Tento příspěvek by bylo asi dobré začít tím, že některé věci spadají do fantazie se v posledních letech a desetiletích stávají nespornou realitou a to nejen v paleontologii, ale i dalších vědách. Jednoduše řečeno, sny se stávají skutečností a objevy mnohdy překonávají naše vlastní očekávání. A tento scénář se odehrál i s objevem a popisem drobného kusu jantaru z proslulých nalezišť v Barmě, tedy současném Myanmaru. Jak už jsem za letošní rok několikrát zmínil, tyto studnice pokladů zalitých zkamenělou pryskyřicí poskytují obrovské a nové možnosti výzkumu flóry a drobné fauny přelomu spodní a svrchní křídy na území, které v tuto dobu není jinak dobře paleontologicky zmapováno. Jindy bych také zmínil některé z těchto unikátních nálezů, ale vzhledem k připravovanému projektu o tomto konkrétním nalezišti a některých z jeho dávných obyvatel si tuto formalitu protentokrát odpustím. Patrně už jste nejčerstvější informaci o nově objeveném druhu patrně zcela unikátního druhu obratlovce v jednom z kusů jantaru slyšeli, já tedy pouze shrnu známá fakta a připojím k tomu srozumitelně několik dalších informací. Představuje se Oculudentavis khaungraae.

Na horním snímku je fotografie kousku fosilizovaného jantaru se zachovanou lebkou druhu Oculudentavis khaungraae a její snímky vytvořené počítačovou tomografií se skicami popisujícími jednotlivé kosti a lebeční elementy včetně obrovského sklerotikálního prstence a drobných zubů v čelistech. Oči o značné velikosti byly patrně i jedním z výrazných znaků na tomto živočichovi, na rekonstrukci dole potom vidíme jeho tělo v životní velikosti v letu při lovu svrchnokřídového hmyzu. Kredit: Xing et. al., 2020; převzato z webu Marka Wittona (snímek 1.); Chan Č´-sin (Han Zhixin), převzato z webu Phys.org

Výzkum neptačích dinosaurů i veškerého ostatního prehistorického života jde v posledních letech neuvěřitelně rychle dopředu a jeho posun můžeme demonstrovat na novém obrovském množství živočichů popsaných za poslední dvě desetiletí a jejich velikosti ve srovnání s dříve popsanými druhy. Za velmi dobrý příklad se dá uvést Brachiosaurus altithorax držící post největšího neptačího dinosaura a suchozemského živočicha dobrých 82 let, než ho v 80. letech minulého století začali rychle překonávat další sauropodní dinosauři (Sauropoda) v poměrně krátkých časových odstupech. Dnes neuplyne období delší než 2 až 3 roky, kdy by se neobjevil další druh tzv. megasauropodů. A tyto statistiky platí i v opačném směru - zatímco po dobu více než 130 let držel drobný evropský druh Compsognathus longipes post nejmenšího platně popsaného neptačího dinosaura, tak se v 90. letech začali hojně objevovat ještě menší druhy a souvisely s objevy tzv. opeřených dinosaurů ve východní Číně. A nový rekordman je nejen překonává všechny, ale navíc se nevyskytoval nijak daleko od jejich domoviny - před 99 miliony let obýval současný severní Myanmar.

Jak jsem již nadhodil v začátku jantar z tohoto jihoasijského státu, zvaný podle jeho staršího názvu barmský, tak přinesl objevy ohromného vědeckého významu včetně zachovaných pavoukovců (Arachnida), stonožek (Myriapoda), parazitických druhů brouků na vyhynulých druzích včel (Apoidea) nebo ocasu neptačího célurosaura (Coelurosauria), ale tyto objevy nemohu už jen kvůli úvodu vyjmenovat všechny. Musím ale říct, a souhlasit tak s naším popularizátorem paleontologie Vladimírem Sochou, že tento objev je patrně předčí všechny a to i přes značně vysokou laťku položenou některými z nich.

Do rukou čínských paleontologů se dostal totiž velice zajímavý nález z doby před 99 miliony let, který se skrýval v kousku jantaru, jak se dá čekat. Navzdory tomu, že paleontologové aktivně zkoumající tuto faunu většinou analyzují fosilní zbytky pouze několik centimetrů dlouhých členovců (Arthropoda) a jiných drobných organismů, tak se jim vlastně tato fosilie vůbec nevymikala - je dlouhá pouze 1,4 centimetru a jde přitom o dokonale zachovalou ptačí lebku. Hlavička se dostala do rukou paleontologického týmu, s vedením v podobě čínského paleontologa Li-ta Singa, který připravil popisnou studii tohoto zvláštního exempláře.

Fosilie byla vlastně nalezena už v roce 2016 v jantarovém lomu v oblasti Kačjinského státu v severním Myanmaru jistým Khaungem Ranem, který si ji ponechal a posléze daroval paleontologickému výzkumu. Učinil přinejmenším velmi šlechetný čin a nevědomky dopomohl k popisu nejmenšího mesozoického teropoda (Theropoda) a dinosaura vůbec - v magazínu Nature představil zmíněný paleontologický tým nový druh Oculudentavis khaungraae. Zatímco druhový přídomek je poctou nálezci, rodové jméno lze přeložit jako "pták se zubatým okem" a odkazuje na zvláštně stavěné sklerotikální prstence.

Stupeň zachování jediného fosilního exempláře je jedním slovem fasicnující, protože se nám u tak malé fosilie dochovaly prakticky všechny kosti lebky, spodní čelisti a na 40 malých ostrých zubů kónického tvaru v nich. Pozoruhodná je i velikost očí, které jsou skutečně obrovské a zaživa téměř určitě sloužily jako hlavní smyslový receptor tohoto letce. Jejich umístění ale naznačuje, že nedisponoval stereoskopickým viděním, které je tak typické pro většinu moderních druhů ptactva a také významnou část jeho teropodních příbuzných.

Na základě velikosti drobné hlavičky odhadli autoři popisné studie, že živočich byl celkově dlouhý zhruba 9 centimetrů a vážil jen okolo několika málo gramů. Vlastně, jak dodávají, pokud by nevlastnil delší vyvinutý ocásek, ale pygostyl jako současné druhy ptáků, tak by patrně nejlépe snesl s srovnání s nejmenším současným druhem a nejmenším dinosaurem kalyptou nejmenší (Mellisuga helenae). Tento rekordman je proslulý tělesnou délkou nepřesahující 6 centimetrů a váhu rovnající se 2 gramům. Je prakticky jisté, že Oculudentavis by podobných nebo dokonce stejných rozměrů dosáhl, pokud by nevlastnil evoluční pozůstatek předků z kladu Maniraptora a tedy již zmíněný krátký ocas.

Vystal tedy, s popisem tohoto druhu, poměrně jasný závěr - pravděpodobně se už nepodaří najít stejně velkého mesozoického dinosaura, protože jde patrně o jeden z nejmenších druhů těchto obratlovců z této doby. Je také nesmírným štěstím a náhodou, že se nám jeho fosilie dochovala, protože takto malé kosti by se téměř určitě během fosilizace rozpadly a zničily, jako se to stalo nejspíš se zbytkem jeho těla. Do budoucna je sice nevyloučené, že se podaří najít ještě daší stejně velký nebo i menší druh, ale je to velmi nepravděpodobné. Narozdíl od obrovských sauropodů, kteří mají ve vrstách různých míst světa další adepty na post toho největšího, Oculudentavis pravděpodobně téměř určitě zůstane tím nejmenším.

Připojím ještě drobnou taxonomicky-technickou připomínku - o tomto druhu hovořím jako o dinosaurovi z důvodu moderní systematiky, kde je klad Avialae sdružující všechny vyhynulé i moderní ptáky řazen mezi dinosaury jako jejich "ptačí" zástupce. Přestože věřím, že je většina z vás s tímto obeznámena, tak to uvádím pro pochopení nazývání tohoto druhu dinosaurem.

Kvůli své malé velikosti také pravděpodobně obýval stejné potravní a ekologické niky jako současní kolibříci (Trochilidae), přestože nebyl specializovaný na sání nektaru z květů (ovšem se nedá ani nijak prokazatelně vyloučit, že se takto neživil příležitostně). Jeho čelisti vykazují schopnosti chytat drobné bezobratlé a jeho potravu tak tvořil především hmyz, kožní parazité a další drobní živočichové.

Nesmírně důležité a zajímavé ale je, že tento objev představuje zcela novou kapitolu vývoje raných ptáků a teropodních dinosaurů, protože poprvé ukazuje takto specializovanou formu létajícího obratlovce v celé historii jejich evoluce. Patrně takových druhů existovalo od svrchní jury daleko více, než je z fosilního záznamu prokazatelné, ale dokazují nesmírný evoluční potenciál dinosaurů v této části jejich vývoje. Jde patrně o jeden z dalších evolučních experimentů této skupiny, kterými byli v dřívější době skansoriopterygidi (Scasoriopterygidae) a později skuteční ptáci a ukazuje nám, že jsme se dosud v našich závěrech o velikostních variacích teropodů mýlili. Menší velikosti se u nich vyvíjely už dlouho před koncem mesozoika.

Dalším zajímavým faktem je, že Oculudentavis tvoří cosi jako evoluční předěl mezi primitivními ptáky jako je Archaeopteryx ze svrchnojurského Německa a pozdějšími čínskými formami jako je klad Jeholornithiformes. Autoři studie odkazují, že jeho evoluční linie se patrně oddělila už ve svrchní juře a pokračovala svou cestou velmi malých specializovaných forem létajících obratlovců. Ve svrchní juře tedy patrně, jak naznačují některé další nálezy z Asie jako druh Praeornis sharovi, začala první evoluční radiace ptáků nedlouho po jejich oddělení od evoluční linie troodontidů (Troodontidae) v kladu Aveairfolia. Další nálezy podobně drobných ptáků a snad předků okuludentavise ale patrně na sebe nechají dlouho čekat, jak už jsem několikrát naznačil.

Objev tohoto primitivního a unikátního druhu ptáka je ale důležitý i z jiného důvodu, který ovšem není tak příjemný a patří ke kontroverzím, které se kolem něj stahují (mimo alternativního zařazení, s relativně silnými argumenty, lebky jako zástupce řádu Lepidosauria). Navzdory nespornému vědeckému významu, který barmský jantar poskytuje, je téměř neznámou skutečností, že většinou není získán zcela legální cestou a s objevem rodu Oculudentavis je přirovnáván ke krvavým diamantům ze zemí střední Afriky.

Nerad bych tento problém vztahoval pouze k tomuto druhu, ale, jak je vidno, až s takto významným objevem se informace o způsobech získávání těchto exemplářů derou na denní světlo. Problém v tuto chvíli není tak nelegální nebo pololegální obchod s fosilie na myanmarsko-čínské hranici, protože i z dalších zemí východní Asie se fosilie nedostávají k vědcům zcela legální cestou už po několik dekád, ale probíhající občanská válka v Kačjinském státě - tzv. Kačjinský konflikt. Při této události už muselo oblast Kačjinu v severním Myanmaru opustit na 100 000 lidí a bohužel při ní bylo zabito i několik tisíc civilistů, odráží se to i na výzkumu barmské zkamenělé pryskyřice.

Na možnost získávání jantaru s fosiliemi v nelidských podmínkách a za účasti bojů v oblasti Kačjinu už bylo upozorněno v minulém roce, ale až význam objevu okuludentavise tuto problematiku rozevřel naplno a rozvířil kolem ní předtím klidnou hladinu. Je pravdou, že přítomnost vojenských sil pokračuje od roku 2011, kdy myanmarské jednotky porušily příměří a započaly další etapu bojů se separatisty. Bohužel to znamená, že jantar i další nálezy v rukou paleontologů byly do Číny i jiných zemí rozneseny ne zcela legální cestou a nejspíš za nedodržení základních pracovních i lidských podmínek za jejich získávání.

Některé paleontologické autority (jako Mark Witton, W. Wang a další) proto daly najevo úplné zastavení zkoumání těchto nálezů po dobu bojů. Menší útěchou možná bude navrácení nálezů z Číny po podepsání příměří obou stran nebo alespoň zastavení konfliktů na obou stranách. Oculudentavis tedy, mimo svého nesporného evolučního významu a otevření další kapitoly ve vývoji obratlovců, otevřel tuto problematiku a mohlo by začít její řešení. Můžeme tedy doufat, že se v dalších letech situace zlepší natolik, aby se zde výzkum mohl realizovat legálně a bezpečně pro všechny zúčastněné.

...

Tímto příspěvkem také chci dát najevo, že se odsouvá projekt Theropoda do dubna tohoto roku. Děkuji za pochopení.

Hned na úvod - Charles Darwin měl nejen pravdu se svou teorií o přírodním výběru, ze kterého vzešli i lidé, ale v podstatě popsal jako první ucelený mechanismus, kterým se tento děj uskutečňuje. Evoluční teorie, je i přes své odpůrce i některé jiné skutečnosti, přítomná v mnoha aspektech našeho všedního života a pohledem do geologických vrstev za fosiliemi různých druhů vyhynulých organismů se nám její střípky z minulosti doplňují a propojují. Nikdy je ovšem nebudeme znát všechny a to ani v daleké i blízké lidské budoucnosti, jde o něco neuskutečnitelného, pokud bychom se nedokázali do dob minulých nějakým zázrakem přenést. Teď se ale vraťme zpátky na začátek, k vývoji evoluční teorie a její rekonstrukci spjaté s rodem Homo a jejímu postupnému doplňování s nálezy 19., 20. a také 21. století. Paleoantropologie ale vyvíjí stejně rychlým tempem jako paleontologie a tedy využívá moderních technik výzkumu a lomí své limity, které ji byly dříve nastaveny. Tentokrát se týká rekonstrukce vestibulárních kanálků v lebkách lidoopů a hominidů (Hominidae) v průběhu jejich vývoje a jaké dopadu z tohoto plynou pro vývoj člověka jako takového.

Před více než 10 leti se do chápání evoluce primátů vložil saudskoarabský druh Saadanius hijazensis ze svrchního oligocénu starý přibližně 29 až 28 milionů let, který představuje jeden z tranzitů mezi "pravými" opicemi Starého světa, tj. oddělení Catarhini, a jejich staršími evolučními předky - představuje druh se zvláštní směsicí znaků. U těchto druhů bychom patrně ještě velké změny v utváření vestibulárních kanálků neviděli, ale u jejich evolučních potomků mladších pouze o několik milionů let byly změny zřejmější. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Paleoantropologie moderní doby je na tom nesrovnatelně lépe než ta samá vědecká disciplína před více než 100 let, tehdy v roce 1892 se začaly rýsovat první znatelnější známky vývoje lidstva a jeho předků při objevech fosilních hominidů, lidí druhu Homo erectus, na nizozemské Jávě pod vedením paleoantropologa a badatele Eugéna Duboise. Veškeré pozdější nálezy, jako věhlasný "Pekingský člověk", vedly badatele, paleontology a paleoantropology do Asie, navzdory tomu zde nalezli ale fosilie prehistorických eócenních savců (Mammalia) a četné konglomeráty fosilií neptačích dinosaurů (Dinosauria) a jiných svrchnokřídových obyvatel regionu východní Asie. Další známky, že evoluce lidského druhu směřovala z Afriky, byly vyslyšeny až o desetiletí později a rekonstrukce evolučního stromu lidstva ještě nepřestala, právě naopak - neustále se zabýváme novými nálezy z mnohých lokalit světa a doplňujeme znalosti o evoluční cestě našeho druhu. Ty by mohly být výrazněji zpřesněny i novým výzkumem španělských paleoantropologů ze začátku března.

Studie se opírá o některé poměrně nepřehledné příbuzenské vazy mezi vyhynulými čeleděmi a recentními zástupci nadčeledi Hominoidea, tedy gorily (Gorilla sp.), šimpanze (Pan sp.) předky člověka a člověka samotného (Homo sp.) vdružené do čeledi Hominidae, gibony (Hylobatidae) a široké spektrum jejich vyhynulých příbuzných. Podle autorů by k jejich přehlednějšímu rozřazení mohl pomoct systém jimi navrhnutý, který je orientuje dle stavby jejich vestibulárních kanálků a celkové morfologie středního ucha.

Je obecně známým faktem, že nám, jakožto vyšším obratlovcům jako neptačím a ptačím dinosaurům (Aves), pomáhají vestibulární kanálky pro udržení rovnováhy celého těla. Není zcela vyjímečné, že jejich výzkum u fosilních druhů nám pomáhá zjistit, jaký typ lokomoce daný živočich vykonával a jsou, v určitých mezích, spolehlivější způsob než proporce končetin nebo poměrná délka jednotlivých částí těla. U primátů (Primates) a hominidů ale uplatnění podobného stylu výzkumu nacházíme spíše neobvykle a jeho uplatnění pro představu vývoje hominidů dosud chybělo.

Hlavní autor studie, španělský paleoantropolog Alessandro Urcioli z Katalánského paleontologického institutu Miquela Crusafonta, bývalého španělského odborníka na savčí fosilie, uvedl, že tento systém nám u vyhynulých druhů může pomoci podobně jako analýzy DNA u žijících taxonů. Dodal ovšem, že musíme být více opatrní, abychom zamezili určitým přehmatům a ukvapeným závěrům.

K rekonstrukcím jednotlivých lebečních dutin u různě vývojově vyspělých druhů primátů použili vědci snímkování, které promítlo skenované elementy ve 3D a lépe se s nimi dalo pracovat. Mezi 27 různými druhy opic, lidoopů a hominidů byl i italský druh Oreopithecus bambolii ze svrchního miocénu, který byl poměrně dlouhou dobu hádankou pro zkušené paleontology a paleoantropology a to ještě ke konci 20. století, a také rod Australopithecus, který je pravděpodobně naším přímým evolučním předkem.

Výsledek byl poměrně překvapivý, protože ukázal spíše na evoluční rozdíly ve vyspělosti mezi jednotlivými taxony než na způsoby jejich pohybu. Potvrdily tedy, že australopitékové si po této stránce stáli velmi blízko moderním lidem a rozhodně blíže, než veškeré ostatní zkoumané taxony, naopak se také potvrdila zvláštní kombinace archaických a pokročilých znaků u oreopitéků, která je zasazuje mezi moderní druhy hominoidů a jejich předky.

Paleoantropologům se také podařilo odhadnout přibližnou podobu vnitřního ucha evolučních předků zkoumaných taxonů a to na základě nashromážděných dat. Na základě nich také můžeme další nálezy fosilií prehistorických hominoidů řadit s větší přesností, pokud tomu bude dostatečně kvalitní fosilní materiál.

Studie je důležitá především z hlediska své praktičnosti a ověřitelnosti na sobě nezávislých systémech a do budoucna se dá uvažovat o jejím širším využití v praxi, pokud nám to dovolí zachované fosilie lebek a právě této zkoumané části. To je také jediná praktická nevýhoda, vedle ne všude dostupné techniky snímkování, protože z praxe víme, že z lebek lidoopů a hominidů se zachovávají především čelisti a zuby, daleko častější jsou fosilie pánve, kostí končetin a chodidel.

Vědecký tým se ovšem nechal slyšet, že jejich dalším předmětem výzkumu budou fosilní druhy velkých lidoopů z doby miocénu, takže o další podobné výzkumy patrně do budoucna nebude nouze.

Na blogu se už poněkolikáté, a zcela ne naposledy, objevuje příspěvek pojednávající o ichnofosiliích - v tomto i většině jiných případů zaměřených na zkamenělé otisky, doslovně stopy prehistorického života zachycené v sedimentech geologických vrstev. Bylo by proto nemístné se věnovat popisu důležitosti a potřeby zkoumat i tyto, na první pohled možná ne tak zajímavé objevy, jelikož o tomto tématu se zmiňovaly úvody některých jiných příspěvků. Tento se naproti tomu bude věnovat problematice, která vyplula na povrch vědeckého světa v uplynulých několika dnech, přestože se o ní prvně zmiňovala vědecká veřejnost už dříve. Opírá se o nález z australského Queenslandu, kde v uloženinách spodní jury, geologického věku hettangu, existuje lokalita s nálezy stopy neptačích dinosaurů (Dinosauria), kde ovšem několik těchto nálezů ukazuje na pohyb velice nezvyklého živočicha - zástupce kladu Theropoda s možným kvadrupedním postojem. Přestože už tento způsob chůze alespoň částečně známe u některých zástupců čeledi Spinosauridae, dosud se nepodařilo zdokumentovat další taxony (ať už vyšší nebo nižší taxonomické jednotky) s podobným stylem pohybu, ačkoliv dříve byl předpokládán také u metriakantosaurida (Metriacanthosauridae) rodu Xuanhanosaurus. Tento nově objevený australský nález by ale mohl změnit pohled na evoluci kvadrupedality u masožravých dinosaurů obecně.

Druh pravděpodobně abelisauroidního teropoda, Ozraptor subotaii, patří ke dvěma prokazatelně nejstarším neptačím dinosaurům z území Austrálie, druhým je primitivnější sauropod druhu Rhoetosaurus brownei. Stopy z Queenslandu jsou ale nejen starší než tyto taxony, s odhadovaným stářím 170 a 162 milionů let, ale také představují patrně teropoda s docela jinou tělesnou stavbou než tento se subtilními předními končetinami. Kredit: Vlad Konstantinov, převzato z Pinterestu

Podobně jako jiné země, Austrálie také vlastní několik lokalit s velkým množstvím stop neptačích dinosaurů a sama patří k oblastem, kde výzkum podobného typu musí pokračovat a být inovován. Kosterní nálezy jsou zde velmi bohaté, v určitých lokalitách, a také se zde čas od času objeví zvláštní nálezy, které mají svou obdobu i na vzdálených místech světa. Patrně jedním z nejznámějších objevů fosilních stop je připisován obrovskému jedinci neznámého druhu sauropoda (Sauropoda), které mají mít průměr až okolo 2 metrů a nacházejí se poblíž města Broome. Pro představu, pokud by podobné stopy byly skutečně realitou a ne pouze deformovanými nebo záměrně nadsazenými otisky, na nejmenším kontinentu světa by se patrně procházel ten vůbec největší suchozemský živočich všech dob. Tento nález je ale poměrně sporný a naším předmětem zájmu v tomto příspěvku bude docela jiný, ovšem neméně zajímavý.

Fosilie ve středním Queenslandu, na spodní straně skalního převisu u města Mount Morgan poblíž Rockhamptonu, byly nalezeny poprvé už v roce 1954 a nalezl je geolog Ross Staines, který provedl i jejich fotografickou dokumentaci. Jsou otisknuty ve vrstvách starých okolo 200 milionů let a tedy jen krátce po velkém triasovém vymírání, šlo o dobu, kdy z území Austrálie nemáme kosterní pozůstatky neptačích dinosaurů k dispozici nebo nejsou dosud řádně popsané a pojmenované. Tyto vrstvy spadají do souvrství Precipio Sandstone, ze kterého známe i ichnofosilie jiných neptačích dinosaurů.

Přestože dnes jsou ichnofosilie na této konkrétní lokalitě obráceny směrem vzhůru, v době svého vzniku se pravděpodobně jednalo o břeh nebo mělké dno sladkovodního jezera v bývalém cípu východní Gondwany. Později byly tyto uloženiny patrně překryty dalšími sedimenty, ty erodovaly a zůstaly pouze tvrdé původní vrstvy pískovce s otisky.

Bylo dílem štěstí a náhody, že hlavní autor studie, paleontolog Anthony Romilio, nalezl dceru Rosse Stainese, dnes zubařku Roslyn Dickovou, která mu nálezy svého otce představila a pomohla je uvést. Poskytla mu materiály včetně oněch fotografií, kterými mohli paleontologové rekonstruovat celé naleziště ve 3D formátu. Bylo jasné, že jde o naleziště ne pouze regionálního významu, ale je důležité pro celou východní Austrálii a to z hlediska svého stáří i celkového zachování stop.

Vzhledem k tomu, že stopy vykazovaly známky, že jejich původci patřili mezi teropodní či jiné bipední dinosaury, prvotním závěrem bylo, že všech pět zanechaných otisků zanechaly zadní končetiny těchto živočichů. Čtyřčlenný paleontologický tým, autoři studie, ovšem také odhalili známky jiného tvaru šlépějí, které měly poměrně dlouhý střední prst a roztažení jednotlivých prstů. Podezření vědců tedy padlo na bipedně kráčející druh z kladu Sauropodomorpha, podle tohoto scénáře mělo jít o dva jedince stejného druhu kráčející vedle sebe na přelomu triasu a jury.

Skupina ovšem pracovala i se scénářem, že tyto stopy, navzdory jejich morfologii, zanechal teropod kráčející po všech čtyřech končetinách. Ačkoliv tento závěr nemůžeme brát jako definitivní, patří k okruhu "podezřelých" a jde výjímečnou událost ve spojení s předpokládaným stářím a známými fakty o teropodech v této době. S tímto závěrem se pracovalo také v minulosti.

Otázkou by v tomto případě bylo, proč se některého z raných druhů neptačích teropodů, které navíc v Austrálii neznáme podle platně popsaných taxonů z této doby, stal kvadrupední nebo semikvadrupední živočich. Víme, že u spinosauridů se tento styl chůze vyvinul pravděpodobně kvůli jejich životnímu stylu a poměrně značné velikosti. Zdá se, v porovnání i s jinými velkými teropody, kterým biomechanika mohla dovolit být bipední i při stejné velikosti, že ke kvadrupedalitě nebo semikvadrupedalitě musely vést jiné cesty než velikost nebo částečně odlišná tělesná stavba.

Na základě toho potom vědecká skupina nálezy porovnala se současnými zjištěními o biomechanice teropodních dinosaurů a dospěla k výše nadhozenému závěru - ichnofosilie nebyly vytvořeny kvadrupedními teropody, nýbrž, s velkou mírou pravděpodobnosti, jejich evolučními příbuznými sauropodomorfy.

Přes tyto závěry je výzkum zajímavý a podněcuje k dalšímu výzkumu podobných lokalit, protože v tomto i několika dalších případech představují velmi dobře hmatatelné důkazy o pohybu této skupiny v částech světa, kde jejich průkazné fosilie chybějí nebo o nich z určité doby nemáme zprávy. Austrálie v tomto ohledu není vyjímkou, takže další výzkum jejich ichnfosilií je důležitým tématem i pro další studie.