Neptačí dinosauři (Dinosauria), byli v prvních fázích jejich objevů chápáni většinou paleontologů, biologů i anatomů jako přerostlé obdoby současných druhů ještěrů (Squamata) a krokodýlů (Crocodilia) a pouze několik autorit chápalo tyto živočichy jako aktivní a dynamické tvory, ve vývoji velmi úspěšné. Dnes máme naštěstí velmi dobré důkazy pro vizi této skupiny jako živočichů, kteří vlastně byli mnohem více současní savci (Mammalia) než jakákoliv jiná skupina. Ve své podstatě, neptačí dinosauři zastali téměř všechny ekologické niky současných i vyhynulých savců a srovnání, že dinosauři zastávali niky současných savců, je chybné - ve skutečnosti současní savci zastávají niky neptačích dinosaurů. A to platí i velkých druzích včetně typické fauny severoamerického kontinentu - bisonů amerických (Bison bison) a sobů polárních (Rangifer tarandus). Tito savci jsou známí tím, že podnikají migrace, dnes už pouze sobi kvůli lidské aktivitě vedoucí k téměř vyhynutí bisonů, napříč severoamerickým kontinentem i za polárním kruhem. Právě toto podnikali už ve svrchní křídě zástupci rodu Edmontosaurus a příčinami a celkovou organizací těchto až 3 000 kilometrů dlouhých tras se zabývala nová studie kolektivu japonských a amerických paleontologů.

Anatotitan copei, dnes velký zástupce druhu Edmontosaurus annectens, patří k nejlepším příkladům toho, jak různá růstová stádia rodu Edmontosaurus mohou působit navzájem odlišným dojmem i z hlediska některých morfologických detailů. Právě masové rozšíření tohoto hadrosaurida a fosilie exemplářů v různých částech jeho vývoje je důvodem popisu a pojmenovávání nových druhů hadrosauridů, kteří jsou ovšem pouze jeho synonyma. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Polární kraje byli v době mesozoika podobně nepříznivým místem k životu, jako jsou dnes. Ačkoliv toto srovnání neodpvídá zcela přesně současnosti, protože v tuto dobu rozhodně nemohla být řeč o velkých kontinentálních ledovcích a teplotách nepřekračujících někdy bod mrazu, tak stále tu panoval poměrně chladný klimat na poměry povětšinou horkého, subtropického podnebí triasu, jury a křídy v ostatních částech světa. Výkyvy teplot se například na současné Aljašce, která byla ve svrchní křídě (tj. v geologickém útvaru, kdy bylo kolísání teplot nejvíce patrně pravděpodobně z celého mesozoika) severnímu pólu blíže než dnes, a přesto byla právě v tuto dobu obrovským migračním koridorem pro velké množství neptačích dinosaurů - ať z ichnofosilií nebo kosterních pozůstatků jsou zde zdokumentováni terizinosauridi (Therizinosauridae), ceratopsidi (Ceratopsidae), nodosauridi (Nodosauridae), pravděpodobně přes Aljašku a oblast současné Beringovy úžiny se na severoamerický kontinent dostal i obří Tyrannosaurus rex. Mísila se zde fauna Asie i Severní Ameriky a je pravděpodobné, že zdejší prostředí dovolilo na obou stranách vytvořit tu podobu paleoekosystémů, kterou nacházíme ve vrstvách nejsvrchnější křídy na slavných nalezištích jako Hell Creek, poušť Gobi nebo okolí čínského města Ču-čcheng.

Ovšem patrně nejvýznamnější složkou fauny svrchnokřídové Aljašky byli zástupci čeledi Hadrosauridae a to rodu Edmontosaurus. Vedle jiných zástupců známých kachnozobých dinosaurů v západní a severozápadní Laramidii se odlišoval především svou velikostí, počtem a také podnikáním dlouhých migračních tras napříč územím od současného Colorada (možná už od Texasu) až po Saskatchewan a Aljašku, které mohly být podle různých zdrojů 2 600 až 3 000 kilometrů. Víme, že pravděpodobně i některé jiné druhy byly živočichy, kteří migrovali napříč obrovskými územími, ale můžeme říct, že edmontosauři jsou v tomto ohledu jedni z nejlépe prozkoumaných.

S tím souvisí i fakt, že množství a geografický rozptyl jejich pozůstatků je dostatečně široký, aby mohly být některé populace těchto živočichů nebo jejich jednotlivé ontogenetické fáze označeny jiným druhovým jménem, jak se již v minulosti několikrát stalo, a proto jsou mezi synonymy rodu Edmontosaurus názvy jako Anatotitan, Anatosaurus, pravděpodobně také Thespesius, Trachodon, Diclonius, Pteropelyx a s největší pravděpodobností také nejmladší z těchto popsaných druhů, Ugrunaaluk kuukpikensis.

Problém, který provází fosilie těchto hadrosauridů již od chvíle jejich popisu je, že se nachází poměrně velké množství fosilií juvenilních a subadultních jedinců - hadrosauridi jsou proslulí i obrovskými hnízdišti jako těmi, které patří druhu Maiasaura peeblesorum a byly nalezeny ve správnou chvíli, v roce 1979 při debatách o dinosauří rodičovské péči v rámci "dinosauří renesance", Johnem "Jackem" Hornerem v Montaně. Za příklad lze uvést druh Edmontosaurus saskatchewanensis, který se později ukázal být adolescentem druhu Edmontosaurus annectens. Podle nové studie, na které spolupracovali japonští paleontologové Ryuji Takasaki a Yoshitsugu Kobayashi a jejich američtí kolegové Anthony Fiorillo a Ronald Tykoski, právě exempláře menších hadrosauridů z Aljašky mají stejný vzor, navzdory jiným pojmenováním by mělo jít také o zástupce rodu Edmontosaurus.

Lze ještě dodat, že tento nejsevernější stát Spojených států amerických je, především v posledních letech, doslova pokladnicí pro nové druhy "arktických" dinosaurů a někdy tu nejde pouze o ně, existují odsud rozmanité fosilie dokumentující zdejší život před zhruba 80 až 68 miliony let a je pravděpodobné, že se zdejší živočišné formy mohly alespoň v několika případech dožít i křídového vymírání.

Hadrosauridi patří mezi zdejší nejčastěji nalézané fosilie, vyjma druhu Pachyrhinosaurus perotorum, a pocházejí odsud i fosilie jednoho ze vzácných lambeosaurinních hadrosauridů (Lambeosaurinae), kteří byli donedávna považováni v této době na severoamerickém kontinentě za vyhynulé.

Druh Ugrunaaluk kuukpikensis vedle toho představuje poměrně běžně stavěného saurolofina (Saurolophinae) z tribu Edmontosaurini, pouze je malých rozměrů kvůli tomu, že dosud objevení jedinci byli právě mláďata nebo adolescenti. Už toto do jisté míry hraničí s jeho invaliditou, protože znaky na juvenilních exemplářích mohou na adultních vypadat zcela jinak - ačkoliv v popisné studii tohoto druhu byly obhájeny jako dostatečně odlišné.

Studie čtyř zmíněných paleontologů, která se zaměřila na výzkum lebek aljašských druhů hadrosauridů po anatomické i morfologické stránce, ale menší aljašský druh známý z několika tisíc jedinců řadí jako zástupce rodu Edmontosaurus. Opodstatnění tohoto kroku je poměrně jednoduché a předvídatelné, po analýze lebek jedinců dospělých a nedospělých jedinců edmontosaurů bylo zjištěno, že lebka druhu Ugrunaaluk je juvenilním jedincům velmi podobná.

Rozhodující skutečností ovšem bylo, že znaky na lebkách juvenilních jedinců tohoto druhu jsou jednoduše nediagnostický materiál - na základě morfologie mladých jedinců je obtížné určit diagnostické znaky a při srovnání se zhruba stejně starými jedinci příbuzných druhů vychází najevo, že jsou tyto znaky stejné. Z důvodu zoologické nomenklatury by tedy mělo platit starší pojmenování Edmontosaurus a Ugrunaaluk by mělo být pouze jeho synonymum. Tato práce konečně není jedinou, která by invaliditu ugrunaaluka navozovala, je jí také práce z roku 2017. Tento druh tedy patrně není validní a jde pouze u juvenilní jedince (ovšem ve značně velké agregaci neznámého původu) edmontosaurů.

Vědecká skupina dáe pokračuje výskytem rodu Edmontosaurus na pobřeží severního Pacifiku. Srovnává, a to poměrně oprávněně, tento druh s nedávno popsaným druhem Kamuysaurus japonicus z japonského souvrství Hakobuchi, který dosahuje přibližně stejného až mladšího stáří než fosilie nejstarších zástupců edmontosaurů, a má s nimi společné rysy včetně toho, že oba taxony patří do tribu Edmontosaurini.

Podle jejich interpretace to svědčí o migraci a pravděpodobném vývoji predispozic pro zvládání chladného prostředí u edmontosaurů, a ačkoliv je i podle jejich slov fascinující si myslet, že tito dinosauři podnikli trasu podobnou té, kterou překonali mamuti (Mammuthus), srstnatí nosorožci (Coelodonta) nebo lidé (Homo) z Asie do Severní Ameriky, tak edmontosaurini podnikli zcela opačnou expanzi ze severoamerického kontinentu na asijský.

Nakonec, je faktem, že pokud jiné studie potvrdí, že rod Ugrunaaluk a jiné severoamerické taxony patří do rodu Edmontosaurus, tak je jasné, že největší biodiverzitu měl trib edmontosaurinů ve východní Asii. Tímto studii také vědci uzavírají a dodávají, že tento přesun se u těchto masivních ornitopodů dokázal uskutečnit právě kvůli adaptacím na chladný aljašský klimat ve svrchní křídě.

Snímek Jurský park v roce 1993 odstartoval doslova "dinománii" a po něm začali být neptačí dinosauři (Dinosauria), ještě více populárními živočichy než předtím byli. Představilo se v něm množství zajímavých druhů, přestože jich bylo méně a v menším prostoru v příběhu než v původní knize, a mezi nejlépe zapamatovatelné patřil bezpochyby Tyrannosaurus rex, Dilophosaurus wetherillii a Velociraptor mongoliensis, tedy většinou jejich upravené filmové verze. Zvláště velociraptoři prosluli díky této filmové franšíze jako inteligentní a smečkoví lovci, ovšem nutně zvětšení, bez peří a také spíše podobní evolučně i geologicky staršímu rodu Deinonychus, za které byli zaměněni. Právě na tyto dvě skutečnosti naráží studie, která zkoumá, do jaké míry byli zástupci čeledi Dromaeosauridae a právě deinonychové uzpůsobeni ke smečkovému lovu. Tato obecná skutečnost je právě těmto pokročilým teropodům přisuzována od doby počátku "dinosauří renesance" a dosud nejvíce pochybností ohledně ní panovalo kolem spodnokřídového deinonycha. Pozorujeme, že teropodi se nacházejí občas v agregacích evokujících lovecké skupiny a vzácné případy sérií stop vedle sebe potvrzují myšlenku, že šlo o smečkové lovce. Jiné skutečnosti ovšem hovoří spíše proti tomuto předpokladu. O novém pojetí predispozic a důkazu smečkového lovu pojednává studie tří amerických paleontologů, které se je rozhodla prověřit pomocí izotopové analýzy zubů těchto dravců.

Druh Deinonychus antirrhopus je doslova zakladatelem nového pohledu na neptačí dinosaury, který se projevil na konci 60. let počínající dinosauří renesancí, a dokázal utvořit proud, který vlastně trvá dodnes. Sám tento živočich byl symbolem pro nové pojetí dinosaurů jakožto teplokrevných dynamických obratlovců a také smečkových lovců, ovšem, jak je možné, tento poslední bod nesplnil zcela. Kredit: Fred Wierum, převzato z Wikipedie

Máme určité důkazy, které hovoří pro skutečnost smečkového lovu množství teropodů a to různého evolučního postavení, ačkoliv jde ve velké většině o zástupce kladu Avetheropoda. Jde jak o velké karcharodontosauridy (čeleď Carcharodontosauridae; kupříkladu rod Mapusaurus), tak tyranosauridy (čeleď Tyrannosauridae; kupříkladu rod Tarbosaurus nebo Albertosaurus, také série šlépějí vedle sebe kráčejících jedinců), dromeosauridy v podobě několika jedinců stejného druhu a někdy i rozdílného stáří na stejné lokalitě a také další případy, které více či méně prokazují složitější sociální svazky u těchto predátorů. I kvůli, oproti jejich plazím předkům (Sauropsida), rozvinuté etologii se dá předpokládat, že mohli tito dravci své útoky koordinovat při lovu obtížnější nebo značně velké kořisti. Dozajista se forma smečkového lovu nerozšířila u všech teropodů a nevíme, do jaké míry mohla být hypotetická hierarchie v nich rozvinutá, přinejmenším u vyspělejších teropodů se ale vyskytovat mohla.

Tyto skutečnosti se nedají vyvrátit a to na základě faktorů jako rozvinutější etologie, pravděpodobně zvětšující se mozek a inteligence, možnost ulovit větší kořist u teropodů a fosilních nálezů, které jsou zmíněny výše.

Bohužel nemůžeme říct, že by byl smečkový lov u teropodů zcela prokázán, především naleziště s velkým počtem jednotlivců v různých fázích ontogeneze mohou být být náhodné agregace u bývalých zdrojů potravy nebo přírodní pasti, kam se daní jedinci dostali a fosilizovali se. Známý Allosaurus fragilis představuje svými nálezy příklad právě přírodních pastí, dokladem jsou jeho fosilie na nalezišti Cleveland-Lloyd Quarry v Utahu. Ačkoliv se tento způsob života ve smečkách a jejich společný lov předpokládá delší dobu, nelze říct, že by pro něj existovalo velké množství průkazných dokladů.

K tomuto spíše chladnému stanovisku se přiklání i nová studie amerických paleontologů z Wisconsinské univerzity Oskosh, kteří se zaměřili na výzkum izotopů zubů v různých růstových stadiích druhu Deinonychus antirrhopus z americké spodní křídy. Podle jejích závěrů je poměrně pravděpodobné, že tito živočichové byli solitérními a do smeček nebo loveckých skupin se sdržovali spíše výjimečně.

Víme, že tento predátor obýval pravděpodobně východ i střed Spojených států po dobu zhruba 7 milionů let, před zhruba 115 až 108 miliony let, a patřil k druhům, které byly velmi dobře vybaveni k lovu. Patrně byl i poměrně inteligentním živočichem, také byl jedním z prvních druhů dinosaurů, u kterých byl předpokládán smečkový lov. Tento předpoklad byl podložen fosilií čtyř jedinců tohoto druhu, kteří se nacházeli v přímém sousedství fosilie středně velkého herbivora druhu Tenontosaurus tilletti, jehož fosilie nesly stopy po zubech těchto dravců. Nebyly jediné, dokonce se zdálo, že velká část fosilií obou živočichů byla nalezena v těsné blízkosti.

Jak už to ale v paleontologii bývá, některé závěry musí být znovu prověřeny a mnohdy se zažité skutečnosti ukáží jako nesprávné. Studie, pod vedením amerického paleontologa Josepha Fredericksona, z počátku května tohoto roku zkoumala povahu veškerých fosilií deinonychů a přisla s myšlenkou, že se jejich životní styl více podobal současných dravým ptákům (Accipitridae) nebo krokodýlům (Crocodilia), než-li dravým savcům (Carnivora). Konkrétní interakce pak byly ve studii popsány jako chování podobné současným varanům komodským (Varanus komodoensis).

Fakt, který autoři vyzdvihují, je, že současní zástupci a nejbližší příbuzní neptačích dinosaurů loví ve smečkách pouze ojediněle nebo příležitostně v určitých částech roku.

U současných krokodýlů, přdevším afrických druhů, můžeme pozorovat určitou koordinaci při pravidelných migracích velkých savců (Mammalia) na savanách, ale u ptáků a to i dravců, kteří jsou svým vzhledem i pravděpodobným chováním dromeosauridním teropodům velmi blízko, podobné chování vidíme zřídka. Spolupráce je tedy do určité míry omezena a to ani z hlediska inteligence, spíše než vzájemného soupeření.

Vědecký tým ovšem došel k závěru, že se vyskytuje určitá korelace mezi smečkovým lovem a ontogenezí u dravých živočichů. Mladí jedinci totiž musí lovit nebo požírat jinou potravu než dospělé exempláře, což se odrazí na izotopech kyslíku a uhlíku, které se na zubech dají rozeznat. V tomto případě jde konkrétně o porovnání zubů rodu Deinonychus, recentních krokodýlů a již zmíněných varanů komodských.

Tito masivní, dnes nejtěžší suchozemští, plazi se vyznačují, vyjma jiných zvláštních vlastností, také kanibalismem při setkání u náhodných agregací potravy. Většinou jde o mrtvoly velkých savců, které skýtají potravu pro většinu velkých nebo dorostlých jedinců, ovšem ti menší musejí riskovat sežrání větším zástupcem, pokud se k hodování chtějí přiblížit. Jejich zuby tedy vykazují odlišné izotopy kvůli rozdílnému potravnímu spektru. Naproti tomu smečkoví lovci vůči různému věku vykazují přibližně stejné izotopy kvůli stejné požívané potravě.

Na základě této analogie byly provedeny analýzy izotopů zubů náležejících do druhu Deinonychus antirrhopus a také, pro nezávislé výsledky, zuby krokodýlů a býložravých dinosaurů ze stejných geologických formací, kde byly fosilie tohoto dravce nalezeny.

Publikované výsledky přinesly poměrně zajímavé zjištění, křídoví krokodýli stejně jako dnešní druhy vykazovali rozdílné izotopy uhlíku a kyslíku v průběhu ontogeneze, ale jejich stejnou skladbu vykazovaly i zuby deinonychů. Poměry izotopů poměrně jednoznačně potvrdily, že se strava těchto teropodů měnila v průběhu věku a tedy, že juvenilní jedinci nebyli těmi adultními krmeni nebo se nezapojovali do požírání skupinově ulovené kořisti (což se jeví jako poměrně nepravděpodobné).

Závěr studie uvádí, že tento rozdíl mezi potravou mladých a dospělých exemplářů deinonychů je důkazem toho, že šlo spíše o solitérní druhy a do loveckých skupin se sdružovali ojediněle nebo méně často. Autoři dodávají, že v tomto ohledu se tedy Jurský park a jeho franšíza mýlila - "raptoři" patrně, alespoň v případě rodu Deinonychus, nekoordinovali své útoky tak, jak to bylo například v Jurském parku 3 prezentováno.

Nejde o jedinou studii, která se smečkovým nebo skupinovým životem deinonychů v posledních letech zabývá. Pravdou zůstává, že je pravděpodobné, že se svým životním stylem podobali spíše dravým ptákům, než-li současným šelmám, a také to množství zjištění a korelací potvrzuje. Na druhou stranu existují důkazy, které hovoří spíše pro smečkový lov a ty se limitují na některé fosilie amerických a asijských dromeosauridů a je otázkou, jak moc jsou, po srovnání se zjištěními jako je zde představená studie, průkazné.

Také existuje určitá pravděpodobnost, že si dromeosauridi vytvořili specifickou formu smečkového lovu a života ve skupinách, kde se sdružovali pouze adultní jedinci nebo juvenilní jedinci požírali jinou stravu než jejich dospělé protějšky.

O životním stylu deinonychů i jiných dromeosauridů patrně neslyšíme naposled, ale zdá se, že přinejmenším některé druhy ve smečkách nebo jiných organizovaných skupinách nelovily. Musíme dát prostor dalším odborným pracem podobného rázu a možná budeme překvapeni, jaké výsledky budou mít a jaké dopady to bude mít na naši představu o dromeosauridech.

Obecně panuje přesvědčení, že ačkoliv mnoho organismů vykazuje určité formy komunikace a to někdy na velmi rozvinuté úrovni, tak stále je za nejvyspělejší její formu považována komunikace mezi příslušníky našeho druhu (Homo sapiens sapiens). Faktem zůstává, že jde rozvinutou řeč, která se liší a vyvíjí se v mnoha podobách a částech světa už po nejméně 10 000 let a především v současnosti prochází velmi rychlými obměnami, které souvisejí s narůstající globalizací. Vzhledem k vývoji řeči nebo jiných způsobů komunikace u dalších inteligentních obratlovců (Vertebrata), jako papoušků (Psittaciformes) a lidoopů (Hominidae), se ovšem musíme ptát čím a proč byl náš vývoj řeči podmíněn, do kdy se dají jeho stopy vysledovat, a proč má tento způsob komunikace takovou podobu jako dnes. Řeč je také jedním z pilířů lidského vývoje, tedy přesněji vývoje organizované civilizace, kterou tvoříme jako poddruh dnes. Určitou formu odpovědi na některé z otázek, které se týkají historie vývoje řeči a jeho přibližného stáří, by mohla nabídnout studie, která byla publikována kolektivem mezinárodního týmu paleontologů na konci dubna tohoto roku. Pomocí skenů mozkové kůry a následnému porování se známými fosiliemi je podle nich evoluční cesta k lidské řeči mnohem delší, než jsme dosud předpokládali, a zasahuje až do svrchního oligocénu před 25 miliony let.

Malá část expozice lidského vývoje v Britském přírodovědeckém muzeu v Londýně, zde je demonstrována několika lebkami druhů Homo habilis a Homo erectus vyfocených autorem v roce 2017. Primitivní lidé, pravděpodobně ale až druh Homo erectus, dokázali vytvořit bazální formu jazyka, kterou se mi sebou jednotlivci dorozumívali a není zcela od věci si myslet, že nemohla mezi jednotlivými populacemi proběhnout určitá diferenciace jejich jazykových schopností. Celková cesta k jazyku ovšem byla delší, než jsme doposud předpokládali.

Vývoj řeči je jedním se základních vlastností, které nás mohou odlišovat od ostatních živočichů. Pomocí tohoto mechanismu jsme schopni se dorozumět, domluvit, předávat důležité informace nebo rozdělit práci pro větší efektivitu a tím pádem posouvat naše limity. Tyto vlastnosti se projevily především ve svrchním pleistocénu a raném holocénu, kdy zmizela velká většina pleistocénní megafauny a klimat se měnil, prostřednictvím těchto změn se lidé museli více spoléhat na jiné způsoby obživy a začala také dělba práce podobná té dnešní, čímž se pokládaly základy skutečně organizované společnosti. Dnes víme, že k vývoji řeči nebo určitého jiného způsobu komunikace mají predispozice i jiné skupiny organismů a víme z praxe, že již zmínění papoušci nebo kytovci (Cetacea) mají své způsoby komunikace na vysoké úrovni a první zmínění dokonce ovládají jazykové schopnosti na podobné úrovni jako lidé. Lidoopi jako gorily (Gorilla sp.) a šimpanzi (Pan sp.) dokázají ovládat znakovou řeč a na základě toho je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budeme moci s těmito druhy navázat kontakt ve formě rozvinutého dialogu.

Lidská řeč je nepochybně staršího původu, v řádech stovek tisíc let, ve svých prvotních fázích bychom v ní viděli více vyvinutý způsob komunikace než u většiny živočichů stejného stáří a domíváme se, že ji ovládaly už jedny z prvních druhů člověka - patrně Homo erectus a možná i primitivnější jako Homo habilis. Vývoj lidského jazyka je ovšem záležitostí maximálně složitou a na blogu mu patrně do budoucna nebude věnováno příliš pozornosti, protože nejde o záležitost zcela zasahující pouze do paleontologie, biologie nebo zoologie.

Tento příspěvek tedy bude menší náhradou na toto téma, zabývá se studií, která zkoumala vývoj mozku a center řeči u primátů na základě nich se snažili odvodit, kdy zhruba započala evoluce části mozku, díky které můžeme rozvinutě konverzovat. Původní předpoklady, že se tato centra vyvinula u posledních společných předků lidoopů a člověka zhruba na konci miocénu až počátku pliocénu, se tedy vědecká skupina neurovědců rozhodla ověřit.

Zaměřila se na výzkum částí mozku, které úzce souvisejí s řečí a to jsou oblasti, které zpracovávají zvuky, tj. střední mozek (mesencephalon), a to u lidského druhu a recentních lidoopů. Současně s tím byly srovnány oblasti mozkové kůry, které zpracované informace dokáží vyludit v podobě zvuku, tj. oblasti v čelních lalocích.

Podle autorů studie, kterou vedl Prof. Chris Petkov z Newcastleské univerzity, a všeobecně známých faktů máme utváření mozku odlišné od všech ostatních lidoopů. Postrádají takto složité propojení center, které příjmají zvuk, a těch, které zpracovávají řeč a jazyk, ale bližší výzkum prokázal evoluční tendenci k tomuto spojení i u jiných primátů v průběhu jejich vývoje.

Jak vědci uvedli, tento předpoklad při jejich výzkumu existoval, ovšem byli poměrně překvapeni, když se jim potvrdil. Vývoj řeči tedy, alespoň v případě vývoje mozku, určitě souvisí s evoluční linií vedoucí od primitivnějších primátů až k lidem. Na tomto bodě také začala vědecká skupina pracovat i s fosiliemi a porovnáním vývoje mozku u lidí.

Na základě sdílených zdrojů a skenů lidského mozku na mezinárodním poli se podařilo rekonstruovat podobu lidského mozku důležitou pro celý výzkum. Dle jejich práce vykazuje levá mozková hemisféra lidského mozku větší predispozice k vývoji řeči a jazyka. Obecně příjmáno je, že funkce porozumění a mluvy se vyvíjí druhotně u každého člověka a může se vyvinout jak v pravé, tak v levé hemisféře. Z evolučního hlediska se ale zdá být pravděpodobné, že ve vývoji jazykových schopností převažovala levá strana mozku.

Další bod studie se zabýval potenciálem fosilních nálezů, které by, v případě dobrého zachování mozkovny, mohly rekonstruovat mozek dávných předků člověka. Kdyby se něco podobného povedlo nebo se dala rekonstruovat podoba mozku posledních společných předků člověka a dalších primátů a tedy důsledky, které bychom z toho mohli pro vývoj řeči vyvodit.

Na evoluci lidské řeči se tedy podílela především levá mozková hemisféra a určitá formu individualismu při moderním vývoji řeči se tedy projevuje až druhotně. Navíc tedy ve vývoji primátů existují určité predispozice k vývoji řeči a je pravděpodobné, že vyvinuly už při oddělení evolučních linií nadčeledi Hominoidea před zhruba 30 až 20 miliony lt.

Podle spoluautora studie, Prof. Timothyho Griffithse, má tento objev obrovský potenciál pro další výzkum evoluce nejen řeči a sluchu, ale i mozku u primátů obecně. Do studie, která na ni navázala, jsou již zapojení i neurologičtí pacienti a patrně se tedy do budoucna můžeme dočkat více výsledků, které by mohly dokumentovat vývoj naší řeči po miliony let.