Zatímco po minulá 2 století výzkumu prehistorických organismů hrály roli jejich hmatatelné fosilie v podobě kostí, obratlů nebo zubů, současnost patří i daleko širší paletě stop po vyhynulém životě na Zemi. Včetně skutečných fosilií jde o zkamenělá vejce, otisky kostí nebo kosterních elementů v horninách, koprolity nebo stopy po jejich působení na jiných fosiliích, nesmíme ovšem opomenout i ichnofosilie označující prakticky veškeré stopy po prehistorickém životě, které byl schopen zanechat. Bylo o nich pojednáno, jen v tomto půlroce, více než dost a do dalšího týdne se ještě jeden příspěvek o tomto typu zkamenělin dozajista ještě objeví. Ichnofosilie jsou zajímavé z důvodu, že můžeme pouze odhadovat, jak jejich původce vypadal a dáváme tak prostor své fantazii, zvláště pokud jde o unikátní případ podobných pozůstatků nebo velice málo známou ichnospécii. U obratlovců je navíc poměrně vzrušující odhadovat, jak byl původce stop velký, a jakou přibližnou ekologickou pozici ve svých paleoekosystémech zastával. V tomto konkrétním případě jde ovšem o překvapivý nález, který může přepsat evoluční historii lokomoce, tedy pohybových vlastností, krokodýlovitých plazů (Crocodylomorpha). Jižní Korea dnes není jen elektronickou a industriální velmocí, ale také pomyslnou velmocí ve výzkumu ichnofosilií druhohorních obratlovců a to včetně ptakoještěrů (Pterosauria), neptačích dinosaurů (Dinosauria) a jiných skupin, přestože jejich kosterní zbytky jsou z toho asijského státu vzácnější. Tyto ovšem představují neobvyklý jev, patřily totiž zástupcům některé z evolučních linií krokodýlovitých plazů ze spodní křídy, ovšem tito kráčeli po zadních nohou.

Stopy ichnospécie Batrachopus grandis otisknuty ve sedimentech souvrství Jinju z okolí města Sacheon na východě země. Jejich původci byli na poměry křídy poměrně neobvyklým jevem, protože patrně šlo o až přes 3 metry dlouhé živočichy s rysy krokodýlů, kteří ovšem kráčeli pouze po zadních končetinách. Podobný nález zatím nemá ve světě obdoby a tomuto to dodává punc jedinečnosti, zároveň silně podněcuje k přehodnocení u vývojových trendů u krokodýlovitých předků. Kredit: Seul Mi Bae, převzato z webu Sci-News

Fosilní otisky stop jsou pro paleontology velmi důležitou komoditou, protože pomáhají rekonstruovat to, co z některých fosilií kosterních pozůstatků živočichů nelze. Můžeme jmenovat kupříkladu otisky sedícího teropoda (Theropoda) ze spodnojurského souvrství Twin Peaks, kde jsou vidět kontury prachového peří nebo nějakého z typů protopeří, a pravděpodobně patří živočichovi blízce příbuznému rodu Dilophosaurus nebo přímo tomuto středně velkému teropodovi. Ukazují také záležitosti ekologie vyhynulých živočichů, jak dokazují například stopy neptačích dinosaurů i jiných živočichů zanechané v bývalé sopečně aktivní oblasti na jihu Afriky ve spodní juře. Ichnofosilie jsou jednoduše stále důležitější součástí výzkumu prehistorických forem života od chvíle, kdy se začal rozvíjet do složitějších a větších forem, tedy už do konce proterozoika. Někdy jsou také jediními nebo vzácnými doklady o životě v nepřístupných nebo paleontologicky neprozkoumaných oblastech jako je Gabon, Tibet nebo západní Austrálie, a mnohdy mohou přivést mnoho užitečných informací o šíření různých skupin živočichů a na tomto blogu nejčastěji zmiňovaných neptačích dinosaurů. Tento příspěvek se ovšem bude nést v poněkud jiném duchu, přestože s evolucí této skupiny obratlovců poměrně souvisí.

Jižní Korea je dnes východoasijskou velmocí a přes sociální rozdíly a některé stále markantní nedostatky se pomalu přesouvá ze země 3. světa k novým asijským velmocím 1. světa, s čímž roste i úroveň tamnějšího paleontologického a geologického výzkumu. Mimo některých také bezesporu unikátních fosilií (jako je rod Koreaceratops), se v poslední dekádě stává jednou ze světových "velmocí" ve výzkumu paleoichnologie, protože na jejím území se nachází velké množství stop neptačích dinosaurů i jiných velkých suchozemských obratlovců a to většinou ze spodní křídy. Nachází se zde otisky patrně těch nejmenších dinosauřích stop, které dosud byly nalezeny (o délce přibližně 1,29 centimetru), fosilní otisky velkého kráčejícího azhdarchida (Azhdarchidae, ichnorod Haenamichnus) a také  skvěle zachované fosilní otisky drobných masožravých dinosaurů popsaných teprve v minulém roc e. Fosilie popsané kolektivem australských a jihukorejských paleontologů ovšem představují podobně unikátní záležitost.

Zatímco jsme dosud předpokládali, že zástupci kladu Crocodylomorpha narozdíl od svých vyhynulých předků z širšího kladu Pseudosuchia, kam spadají i paralelní vývojové linie zcela bipedních druhů, jako Poposaurus gracilis, Sillosuchus longicervix nebo Effigia okeeffeae, či částečně nebo příležitostně bipedních, jako Ornithosuchus woodwardi a Postosuchus kirkpatricki, byli už v drtivé většině případů plně kvadrupedními živočichy, z nálezů z jihokorejského souvrství Jinju víme, že tomu tak patrně nebylo zcela.

V provincii Severní Kjongsang na východě země leží vrstvy této geologické formace datované do doby geologických věků barrem až apt, před zhruba 129 až 110 miliony let, a představují tak úctyhodných 19 milionů let geologického času (nutno podotknout, že dolní hranice se opírá o popisnou studii otisků, které do této formace mají stratigraficky spadat).

Fosilní otisky o délce až 24 centimetrů zde byly nalezeny už před nějakým časem, byly původně považovány za  otisky zadních končetin velkého bipedního ptakoještěra, který kráčel pouze po zadních nohách. Své stopy živočich otiskl do měkkého podkladu, kráčel patrně po bahnité pláži nebo jiném podmáčením sedimentu. Podle velikosti zanechaných šlépějí by končetiny měly být dlouhé zhruba stejně jako nohy dospělého člověka. Ačkoliv by tento závěr zněl zvláštně, šlo by dozaijista o první prokazatelné stopy bipedního ptakoještěra.

Výzkum, který vedl paleontolog Anthony Romilio z Queenslandské univerzity jako hlavní autor popisné studie těchto otisků, ovšem tento závěr revidoval a značně upravil. Původní domněnka se totiž ukázala jako nesprávná, ovšem výsledek výzkumu je neméně překvapivý.

Spolupráce s jihokorejskými kolegy, vedenými paleontologem Kyung Soo Kimem z NUE (National University of Education) v Chinju, znamenala také výzkum lokality fosilií jako takové a byly odhaleny některé velmi jemné detaily na ichnofosiliích. Jejich tvar ale ptakoještěrům neodpovídal a další porovnání s otisky jiných živočichů ukázal překvapivou skutečnost - šlo o otisky krokodýlovitých plazů, respektive nespecifikovaných zástupců kladu Crocodylomorpha.

Výzkum lokality ovšem dále odhalil několik nezvyklých skutečností - postoj krokodýlovitého plaza, který zanechal tyto šlépěje, totiž byl odlišný od současných i většiny vyhynulých druhů, protože nohy původce byly přímo pod tělem a ne v polorozkročném postoji. Končetiny těchto plazů musely být přímo vedle sebe, samotné dráhy otisků byly úzké a vědci je dokonce přirovnali ke "krokodýlu vyvažujícímu na laně".

Také nebyly na lokalitě nikde nalezeny otisky předních končetin a ocasu. Autoři se sice původně snažili odhalit podobné šlépěje i pro přední konřetiny, ovšem podrobný výzkum lokality původního nálezu ukázal, že se podobné pozůstatky nenacházejí. Revidováním výsledků před palentology vyvstal zajímavý a provokativní, ovšem zjevný závěr.

Fosilní otisky byly zařazeny do ichnotaxonu Batrachopus, který sdružuje fosilní otisky krokodýlovitých plazů napříč mesozoickou érou, konkrétněji potom do druhu Batrachopus grandis. Absence otisků ocasu a předních končetin je ale pro tento taxon unikátní a u žádných jiných otisků k tomuto ichnorodu řazených ji nenacházíme. Pro nezávislé ověření skutečnosti, že dané otisky patří krokodýlovitým plazům, odpovídal přiřazení k určité skupině plazů (Sauropsida) také celkový tvar zadních končetin. Živočich/původce byl v přenesením slova smyslu ploskochodec, pokládal na zem při chůzi celé chodidlo i prsty, což současní krokodýlové splňují.

Na základě posuzovaných skutečností dospěli autoři studie k závěru, že jde o první prokazatelný příklad bipedního plaza z kladu Crocodylomorpha nebo přinejmenším zástupce, který dokázal být bipední v případě běhu nebo jiné potřeby.

Nález jako takový je velmi překvapivý už pouze z důvodu, že ichnfosilie krokodýlů a jejich předků jsou z východní Asie poměrně neznámou záležitostí a jejich fosilie z éry mesozoika také, což uvádějí i autoři studie. Tím se význam jihokorejských otisků bipedního krokodylomorfa umocňují, protože vedle něj v ekosystémech o stáří 120 až 110 milionů let existovali i dosud nepopsaní neptačí dinosauři a to nejspíš i bipední teropodi, čímž pro ně představoval nejen konkurenci, ale i živočicha o stejném tělesném plánu.

Podle autorů, původce stop dosahoval délky zhruba 3 až 4 metry a ve svých ekosystémech byl patrně jedním z dominantních predátorů poměřujících síly i se zmíněnými teropodi. Jde o první dosud známý a plně prokazatelný příklad bipedního krokodylomorfa v období křídy a otevírá před námi vzrušující a nové otázky ohledně vývoje jejich postoje a způsobu chůze. Existuje také možnost, že tento styl chůze si zmíněný původce stop vyvinul za nepřílišné konkurence teropodních dinosaurů a patřil díky němu k aktivním a na poměry svých příbuzných k rychlým a obratným dravcům.

V současnosti je patrný posun ve výzkumu pterosaurů (Pterosauria) na podobné úrovni jako u jejich evolučních "bratranců" ze skupiny neptačích dinosaurů (Dinosauria), jak už bylo řečeno u mnoha předchozích příspěvků s podobnou tématikou. Faktem zůstává, že do budoucna budeme rozhodně znát mnohem více úžasných nálezů těchto neskutečných létajících obratlovců a jednou z vlaštovek podobného typu jsou například jejich objevy v pánvi Ouled Abdoun ve svrchnokřídových uloženinách Maroka, také objevy bohatých ložisek pterosauřích fosilií v oblasti severněji položeného marocké geologické skupiny Kem Kem. Právě odsud také přispěl před nedávnem do vědeckého světa druh Afrotapejara zouhrii, který představuje prvního prokazatelně známého zástupce čeledi Tapejaridae na africkém kontinentě a doplnil znalosti o evoluci a paleogeografii této čeledi v prostoru současného severního Atlantiku. Podobný efekt měl i objev rodu Eurotapejara ve spodnokřídových uloženinách Španělska a výrazně k lepšímu pochopení jejich evoluce a paleogeografie dopomohl další poměrně nečekaný nález, který tentokrát přišel z ještě severnějších oblastí než Maroko a Pyrenejský poloostrov. Autor popisu afrického příbuzného, významný odborník David Martill, totiž spolu s jeho kolegy popsali dalšího tapejarida známého z podobné fosilie - zbytků rostra a čelistí. Vyskytoval se ovšem výrazně dříve a jinde, druh Wightia declivirostris totiž obýval současnou jižní Anglii v době geologického věku barrem před 130 miliony let. V popisné studii autoři shrnují poměrně důležité údaje poodhalující více informací i o celé čeledi a jejím vývoji.

Nově identifikovaný druh Wightia declivirostris vznášející se nad tropickou vodní sítí v oblasti současného ostrova Wight na jihu Velké Británie, ovšem před přibližně 130 miliony let. Přestože jsou hlavní ložiska fosilních zástupců této čeledi v Brazílii a také Číně, tak její fosilní zástupci jsou roztroušeni napříč Evropou i severní Afrikou, právě tento anglický zástupce je prvním tapejaridem vyskytujícím se mimo místo jejich evolučního původu, východni Asii, a jedním z vůbec nejstarších známých. Kredit: Meghan Jacobsová, převzato z webu Sci-News

První polovina tohoto roku přinesla poměrně velké množství údajů o vývoji, paleogeografii a ekologii ptakoještěrů, na základě těchto objevů se dá předpokládat, že i v jeho druhé polovině budou nálezy podobného rázu přibývat. Rozšířily se také, mimo jiných, naše znalosti o čeledi Tapejaridae a širším kladu Tapejaromorpha a doplňují ty, získané z minulého roku, kde například podařilo zjistit, že ve svrchní křídě gradoval jejich vývoj i do forem podobných jejich vzdálenám příbuzným azhdarchoidům (Azhdarchoidea; rod Keresdrakon) a to vedle "tradičních" druhů s velkými hřebeny na lebkách. Nejlépe k pochopení jejich evoluce a paleogeografie přispěl objev a popis druhu Afrotapejara zouhrii, který rozšířil jejich výskyt i do severní Afriky, ačkoliv se dal delší dobu i zde předpokládat. Evolučně ovšem tento živočich představuje zajímavý druh, který je primitivnější než všechny dosud známé a to navzdory jeho geologickému stáří (které se pohybuje okolo 99 až 95 milionů let, geologický věk cenoman). A další, vývojově důležitý taxon představuje nově popsaný "hřebenatý drak" objevený ve fosilních vrstvách souvrství Wessex, o stáří přibližně 130 až 126 milionů let, na jihu Anglie. Tento nově popsaný taxon představuje srovnatelně evolučně zajímavého živočicha.

Tapejaridi a jejich evoluční předci byli jedni z nejzajímavějších ptakoještěrů střední velikosti, jsou typičtí svými hřebeny a na tuto skutečnost narazili už tvůrci dnes legendárního dokumentárního cyklu Putování s dinosaury, kde byl jeden z jejich zástupců (konkrétně sám rod Tapejara) představen. Jsou také často přirovnáváni k obdobám pohádkovách draků, protože jejich poněkud extravagantní hřebeny se mohou vzdáleně podobat tvarům, které lidská fantazie nebo dávnověké fosilní nálezy těmto legendárním okřídleným monstrům přisuzovaly. Konečně, právě primitivní tapejaridi se vyskytovali v současné východní Číně a jejich fosilie mohly v době přelomu letopočtu sloužit jako ukázky "kostí draků", jak je známo u množství dalších vyhynulých živočichů z této oblasti.

Z východní Asie obecně se tato skupina šířila, předpokladálo se, že pravděpodobně na evropský a jihoamerický kontinent, zatímco přinejmenším podčeleď Sinopterinae zůstala plně asijským artiklem. Doplněné znalosti objevem již zmíněného rodu Afrotapejara ovšem ukázaly, že i primitivní zástupci této čeledi z místa jejího původního vývoje šířili do jiných míst světa, což podporuje i nově popsaný druh Wightia declivirostris ze spodní křídy Anglie, geologického věku hoteriv až barrem před 130 až 125 miliony let. Jde nejen o prvního zástupce této čeledi, který se vyskytoval mimo oblast její evoluční emergence, a jednoho z vůbec nejstarších známých zástupců, ale také o jediného zástupce podčeledi Sinopterinae nalezeného mimo Čínu.

Tento nově objevený zástupce představuje držitele hned několika prvenství, která budou představena ke konci příspěvku, ale představuje také velmi důležitý spojovací článek v evoluci těchto ptakoještěrů.

Holotyp a dosud jediný známý exemplář představuje premaxilu, tedy část horní čelisti, která je přesto poměrně diagnostickým materiálem díky odvozeným a unikátním znakům. Byla nalezena na poměrně známém nalezišti Yaverland Point na ostrově Wight, od kterého má také odvozené rodové jméno, v zátoce Sandown amatérským paleontologem a hledačem fosilií Johnem Winchem při procházce s jeho psím společníkem. Fosilii následně předal do rukou paleontoložky Megan Jacobsové z Baylorské univerzity, protože údajně neměl představu o jejím původci, zatímco ona ji označila za fosilii blíže nedeterminovaného ptakoještěra.

Výzkum tohoto exempláře předpoklad potvrdil, na popisné studii se mimo 2 výše zmíněných "aktérů" podílela i kapacita v tomto oboru, paleontolog David Martill z Portsmouthské univerzity a také byl jejím vedoucím autorem.

Část horní čelisti měla bohužel zlomený a chybějící konec, rostrum, a to krátce před lebečním otvorem fenestra nasoantorbitalis, který byl u tapejaridních prakoještěrů poměrně velký a na lebkách výrazný. Fosilie byla bohužel poničena vlivy okolí a těmi, které probíhaly při fosilizaci, byla lehce erodována a také deformována za působení dějů během jejího ukládání. Byla také stlačena.

Navzdory výše zmíněným skutečnostem, paleontologové na ní dokázali nalézt některé znaky shodné pouze s tapejaridy a to byl celkový tvar fragmentu a především série drobných otvorů blízko konce čelisti. Podle Jacobsové šlo pravděpodobně o otvory po smyslových orgánech, kterými se tito ptakoještěři řídili při hledání dostupné potravy. Vzhledem k tomu, že ekosystémy souvrství Wessex, do kterého fosilie stratigraficky spadá, jak bylo řečeno již výše, byly poměrně hojně obydleny i menšími druhy obratlovců a bezobratlých (kupříkladu rody Viviparus, Dungeyella, Cretalomygale, Wesserpeton nebo Loxaulax), tak zde tento živočich skýtal široké potravní spektrum.

Zakřivení čelisti pod úhlem přibližně 12° je také diagnostická znak, zakřivení samotné pro čeleď Tapejaridae znak typický. Na základě nej byl také odvozen druhový přídomek declivirostris, který v překladu znamená "zahnuté rostrum/čumák".

Wightia představuje poměrně zajímavý a evolučně i paleogeograficky důležitý taxon, protože je nejen prvním tapejaridním a sinopterijním ptakoještěrem nalezeným ve Velké Británii, ale také prvním zástupcem nalezeným mimo oblast jejich evoluční emergence v geologickém čase a zároveň jedním z nejstarších známých tapejaridů vůbec. Otevírá před námi myšlenku, kterou musíme vzít v potaz, přestože se u moderních zještění jeví jako nepravděpodobná, a sice, zda evoluční původ tapejaridů nehledat v současné Evropě.

Předpokládáme, jak dokládají i fosilní nálezy, že se tito poměrně unikátní omnivorní ptakoještěři šířili se rozmachem kvetoucích rostlin na počátku křídy a zároveň svým trusem rozšiřovali jejich semena na velké vzdálenosti po celém světě. Bylo tak odvozeno z nejstarších nálezů krytosemenných rostlin ve východní Číně na počátku tisíciletí, odkud přišly i fosilie primitivních a nejstarších tapejaridů, ale dnes víme, že se tento typ rostlin vyskytoval pravděpodobně ještě ve starších horninách v Evropě. Můžeme tedy vznést hypotézu, podle které byl rod Wightia zástupce obývající západní Evropu, kde proběhla evoluční emergence tapejaridů již dříve, a následně se šířící do východní Asie.

Dovolím si uvést pouze poznámku k této mé hypotéze, je taktéž pravděpodobné, že dosud známí asijští zástupci čeledi tapejaridů a podčeledi sinopterinů představovali pozdní formy a evoluční emergence proběhla zde už dřívěji v křídě nebo dokonce ve svrchní juře. Zatím ovšem pro oba scénáře chybí důkazy a anglický "hřebenatý drak" je pouze jedním z dílů této skládačky, ovšem nepochybně je velmi důležitý.