 miliony let). Tato teorie, ve zkratce, předpokládá, že se Země ochladila natolik, že obrovské a několik stovek, možná i tisícovek metrů silné ledovce se rozšířily až k rovníku a pouze úzký pás představoval nezamrznuté oblasti. Přestože není všemi vědci přijímána, několik prací z posledních let ukázalo, že by mohla úzce souviset s rozvojem mnohobuněčného života v pozdější době. A toto, se zdá, potvrzuje i nová studie kolektivu čínských a amerických paleontologů, kteří zkoumali zvláštní struktury nalezené v čínských ediakarských uloženinách. Jejich povaha totiž odpovídá strukturám, které nacházíme u suchozemských hub a sice plísní, a jejich datování a horniny, ve kterých byly nalezeny, z nich dělají pravděpodobně nejstarší, skutečně prokazatelné suchozemské organismy.

Fosilie složitého života z vrstev souvrství Doušantuo reprezentuje mnoho nálezů, a to často ne zcela zřetelné příslušnosti k některých vyhynulým i recentních skupinám, které známe. Dobře je charakterizuje kulovitý cys, s malými hroty, akritarchy (Acritarcha; označení písmenem c), kterým toto souvrství proslulo, nicméně pravděpodobně odsud pocházejí také fosilie primitivních žahavců (Cnidaria) a nově se zdá, že se zde vyvíjely také houby připravené na suchozemský život. Kredit: převzato z webu Research Gate

Výzkum a význam ediakarských, a obecně proterozoických, organismů je dost možná zásadní pro pochopení evoluce všech pozdějších skupin forem života s výjimkou snad některých jednoduchých či jednobuněčných. Vývoj těchto forem je také zajímavou oblastí evoluční biologie, jelikož se v těchto ekosystémech pravděpodobně nevyskytovala jedna z hlavních sil, o kterých si myslíme, že vedou evoluční vývoj - predace. V rámci možností se také zdá, že některé lokality byly v rámci možností bohatými ekosystémy s množstvím života, ale rozhodně nešlo o veškerá nebo alespoň většinová stanoviště, která z tohoto období známe. Jedny z těch nejrozsáhlejších a také nejznámějších nalézáme v současné Číně, Rusku, Velké Británii, Namibii nebo Austrálii, například souvrství Ediacara Hills, prekambrické horniny charnwoodského lesa v anglickém Leicestershire nebo souvrství Doušantuo v Číně. A je zajímavé, že mimo mořského života už některé z nich poskytly také horniny z prostředí, které se dá interpretovat jako suchozemské nebo příbřežní s tím, že se nejednalo o plochy s mělkou vodou. Podmínky nad hladinou moře byly ve svrchním proterozoiku nebyly vhodné hned několika důvodů jako nízkých koncentracích kyslíku, vysokých koncentracích oxidu uhličitého, pusté krajině i patrně žádném životě.

Zajímavé je v tomto ohledu, že se objevil názor o tom, že někteří zástupci známé ediakarské fauny byli ve skutečnosti terestrickou formou života a sice primitivními lišejníky. Přestože tento názor není všeobecně přijímán a je nepravděpodobný, je zajímavým a dokazuje přinejmenším fakt, kolika možnými způsoby můžeme některé zástupce těchto zvláštních organismů interpretovat.

Některé známky z období proterozoika by ovšem svědčily o tom, že se život v terestrických ekosystémech objevil dlouhou dobu předtím, než-li je obyčejně uváděno v době ordoviku až siluru, a to možná již před téměř 1 miliardou let v podobě houby (Fungi) druhu Ourasphaira giraldae.

Nicméně, tato fosilie je některými autory zpochybňován, ale nový nález z Číny a sice výše zmíněného souvrství Doušantuo by ho ale mohl podpořit. Houby a jejich příbuzní byly totiž v období proterozoika a ediakaru patrně variabilnější, než bychom čekali, protože struktury nalezené v pravděpodobně suchozemských horninách totiž odpovídaly houbám.

Čínští a američtí paleontologové, pod vedením Shuhai Xiaa z Virginia Tech University, zkoumali přibližně 635 milionů let staré, dolomitové horniny z přelomu geologických útvarů kryogenu a ediakaru zachyceného v tomto souvrství. Jejich spodní vrstvy, podobně jako svrchní, obsahují významné fosilní zbytky organismů, které se vyvíjely v době proterozoika v mořském prostředí, a proto byl původně výzkum zaměřen právě na tento jejich aspekt.

Nicméně, autoři objevili se spodních vrstvách těchto hornin mikroskopické zbytky jiných typů organismů, než-li čekali, a sice fosilie podobné vláknům hub, které známe z mnohem mladších usazenin. S velkou mírou jistoty mohli určit jejich organický původ, další výzkum pak při bližším srovnání odhalil morfologii, kterou nacházíme u zástupců říše hub, což bylo zjištění, které paleontology překvapilo.

Porovnání jim poskytla databáze Massey Herbarium při Univerzitě v Cincinnati, která představuje databázi přibližně 115 000 druhů rostlin, hub, lišejníků a k nim přidružených skupin, kde byla zjištěna podobnost nalezených mikrofosilií s recentními druhy hub.

Snímky, kvůli velikosti fosilií v řádech milimetrů, byly pořízeny metodou elektronové mikroskopie a trojrozměrně seskládány dohromady pomocí počítačové tomografie. Jejich podoba, jak bylo řečeno výše, byla s houbami velice nápadná a to vědeckou skupinu překvapilo už jen z důvodu, že v době před 635 miliony let měla být Země buď pokrytá velkými ledovcovými příkrovy nebo měla mít minimálně velmi studené podnebí s teplotami jen několik stupňů nad bodem mrazu v oblasti rovníku. Kromě toho, naleziště Doušantuo leželo ve stejné době poměrně blízko severního pólu.

Jak uvádí Xiao jako vedoucí autor, toto zjištění není definitivní a zbytky nalezené ve fosilních vrstvách přelomu kryogenu a ediakaru mohou být ještě interpretovány jinými způsoby jako fosilie rozdílného zařazení. Přesto představují pokrok ve výzkumu procesu, kterým je přechod hub do suchozemského prostředí, který vědci na této fosilii dále demonstrují.

V oblasti nálezu mikrofosilních vláken byly analyzovány i horniny na úrovni izotopů a byly zde, v těchto sedimentech, nalezeny dva izototopy síry (S₃₂ a S₃₄), což dle autorů odpovídá přibližně sopečným vývěrům, vedle kterých se mohl život usadit, protože se kolem nich zdržovalo teplo a dostatek minerálních látek. Nicméně, uložení v dolomitových vápencích spíše odpovídá scénáři, že fosilie byly ukryty pod mořskou hladinou a autoři tedy vytvořili hypotézu, dle které tyto houby mohly existovat v prostorech jeskyní s možná ustávající či zastavenou sopečnou aktivitou. Šlo tedy o zajímavý a do jisté míry i specifický ekosystém, který nemá zatím ze stejné doby podobný ekvivalent.

Dle autorů je pravděpodobné a z nálezů relativně zřejmé, že fosilie byly suchozemského původu, nicméně měly vazby stále na mořskou hladinu. Je to pravděpodobné z hlediska hornin v okolí nálezu, jak bylo zmíněno v předchozím odstavci, ale také z převahy mořských fosilií ve stejných sedimentech.

Studie pokračuje tím, že, pokud jde skutečně o zbytky hub, tak jde o nejstarší dosud prokazatelně dochované zástupce této říše (a samozřejmě také mycelia, tj. podhoubí) a zároveň nejstarší dochované suchozemské organismy z fosilního záznamu. Mladší fosilie, prokazatelně příslušné k houbám, pocházejí až doby svrchního siluru, tedy doby o přibližně 220 milionů let mladší než tyto z Číny.

Paleontologové, při korelaci se stavem tehdejší biosféry, geosféry a kryosféry také přišli se zajímavým a do jisté míry značně oprávněným názorem - houby, při procesu jejich postupného, více suchozemského stylu života mohly začít hrát velice významnou roli v ekosystémech rozrušováním hornin a uvolňováním organických látek do mořské vody. Jak připomíná spoluautor studie, Tian Gan spolupracující se Shuhuai Xiaem při Virginia Tech University, tak houby mají specifické druhy enzymů pro alespoň částečný rozklad okolního prostředí v organogenní sloučeniny a také sloučeniny, které jsou prospěšné pro život dalších organismů. Tvoří tedy důležité složky pro další rozvoj ekosystémů a stejný úděl mohly plnit už v proterozoickém ediakaru.

Jinými slovy tedy nález houbových vláken v 635 milionů let starých horninách vzbudil rozruch – pokud se prokáže jeho systematická pozice, bude důležitý nejen svým stářím a zařazením, ale především bude mít dopad na chápání evoluce života a ekologie organismů z počátku ediakarského období a konce masivního ochlazení planety.

Autoři tedy práci uzavírají s tím, že právě houby s největší pravděpodobností předběhly suchozemské rostliny a řasy o celé desítky a možná i stovky milionů let, a právě také houby se staly hlavním, prvotním tvůrcem prostředí vhodného pro vývoj suchozemských ekosystémů. Jejich činnost navíc neovlivnily ani nízké teploty a navíc, jejich aktivita mohla vést dokonce k masivní změně klimatu na celé Zemi a k proměně hydrosféry, jež se mohla podílet na evoluci složitějších forem života v pozdější době.