Jakoby se s druhohorními ootaxony v posledních několika týdnech takříkajíc "roztrhl pytel" - výzkum vajec druhohorních živočichů, zejména potom neptačích dinosaurů (Dinosauria), obohatilo několik odborných prací na toto téma a patří k nim i výzkum povahy skořápek u dinosauřích vajec. Víme po poměrně dlouhou dobu, že v této skupině obratlovců existovali zástupci, kteří jsou původci jednoho superlativu ve výzkumu vajec obratlovců, sice nejdelších a celkově jedněch z největších vajec v historii života na Zemi, taxonu (či chcete-li, ootaxonu) Macroelogatoolithus. Také současný kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) má naopak jedno z nejmenších vajec mezi suchozemskými amnioty (Amniota) a patrně nejmenšími i mezi známými druhy dinosaurů. Dálný východ, konkrétněji potom japonské souvrství Ohyamashimo v prefektuře Hjógo na ostrově Honšú, ovšem nabídl také nález jednoho z nejmenších vajec neptačích dinosaurů, které byly dosud nalezeny. Celá oblast Japonska a Jižní Koreje oplývá fosiliemi, které jsou doklady o pohybu nejmenších zástupců této skupiny, v podobě stop nebo nově i vajec od skutečně malých zástupců. Zatímco v minulosti byly nejmenší dinosauří vejce připisovány rodu Mussaurus ze svrchního triasu argentinské Patagonie, japonské zkameněliny by je mohly překonat, pokud skutečně patří dinosaurům (a ne například rekordně malým, primitivním zástupcům ptactva (Avialae) jako příbuzným rodu Oculudentavis*). Popisná studie, která je výsledkem jejich výzkumu, také ale shrnuje fosilie dalších vajec nalezených ve stejné lokalitě o celkém počtu přes 1 300 různých exemplářů.

Zástupce kladu Megaraptora, druh Fukuiraptor kitadaniensis, patří k nejlépe známým velkým teropodům z celého japonského území a zaživa dosahoval asi 4,3 až 5 metrů na délku a váhy mezi 300 až 590 kilogramy. Obýval současnou prefekturu Fukui, nedaleko od výchozů souvrství Ohyamashimo, ve stejné až lehce starší době před 127 až 115 miliony let a přestože šlo o živočicha příliš velkého na nakladení vajec zachovaných ze spodní křídy, pravděpodobně sdílel ekosystémy s předky původců těchto drobných ootaxonů. Kredit: Green Mamba, převzato z DeviantArt

Fosilní záznam ootaxonů, neboli fosilních druhů známých pouze z fosilií vajec či jejich částí, není zdaleka tak rozsáhlý jako u hmatatelných fosilií nebo popřípadě ichnofosilií stop a otisků těl organismů. Známe sice množství fosilních vajec a to od různých skupin včetně bezobratlých, paryb (Chondrichthyes), obojživelníků (Amphibia) a amniotů, především ovšem plazů (Sauropsida), u kterých existuje i určitý systém podobný taxonomickému zařazení (tzv. parataxonomie). Přestože je v množství případů téměř nemožné přiřadit konkrétní exemplář vejce ke konkrétnímu druhu živočicha, některé jsme schopni přiřadit alespoň ke konkrétní širší skupině či kladu pokročilých obratlovců. U vajec neptačích dinosaurů jsme si navíc, v některých případech, velmi jistí i zařazením jejich vajec a to zvláště, pokud jsou nalezeny v sousedství matky nebo při větších koncentracích. Padají při nich i rekordy jako největší dosud nalezené vejce v dějinách života na Zemi nebo naopak jedny z nejmenších, jak bylo demonstrováno v úvodu. Některé známé lokality, jako Egg Mountain v Montaně nebo Auca Mahuevo v Argentině, mají potom skutečně obrovská množství vajec nalezených na jednom místě a nově se k těmto, alespoň regionálně, největším bude moci řadit i lokality výchozů spodnokřídových hornin v japonské prefektuře Hjógo na jihozápadě země.

Paleontologové, převážně z Tsukubské univerzity, pod vedením hlavního autora Kohei Tanaky a ve spolupráci se zahraničními kolegy Darlou K. Zelenitskou a Francoisem Therrienem, zde už od minulého roku zkoumají poměrně pestrou druhovou rozmanitost organismů ze spodní křídy v lokalitě Kamitaki Egg Quarry. Někteří vědci, kteří jsou pod touto studií podepsaní, se také podíleli na výzkumu prvních objevených vajec v této oblasti v roce 2015, od této doby se ovšem ve zdejších červenohnědých horninách podařilo najít mnohem větší asambláž této fosilní komodity.

Popisná studie nově nalezených exemplářů, které jsou tvořeny mimo několika úplných nebo téměř úplných vajec především úlomky jednotlivých skořápek, se zabývala především jejich aspekty jako je velikost, jejich původci a také popisem několika nových ootaxonů a oospécií z této oblasti. Podle autorů šlo o celkem 5 nových taxonů, v tomto příspěvku budou představeny 3 nově popsané.

Na základě nalezených exemplářů se zde podařilo identifikovat nový druh již známého rodu Subtiliolithus, S. hyogoensis (vejce pravděpodobně patřící nějakému zástupci kladu Enantiornithes, tedy primitivnímu ptáku), a také další druh ootaxonu Nipponoolithus, N. ramosus, který pravděpodobně náleží jistému druhu neptačího maniraptorana (Maniraptora), není ovšem jisté, ze které skupiny pocházel. Právě na popisu tohoto druhu se v roce 2016 už někteří paleontologové z výzkumného týmu, který je autorem této studie, podíleli a tehdy byl při váze 100 gramů označen za nejmenší dosud dochované dinosauří vejce z hlediska své hmotnosti. Nový ootaxon tento rekord ovšem překonává více než desetinásobně, protože, podle odhadů paleontologů, jednotlivé vejce vážilo pouze 9,9 gramu.

V popisné studii jsou tato malá vejce popsaná jako Himeoolithus murakamii a představují nejen velikostní rekordmany, o čemž bude pojednáno ještě níže, ale také, jak z tafonomického výzkumu lokality vyplývá, jde o pozůstatky dokonce celé snůšky v původním hnízdě.

Jak autoři studie uvádějí, naproti tomu, že vejce byly sneseny v prostředí záplavových nížin, tak nevykazují žádné známky přenesení jako při masivní záplavě nebo říčním proudu. Jejich pozice, kterou odvodili na základě polohy konkávní (užší) části skořápek, které byly stočeny všechny k sobě a tedy v původní poloze, jak jejich rodiče nakladli. V případě hnízd menších teropodních dinosaurů jde o neobvyklý jev a je umocněn faktem, že nalezená vejce jsou patrně ta nejmenší mezi neptačími dinosaury.

Nález podobného neporušeného hnízda bez rodiče je v historii japonské dinosauří paleontologie raritou, dosud nebyl podobný nález učiněn a patrně na dlouhou dobu zůstane s tímto prvenstvím. Vejce o váze pouhých 9,9 gramu, v jejich původním stavu i s jejich obsahem, byla pravděpodobně nakladena neptačími teropody z kladu Maniraptora. Naznačuje to výzkum jejich skořápky, která odpovídá utváření té, kterou nalézáme u některých vajec jednoznačně přiřaditelných k tomuto kladu. Vypadává tedy možnost, že jde o vejce dosud neznámých malých praptáků z kladu Avialae, čímž by se nejmenšími vejci stala ta z taxonů Mussaurus a Nipponoolithus.

Vzhledem k tomu, že vejce pravděpodobně nakladl velice malý maniraptor, k možným "rodičům" či původcům těchto vajec by připadl rekordně malý zástupce čeledí Comsognathidae, Troodontidae nebo Dromaeosauridae, případně pouze bazální zástupce některého z kladů spadajících pod maniraptory.

Autoři popisné studie v nich také spatřují velice zajímavý objekt výzkumu z důvodu, že ukazují rozmanitost fauny malých dravých dinosaurů ve spodní křídě v této oblasti. Je to bezpochyby úhel pohledu, kterým se na nález dá nahlížet, ale je nutné vzít v potaz i to, že se v oblasti Japonska až Korejského poloostrova ve spodní křídě pravděpodobně nacházel poměrně široký ekosystém drobných druhů teropodů. Vzhledem k povaze jejich dutých kostí a gracilní kostry celkově, která se hůře fosilizuje a zatím jsou její nálezy z této oblasti omezené, je tedy ne zcela překvapivé, že je zatím známe především z fosilií stop a nově také vajec. Doufejme tedy, že podobných nálezů z této oblasti bude přibývat a tato fauna se bude i do budoucna rozšiřovat.

*pokud přijmeme jeho zařazení jako zástupce kladu Avialae a nikoliv jiného zástupce čeledi či skupiny evolučního stromu z kladu Sauria

Velká vymírání nejsou neobvyklým tématem především v této rubrice na blogu, jejich mechanismy patří ke skutečnostem, které jsou v evoluci života na Zemi velmi důležité a provádí také část přirozeného výběru napříč geologickými érami a útvary. Největší z nich, v historii složitého mnohobuněčného života, tuto planetu zasáhlo v době konce permského geologického útvaru na konci paleozoika, jeho rozsah byl nejmasovější a to v terestrických i mořských ekosystémech téměř bez ohledu na jakékoliv území. Faktem zůstává, že tento kataklyzmat způsobil vymírání ve všech ekosystémech a prakticky všech místech planety bez významných rozdílů úbytku biodiverzity v jednotlivých lokalitách (ačkoliv patrně existovala refugia, kde některé druhy přežily, jako byla jižní Afrika a Antarktida). Existovaly různé názory o příčinách tohoto největšího úbytku světové biodiverzity na globální úrovni, ale za nejvíce pravděpodobnou se dosud jevily rozsáhlé sopečné výbuchy a roztržení tzv. sibiřských trapů ve střední Asii. Postupně byly opuštěny názory o dopadu kosmického tělesa, uvolnění jedovatých plynů do ovzduší (které byly ovšem doprovodný efekt vulkanismu), pohybu superkontinentu Pangea nebo rozsáhlé dezertifikaci celého jeho území, výbuch sibiřských vulkanických polí na konci permu a potom kombinace sopečného prachu, kyselých deštů, úbytku kyslíku v oceánech a celkově zničené ekosystémy potom vedly k masovému úhynu druhů. A nově, zdá se, že máme v ruce další důkaz pro to, že za vymírání může skutečně velmi masivní vulkanismus.

Přeživší vymírání na konci permu na ilustraci se sopkami v pozadí, aktéry a původci celé katastrofy. Jak bylo řečeno výše, pravděpodobně existovalo několik refugií, kde se podařilo živočichům různých druhů přežít a následně se vyvinout v nové formy, které osídlily poměrně pustou Zemi v následujícím triasu a to krátce po jeho začátku. Vymírání jako takové bylo ovšem poměrně rychlé, trvající snad pouze několik stovek tisíců let, ale se souhrou různých okolností smrtící. Kredit: Julio Lacerda, převzato z webu Earth Archives

Permské vymírání bylo to nejničivější pro pokročilý život za posledních 541 milionů let, od počátku fanerozoického eonu, a dokázalo svým průběhem a následky odstranit ze zemského povrchu 70 % suchozemských obratlovců a 96 % procent všech mořských organismů, kompletně tedy proměnilo podobu fauny i flóry v tuto kritickou dobu a jeho následky jsou vystopovatelné až několik (desítek) milionů let i do následujícího triasu. O jeho aspektech byla na blogu nejednou řeč a v přípravě je i samostatný příspěvek o něm jako takovém, v tomto se ovšem budeme zabývat studií shrnující 6 let výzkumu lokality pro tvrzení podporující poměrně dlouho předpokládanou teorii o příčině této události katastrofických rozměrů. Jedním ze scénářů, který by mohl vysvětlit toto masové vymírání, je poměrně známá hypotéza o masivní explozi sopečných polí na severní Sibiři a v západní Asii, tzv. Sibiřských trapů. Byla zpopularizována i v některých dokumentárních cyklech nebo vědecké fikci v posledních letech a nelze ji upřít, že by vysvětlila množství nálezů a geologických záznamů, které jsou z doby přelomu permu a triasu známy.

Trapy jako takové jsou oblast o skutečně obrovské rozloze až 2 milionů kilometrů čtverečních (původní rozsah ovšem činil až 7 milionů čtverečních kilometrů), která byla na konci permu a přelomu permu a triasu vytvořena největší sopečnou erupcí za posledních 500 milionů let. Celkový objem vyvržené sopečné horniny je posléze odhadován 1 až 4 milionů kubických kilometrů. V době před 252 až 251 miliony let, při jejich formování, v této oblasti muselo vypuknout doslova peklo na Zemi tvořené lávovými proudy, erupcemi, sopečným spadem a kyselými dešti po celé rozloze trapů a i o mnoho kilometrů dále.

Hypotéza připisující výbuch a formaci Sibiřských trapů jako počátek a hlavní příčinu velkého vymírání na konci permu není zcestná a je pravdou, že některé alternativní teorie o velkém vymírání na konci permu by mohly být vysvětleny jako důsledky masivního vulkanismu. Vědecká skupina s hlavní autorkou Lindy Elkins-Tantonovou, profesorkou na Arizonské státní univerzitě, se rozhodla zabývat výzkumem pyroklastických a vulkanických hornin (a také vulkanoklastik, velkých úlomků lávy vyvržených při erupcích) z přelomu permu a triasu v současném Rusku.

Hledali především lokality, kde bylo možné z dochovaných hornin prokázat přítomnost lávových proudů spalujících vegetaci a také někdejší uhelné zdroje, které při masivním vznícení mohly být další významný původce skleníkových plynů a popela.

Poprvé se paleontologové z této mezinárodní skupiny začali zabývat výzkumem svrchnopermských uloženin na jedné z lokalit kolem ruské řeky Angara v roce 2014. Za tuto dobu odkryli další doklady o proudech žhavého magmatu tekoucího po povrchu Sibiře před zhruba 252 miliony let, ovšem v délce několika desítek kilometrů (ve zdrojích jsou uvedeny stovky mil) podél toku této řeky. Celkový výzkum byl technologicky i v rámci možností poměrně náročný, protože sběr vzorků v této oblasti probíhal nejen podél říčního toku, ale také v tajze, pomocí člunů i helikoptér. Výsledek celkové práce je ovšem přes 400 kilogramů vzorků hornin a jejich podrobný výzkum.

Nalezené horniny, které byly analyzovány v laboratorních podmínkách pod mikroskopy, nesly v sobě zvláštní obsah v podobě fragmentů vypadajících podobně jako spálené dřevo nebo dokonce i spálené uhlí. Jednotlivé částečky odpovídaly scénáři, kdy tekoucí láva pohlcovala permské lesy a puklinami v zemském povrchu začala spalovat zásoby uhlí z dřívějšího karbonu a devonu, spolu s dalšími organickými sloučeninami obsaženými pod povrchem.

Ve vulkanických uloženinách byly nalezeny, s odkazem na studii, jakési "lepkavé" a na organické molekuly bohaté kulovité útvary. Je možné, že šlo o pozůstatky téměř zcela zpálených někdejších stromových kmenů, větších organismů jako permských obratlovců nebo celých lesů a ekosystémů.

Jeden ze spoluautorů studie, Steve Grasby z Kanadské geologické společnosti, naopak pracoval na opačné straně světa v kanadské Arktidě v permských uloženinách na výzkumu stejného typu hornin. Ty byly podrobeny dalšímu mikroskopickému rozboru, kdy v něm byly nalezeny zbytky spáleného uhlí jako v sedimentech z okolí ruské Angary.

Přes objev podobného nálezu na jiné lokalitě než na Sibiři ukazuje studie velmi zajímavou skutečnost o tom, že příčinou masivního vymření světové megafauny na konci permu mohl být masivní vulkanismus. Obrovská exploze plynů a rozpínavost magmatického krbu na Sibiři se odlišila od ostatních rozsáhlých erupcí právě faktory, kterými byly silný a rozvinutý vegetační pokryv včetně rostlin s dřevnatým stonkem, které snáze mohly vzplát, a potom byly již vytvořeny některé silné zásoby uhlí a ty byly magmatem hromadně zapáleny.

Prach a mikroskopické částečky byly atmosférou odneseny na různá místa světa a to ze stejného zdroje, kterým byly intervaly masivní vulkanické aktivity na Sibiři.

Studie jako taková není ještě zcela nezvratným důkazem pro podporu teorie o masivních vulkanismu jako příčiny velkého permského vymírání, ukazuje ovšem důkazy velmi důležitých skutečností - hoření uhelných slojí na obrovském území a uvolnění nejen částeček prachu a uhelného popela, ale také obrovského množství jedovatných plynů zahlcujících atmosféru a narušující její části. Pokud její závěry budou do budoucna potvrzeny, velké permské vymírání se vedle toho křídového stane jedním s poměrně dobře známými příčinami.

Jihoamerická fauna je úžasným příkladem evoluce savců (Mammalia), ptáků (Aves), plazů (Sauropsida) i jiných druhů v izolovaném prostředí, které s kontinenty položenými více severně ztratilo kontakty a s ostatními probíhaly pouze v určitých časových intervalech. Ačkoliv zde probíhala určitá výměna fauny mezi Afrikou a především potom Antarktidou a možná i Austrálií, vyvíjela se zde fauna specifického rázu a například draví savci tehdejší doby, tedy placentální kreodonti (Creodonta) a šelmy (Carnivora), zde byli téměř výhradně nahrazeni svými vačnatými protějšky (Marsupialia, řád Sparassodonta). Mezi nimi je asi nejznámějším druhem Thylacosmilus atrox, zhruba 1,5 až 1,8 metru dlouhý dravec vyskytující se od pozdního miocénu až raného pliocénu v Argentině ve společenství ekosystému známých jihoamerických kopytníků a velkých dravých forusracidů (Phorusrhacidae). Byl pravděpodobně největším dravým vačnatcem v historii celé skupiny v Jižní Americe, všímáme si na něm především velkých špičáků podobných šavlozubým šelmám z podčeledi Machairodontinae a paleontologové se také donedávna domnívali, že své špičáky používal stejným způsobem jako kupříkladu slavný Smilodon ze druhého amerického kontinentu. S tímto rodem je srovnáván nejvíce, oproti němu ovšem vlastnil také cosi jako "pochvy", kostěné výčnělky spodní čelisti, které byly uzpůsobeny pravděpodobně pro nezlomení a ochranu zubů, a také mu šavlovité špičáky dorůstaly, pokud si je zlomil. Výzkum tohoto zvláštního dravce, kterého popsal už před více než tři čtvrtě stoletím paloentolog Elmer Riggs, známý svým popisem druhu Brachiosaurus altithorax, ovšem pokračuje a ukazuje, že pravděpodobně nešlo o takového živočicha, za jakého jsme ho měli. Potvrzuje to i nový výzkum paleontologů, publikovaný v magazínu PeerJ, kde předkládají, že přes vnější podobnosti nebyl Thylacosmilus čímsi jako "jihoamerickým šavlozubým tygrem".

Rekonstrukce hlavu druhu Thylacosmulus atrox s výrzanými špičáky vyvinutými v šavlovitě zahnuté zuby přesahující až pod spodní čelisti. Tento dravec je jedním z velmi zajímavých druhů jihoamerických predátorů, patrně také jedním z největších mezi vačnatci, ale musel čelit konkurenci ze strany svých menších příbuzných a také velkých forusracidů a některých dalších forem (jako velkého masožravého pásovce rodu Macroeuphractus). Vymírá ovšem za dosud neznámých příčin před koncem pliocénu, severoamerické dravé šelmy jako Smilodon se ovšem na jeho vymření pravděpodobně nepodílely. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Úspěšné evoluční trendy se u pokročilých obratlovců objevují už po poměrně dlouhou dobu nejméně od začátku permského geologického útvaru. Objevují se, povětšinou nezávisle na sobě, u různých skupin a to v závislosti na prostředí a biotopech, kde se vyvíjejí. Jednotlivé evoluční linie, a mezi nimi některé společné znaky, postupně daly vzniknout procesu konvergentní evoluce, což znamená vývoj stejných nebo podobných adaptací a morfologie u vzájemně neblízko příbuzných linií. Jde o případ evolučních trendů v určitém čase, kdy jsou vhodné pro různé lokality u různých druhů a jejich evoluce je tedy podnícena jejich úspěšností. Jde například o vývoj chrupu či končetin podobných současným kopytníkům (Ungulata) u jejich jihoamerických protějšků, v této části světa v průběhu kenozoika pozorujeme skutečně velké množství případů konvergentní evoluce z důvodu její izolovanosti a absence některých skupin tehdejších savců.

Mezi modelové příklady patří i predátor druhu Thylacosmilus atrox, jako jaguár (Panthera onca) velký dravec ze svrchnomiocénních až spodnopliocénních uloženin Argentiny, kde působil jako patrně největší savčí predátor s kurzoriálním životním stylem. Nejvýraznějším znakem tohoto karnivora jsou velké zahnuté špičáky přesahující do spodní čelisti, kdy se na ně nacházela kostí a možná i chrupavkou vyztužená "pouzdra" bránící jejich mechanickému opotřebení mimo dobu aktivního používání.

Tylakosmilus byl ještě v nedávné minulosti líčen jako vačnatá obdoba šavlozubých kočkovitých šelem ze severní polokoule a Afriky, zde se vyvinulo několik kladů jako Nimravidae, Barbourofelidae a nejznámnější z nich, podčeleď Machairodontinae, které vlastnily podobně stavěné velké špičáky k zabíjení kořisti. Jde o znak, který se objevil i u některých primitivnějších synapsidů (Synapsida, klad Gorgonopsia a některé další) a ukázal se jako evolučně úspěšný se stejným účelem - prokousnout hrdlo kořisti, na kterou dravec s povětšinou muskulárním tělem a dlouhými špičáky, vyrazí pomocí krátkého výpadu.

Tento jihoamerický dravec byl tedy s nimi srovnáván a to z logického a pochopitelného důvodu na základě vnější, morfologické podobnosti čelistí, špičáků a také z důvodu existence tohoto živočicha v podobném prostředí stepí s množstvím menších druhů herbivorů jako byly rody Diadiaphorus, Macrauchenia nebo Protypotherium, kteří se mohli stát jeho kořistí při útoku ze zálohy. Jeho velikost byla sice skromnější než u většiny z kočkovitých dravců, zuby mu ovšem dorůstaly při vylomení a čelist snesla rozevření do ještě většího úhlu než například u populárního smilodonta. To byla jeho přednost před jeho protějšky z řad tzv. šavlozubých koček.

Srovnání jako takové bylo opodstatněné a po dobu vědeckého výzkumu nebylo zpochybněno ve svém základu, tedy používání velkých špičáků k zabíjení kořisti. Mezinárodní paleontologický tým, s vedoucí autorkou Christine Janisovou z Bristol's School of Earth Sciences, se ovšem zaměřil na výzkum lebečních elementů a zubů tohoto živočicha a dospěl k poměrně překvapivému závěru odporujícímu předešlému vnímání ekologie tylakosmilů.

Jak bylo řečeno výše, tento dravec měl oproti jiným savcům s podobnou stavbou zubů a lebky určité výhody, ale pečlivý výzkum anatomie lebky a především chrupu tohoto tvora ukázal poměrně velké nesrovnalosti ve stavbě dalších zubů v čelistech.

Podrobné srovnání chrupu s velkými šavlozubými kočkami ukázalo například, že mu chybí řezáky, které se ale i přes jejich vlastní přítomnost redukovaly i u velkých šavlozubých koček, a kosti spodní čelisti nebyly tak silně srostlé a do jisté míry stále poměrně flexibilní. Tyto skutečnosti byly ovšem vědecké obci známy již dříve. Dále je ovšem nesporné, že právě poměrně slabá spodní čelist nenabízela tak silný zkus jako u jiných dravců a kořist, při špatně provedeném útoku, měla tedy větší šanci uniknout.

Anatomie samotných špičáků, jak uvádějí autoři, je navíc oproti jiným dravcům atypická - narozdíl od elipsovitého průřezu těchto dlouhých zubů u machairodontinů nebo nimravidů má Thylacosmilus své zuby při průžezu téměř trojúhelníkové s větší "tloušťkou". Problémem u nich bylo tím pádem náročnější probodnutí kůže kořisti, protože na jejich špičku byl rozložen menší tlak z důvodu jejich širší základny.

Relativně nedávno také bylo předloženo, že čelistní zkus byl u tohoto druhu mimořádně slabý, dosahující hodnoty zhruba jen 38 newtonů, ale krční svaly a svaly na ramenou a v přední části hrudníku byly silné natolik, aby tento savec mohl kořist skolit a dorazit prodlouženými špičáky. Lovecká metoda tohoto typu by se sice odlišovala, patrně, od velkých šavlozuných koček, ale její princip byl prakticky stejný až na větší zapojení krčního svalstva pro zabití kořisti.

Tylakosmilova lebka byla navíc anatomicky podobná spíše psotvárným (Caniformia), ale, jak autoři uvádějí, je dostatečně odlišná od veškerých masožravých savců a to recentních i vyhynulých. Jimi provedené srovnání lebečních elementů a zubů jihoamerického vačnatce a severoamerického smilodona ovšem ukázalo zajímavou skutečnost, uspořádání chrupu s chybějícími řezáky, velkými odolnými špičáky a stoličkami pouze v horní čelisti a jejich absence ve spodní ukazují, že tento dravec se pravděpodobně živil měkkou potravou jako tlejícím masem, vnitřními orgány a mršinami. Špičáky se mu posloužily jako nástroj, který pouze prořízl kůži a následně mohl pouze pomáhat poškozovat již poničenou tkáň, kterou se živil.

Autoři studie, konkrétně paleontoložka Larisa DeSantisová z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee, následně provedla mikroskopický výzkum zubů, který tuto domněnku potvrdil. Zuby totiž na svém povrchu nesly opotřebení, které je nejvíce podobné s gepardy (Acionyx jubatus), kteří se živí především štíhlými a rychlými herbivory jako gazelami (Eudorcas sp.) s jemnou kůží a někdy také požírají mršiny.

Podle vedoucí autorky, anatomie rodu Thylacosmilus ale nesvědčí o přizpůsobení pro stejný způsob života jako u gepardů kvůli krátkým končetinám a celkově méně gracilní a více toporné kostře. Jak uvádí, na základě znaků na zubech, kostech lebky a postkraniální anatomii je, podle jejího osobního stanoviska, tento jihoamerický dravec spíše specializovaným mrchožroutem fungujícím v ekosystémech někdejších souvrstvích Ituzaingó, Cerro Azul nebo Brochero.

Tato vědkyně také uvádí, že je možné, k lepšímu zpracování potravy si tento živočich mohl vyvinout i poměrně dlouhý a ohebný jazyk podobný tomu, jaký mají další savci s redukovaným chrupem - mravenečníci (Vermilingua) nebo mroži (Odobenus rosmarus), kde druzí z nich jsou draví a první zmíněná skupina patří mezi insektivory. Obě skupiny jsou také specializované, podobně jako Thylacosmilus.

Na základě znaků a srovnání se současnými i vyhynulými živočichy, které studie nabídla, je tedy dobře patrné, že i přes jasné anatomické predispozice k lovu a morfologii, která by ho umožňovala, tak tento predátor patrně po většinu svého času nebyl zcela aktivním dravcem živícím se převážně na zdechlinách a menších obratlovcích.

Lze ještě dodat, že v tomto roce byla také publikována studie, která, na základě výzkumu izotopů, ukázala, že jeho nejčastější "pohyblivou" potravou byli pasoucí se savci, která ukazuje, že šlo o dravce se smíšeným jídelníčkem. Není známo, jestli tyto adaptace platí pro celou čeleď Thylacosmilidae, nicméně je to pravděpodobné.