Při vyslovení fráze velcí draví dinosauři se nám, povětšinou, vybaví gigantické formy těchto teropodů (Theropoda) z obou Amerik a Afriky, velmi proslulí Tyrannosaurus rex,  Spinosaurus aegyptiacu s, Giganotosaurus carolini nebo Mapusaurus roseae. Můžeme si povšimnout, že většina skutečně obrovských teropodních dinosaurů, a největších suchozemských dravých živočichů, obývala tuto planetu v době křídového geologického útvaru a šlo o rekordmany ve vlastně všech mírách, ve kterých bychom je mohli posuzovat (délky, metrická váha i výška). Velcí teropodní dinosauři s délkou přesahující 10 až 12 metrů a váhou nad nejméně 3 tuny byli navíc v křídě reprezentováni i jinými než vyloženě dravými formami, takže tento geologický útvar a časový úsek lze skutečně označit za dobu jejich největšího rozkvětu. Ovšem i v předchozí juře máme doklady o podobně velkých druzích masožravých dinosaurů, jako jsou Saurophaganax maximus a Yangchuanosaurus shangyouensis, ačkoliv jich není tak mnoho a jejich průkaznost také nepatří k nejlepším. Velké formy karnivorů z řad teropodů ovšem nesporně existovaly a to hned na několika místech světa, kde jsou prokazatelné z fosilních nálezů, a tvořili je téměř výhradně megalosauroidní (Megalosauroidea) a alosauridní (Allosauridae) teropodi. Některé pozůstatky po nich jsou navíc tvořeny pouze ichnofosiliemi, ovšem takové velikosti, že se jejich původci rovnali nebo dokonce velikostně předčili většinu velkých křídových teropodů (ichnospécie Boutakioutichnium atlasicus ze střední jury Maroka). A k podobným nálezům se přidávají dokonce další a to ze světadílu, kde zatím byla na velké teropodní dinosaury nouze, z Austrálie. Právě zde byly nově popsány otisky fosilních stop teropoda ze střední jury, který by, podle autorů popisní studie, měl velikostně přibližovat samotnému druhu Tyrannosaurus rex.

Velcí teropodní dinosauři ze současné Austrálie a Oceánie obecně nejsou příliš dobře známí a to jak z kosterních pozůstatků, tak z jiných fosilií. Toto je rekonstrukce dosud nepopsaného druhu teropodního dinosaura, známého také teropod Joan Wiffenové, žijícího na samém konci křídového období na Novém Zélandu, s délkou pravděpodobně okolo 4,5 metru nepatřil k největším, nicméně mezi jinými australskými teropody patřil k průměrně velkým zástupcům. Je možné, že fosilie jeho větších příbuzných budou teprve nalezeny. Kredit: Joel Field, převzato z Wikipedie

Austrálie je nejmenším kontinentem světa a od dob svého objevu působila poněkud enigmaticky, byla považována za severní výchoz bájné Terra Australis, tedy Jižní Země, a objevovala se v ní stvoření, která jinde na světě zdaleka neměla obdoby. Ať už šlo o exotické ptáky (Aves), jedovaté druhy živočichů na souši i ve vodě, savce snášející vejce (Monotremata), proti ohni rezistentní rostliny nebo velké pozemní ještěry (Varanidae), překvapovala ve všech směrech biologického bádání a představila se jako zcela unikátní kout této planety. Po nástupu paleontologických nálezů i zde ukázala další unikátní pozůstatky života včetně tzv. živoucích fosilií jako je tuatara (Sphenodon sp.) nebo wolemie královská (Wollemia nobilis), fosilie v ní odkryté ukázaly výskyt úžasné megafauny velkých vačnatých savců (Marsupialia) a pozemních ptáků, gigantických varanů a jiných úžasných forem vyskytujících se ještě před 40 000 lety, celkově jsou její fosilní pozůstatky v širokém rozpětí od stop tzv. ediakarské fauny o stáří více než 600 milionů let do zcela recentních pozůstatků. V poslední třetině tohoto rozpětí nastupují právě i neptačí dinosauři (Dinosauria) a s nimi množství zajímavých typů, jejich fosilní záznam se sice v posledních letech ohromně doplňuje, ale stále potřebuje být předmětem výzkumu. A odráží se to i na našich znalostech o nich, dosud zde například chyběly velké formy dravých dinosaurů.

Velcí teropodi byli doposud z Austrálie reprezentováni pouze několika nálezy, které nejsou navíc vždy zcela jednoznačnými pozůstatky a mnohdy jde o fragmenty nebo ojedinělé kosterní elementy.

Za největšího neptačího teropoda, platně popsaného a pojmenovaného z australského území, se dá považovat poměrně špatně známý taxon Rapator ornitholestoides o celkové tělesné délce pravděpodobně dosahující asi 9 metrů a váze několika metrických tun. Opomeneme-li jej, potom by ještě větším, avšak dosud stále nepopsaným a nepojmenovaným, zástupcem by mohl být neznámý svrchnokřídový teropod z Nového Zélandu údajně velikostně srovnatelný s rodem Allosaurus, ale o něm existuje poměrně malé množství informací a je tedy silně diskutabilním taxonem. Obecně se za největšího dobře známého teropodního dinosaura australského území potom počítá rod Australovenator o tělesné délce 6 až 8 metrů a váhy mezi 500 až 1000 kilogramů.

Podle paleontologa z Queenslandské univerzity a zároveň hlavního autora studie s tématikou velkých teropodů v Austrálii, Anthonyho Romilia, a jeho vědeckého týmu, i na nejmenším kontinentu se vyskytovali velcí draví dinosauři a na svou dobu byli možná i těmi největšími.

Tato vědecká skupina se rozhodla analyzovat fosilní pozůstatky nalezené v hnědouhelných dolech na lokalitách Rosenwood u městečka Ipswich a Oakey u města Towoomba v jižním Queenslandu, které byly, obdobně jako jiné fosilie podobného formátu, nalezeny už v 50. letech minulého století, ale nebylo jim věnováno tolik pozornosti a to i přes zmínění v australských médiích v 50. a 60. letech. V tuto chvíli se do problematiky vložila opět australská paleoichnologie, Romilio je v tomto vědním oboru znalý a je také spoluautorem studie o bipedních krokodýlovitých plazech (Crocodylomorpha) z poslední doby, na blogu o nich bylo také již pojednáno, a také o revizi údajných otisků kvadrupedních teropodů z nejmenšího kontinentu. Austrálie je v ohledu výzkumu fosilních stop neptačích dinosaurů na vzestupu a objevujeme zde množství zajímavých nálezů a na celé její rozloze.

Ichnofosilie na zmíněných lokalitách zanechali jejich původci v době geologických věků kelloway až tithon, tedy v poměrně velkém časovém rozptylu, před zhruba 165 až 151 miliony let v době střední až svrchní jury. Autoři uvádějí, že je jejich teropodní původci zanechali v někdejších subtropických až tropických bažinatých pralesích dnes ležících v horninách australského vnitrozemí.

Paleontologové analyzovali ze stejných nalezišť hned několik různých typů stop o různých velikostech, nejčastěji se jejich délka pohybovala kolem 50 až 60 centimetrů. I tyto by svědčily už o středně velkých teropodních dinosaurech, kteří by pravděpodobně dosahovali délky i přes 8 metrů a váhy před 1 metrickou tunu, takže by se také řadili mezi největší australské teropody vůbec. Ovšem několik šlépějí představovalo podstatně větší exempláře o délce až 80 centimetrů, takže jejich původci pravděpodobně přesáhli délku 10 metrů a jejich výška v kyčlích pravděpodobně dosahovala zhruba 3 metrů. Tyto míry jsou překvapivé, protože skutečně podobně velké druhy teropodních dinosaurů z kontinentální Austrálie doposud nebyly známy.

Živočich, který tyto stopy zanechal musel dosahovat velikostní kategorie obřích teropodů jako byli již někteří pozdější, kteří byli zmíněni v úvodu. Pro srovnání, pouze o 6 centimetrů delší otisky jsou připisovány dospívajícímu či dospělému zástupcu druhu Tyrannosaurus rex, respektive stopa samotná je popsána jako ichnotaxon Tyrannosauripus pilmorei, který dosahoval délky zhruba 11 až 12 metrů a váhy 5 až 7 metrických tun, takže australský obří teropod pravděpodobně nebyl o mnoho menším živočichem. I pokud vezmeme v potaz robustní tělesnou stavbu tyranosauridů (Tyrannosauridae) stále, by tento živočich patřil k patrně největším teropodům své doby a to přinejmenším v Gondwaně.

Fosilní otisky tohoto dosud záhadného velkého teropoda se podle autorů řadí do ichnotaxonu Kayentapus (někdy, patrně nesprávně, řazen do ichnorodu Grallator), který sdružuje fosilní otisky teropodních dinosaurů ze spodní jury Severní Ameriky, jižní Afriky a snad také Evropy, navíc jsou některé značně velké a zanechali je také teropodi o skutečně značných velikostech na svou dobu (Kayentapus ambrokholohali). Velké typy teropodních dinosaurů z doby spodní až střední jury jsou také známy především z ichnofosilií z různých míst světa (Polsko, Maroko, Jihoafrická republika aj.), některé známe také z kosterních pozůstatků (Saltriovenator, Dandakosaurus), a my se přirozeně můžeme ptát, jakou má australský obr s nimi souvislost.

Ačkoliv autoři studie považují za původce queenslandských stop zástupce kladu Tetanurae a přesněji kladu Carnosauria, tedy vzdáleného příbuzného obrovských karcharodontosauridů (Carcharodontosauridae) a alosauridů (Allosauridae) z pozdějších dob, je stejně tak pravděpodobné, že je otiskl i některý z primitivnějších teropodů jako zástupce kladů Ceratosauria nebo Abelisauroidea. Obě možnosti jsou v tomto směru relevantní, protože o přítomnosti potenciálních abelisauroidů jsme z australského vnitrozemí informováni lépe, než o výskytu vývojově pokročilejších karnosaurů.

Studie tedy dokládá poměrně zajímavé skutečnosti, které se týkají výskytu skutečně obřích teropodů na území Austrálie. Tento kontinent je také prvním, u kterého s největší pravděpodobností nejsou největší teropodi z jeho území známí podle kosterních elementů, nýbrž podle ichnofosilií. Stopy také ukázaly, že už v dobu počínající svrchní jury existovali i na jižní polokouli velcí teropodi a byli tedy obrazem těch vyskytujících se na té severní.

Zároveň dále studie poskytuje prostor spekulacím, které druhy neptačích teropodů, a o jakém systematickém zařazení se v tuto dobu v Austrálii vyskytovaly a jaké byly jejich ekologické pozice.

Navzdory velikosti některých zástupců neptačích dinosaurů (Dinosauria) a některým představám o jejich údajné živorodosti, i tito giganti se museli líhnout z vajec, která jejich rodiče kladli. Vývoj rodičovské péče u těchto živočichů byl různý podobně jako tvary dosud zachovaných vajec, taje obou dvou těchto skutečnosti se paleontologii daří odkrývat přibližně od 70. let a jsou spojeny s lokalitami jako Auca Mahuevo v Argentině, kde leží obrovské hnízdiště sauropodních dinosaurů (Sauropoda) z doby rané svrchní křídy, nebo velmi slavného naleziště Egg Mountain v Montaně s obrovským množstvím vajec i vylíhlých jedinců druhu Maiasaura peeblesorum a to včetně jejich rodičů. Dinosauři jednoduše měli různé strategie ke kladení vajec i péči o potomstvo, ale je úžasné, že u většiny z nich zůstaly podobné postupy neměnné po miliony let, a byly tak evolučně úspěšné. Existují dokonce případy, kdy se některé druhy chovaly podobně jako současné kukačky (Cuculus canorus; jde o rod Byronosaurus) a kladly svá vejce do cizích hnízd. Obecně se se ovšem předpokládalo, že neptačí dinosauři měli strukuru vajec jako takových shodnou se současnými ptáky (Aves) a krokodýly (Crocodilia), tedy nejbližšimi příbuznými a potomky, tedy jejich vaječná skořápka byla tvrdá a pevná. Nový výzkum kolektivu paleontologů z různých částí světa ovšem ukázal poměrně převratnou skutečnost - pevná skořápka se dinosaurů vyvinula nezávisle a ve skutečnosti byla jejich vejce u původních druhů kožovitá a měkká.

Vajíčko s embryem druhu Mussaurus patagonicus o stáří zhruba 215 až 203 milionů let, geologických věků nor až rét, patří k dokladům o tom, že neptačí dinosauři kladli vejce podobně jako jejich dnešní potomci. Povaha skořápky a jejího vývoje ovšem byla předpokládána jako analogická se současnými krokodýli a předpokládalo se, že dinosauři vlastnili stejně jako oni tvrdou vápenatou skořápku a tedy je oba klady (Avemetatarsalia - ptakoještěři (Pterosauria), neptačí a ptačí dinosauři; Pseudosuchia - krokodýli a jejich vyhyhnulí předci a příbuzní) vlastnily od stejného předka. Nově se ovšem zdá, že tomu tak být nemuselo. Kredit: Diego Pol, převzato z webu Sci-News

Po plném přechodu obojživelných obratlovců na pevninu v období karbonského geologického útvaru se vývojově posledním krokem k jejich obývání terestrických ekosystémů stal vývoj zárodečného obalu, konrkténě allantoisu a amnionu. Na základě toho jsou také všichni plně suchozemští obratlovci sdruženi do kladu Amniota, je nutno poznamenat i to, že amnioti jsou zatím jedinou skupinou se skutečným vývojem na souši bez závislosti vodních zdrojů při rozmnožování nebo jiných životních úkonech (přestože u některých se druhotně mohly některé znaky primitivních předků amniotů vyvinout). V minulosti existovalo několik vedle sebe žijících skupin sdílející znaky typické téměř pouze pro amnioty, také byly nejednou považovány za jejich přímé předky, ale s vodním prostředím je svazovalo právě rozmnožování (kupříkladu klady Diadectomorpha a Seymouriamorpha). Postupem evoluce se také u amniotů objevilo několik typů vaječných skořápek chránících zárodečné obaly a dnes převažují dva - skořápky tvrdé a vápenité, které nalézáme u ptáků a krokodýlů spolu s většinou plazů, a potom skořápky s měkkou strukturou vyskytující se u hadů (Serpentes), mořských želv (Chelonioidea) a některých dalších.

Vzhledem k tomu, že se u ptáků i krokodýlů, nejbližších příbuzných a potomků neptačích dinosaurů, nachází vápenaté skořápky vajec, bylo předpokládáno, že se i u vyhynulých zástupců dinosaurů vyskytovaly skořápky tvrdé. Konečně, i fosilní nálezy se to zdály potvrzovat už od 20. let 20. století, kdy byly učiněny první nálezy kompletních vajec, zárodků a hnízdišť mimo Evropu (kde byly nalezeny fosilie velkých kulovitých vajec druhu Hypselosaurus priscus již o téměř 75 let dříve). Dosud jsme znali fosilie vajec neptačích dinosaurů z poměrně širokého spektra druhů, přestože většinu z nich tvořila vejce teropodních dinosaurů včetně skutečně obrovských exemplářů jako Macroelongatoolithus o délce až 53 centimetrů snesených velkými ovriraptorosaury (Oviraptorosauria) jako rody Gigantoraptor erlianensis a Beibeilong sinensis.

Lze říci, že fosilie vaječných skořápek nebo vajec či popřípadě celých hnízdišť neznáme od všech skupin neptačích dinosaurů a chybí nám kupříkladu u velkých tyranosauridů (Tyrannosauridae), ankylosauridů (Ankylosauridae) nebo malých ornitopodů (Ornithopoda). Citelné nedostatky byly doplněny poměrně dobrým a v některých případech skvělým zachováním fosilií vajec, embryí nebo dokonce celých hnízdišť o obrovských rozlohách, ale zatím to nic nemění faktu, že bychom stále potřebovali více důležitých údajů o reprodukční biologii velké části evolučních větví dinosaurů.

Nově se ovšem paleontologové rozhodli zabývat povahou a podobou skořápek dinosaurů a jejich vajec obecně a to i v rámci jejich evolučních vztahů a vývojové vyspělosti. Výsledkem je studie, která přichází s neočekávaným výsledek avizovaným již v úvodu příspěvku - neptačí dinosauři totiž měli vejce měkká a kožovitá a mineralizované skořápky se u nich vyvinuly nezávisle na sobě v nejméně 3 různých evolučních liních.

Poměrně překvapivý objev byl výsledek výzkumu skupiny amerických paleontologických z Amerického přírodovědeckého muzea a Yaleovy univerzity, kteří se, pro co největší evoluční rozpětí, zaměřili na výzkum vajec u druhů Protoceratops mongoliensis (zhruba 2 až 2,5 metru dlouhý zástupce čeledi Protoceratopsidae, poměrně pokročilý typ zástupců kladu Ceratopsia spadající mezi ptakopánvé/ornitischidní dinosaury (Ornitischia)) a Mussaurus patagonicus (vývojově poměrně pokročilý zástupce kladu Sauropodomorpha na evolučním rozmezí primitivních a pokročilých druhů tohoto kladu, známý pouze z fosilií juvenilních jedinců a vajec nalezených v argentinské Patagonii).

Oba posuzované druhy mají od sebe evolučně i stratigraficky poměrně daleko, první se vyskytoval na území současného Mongolska a Číny v období svrchní křídy, před zhruba 75 až 71 miliony let, zatímco druhý existoval v době před zhruba 215 až 203 miliony let v současné argentinské Patagonii. Odlišují se od sebe po většině směrů a výsledky výzkumu v tomto rozpoložení jsou tedy ze dvou obzorů a dostatečně široké pro příliš nezkreslené výsledky.

U protoceratopsů vědci zkoumali dochované fosilní exempláře embryií a vajec, celkem šlo o 12 jedinců se 6 kostričkami zachovanými v prakticky výborném stavu představující téměř kompletní kostry. Několik z nich potom odpovídalo poloze, kterou měla embrya ve vejci a dokonce se kolem nich nacházelo cosi podivného, černobílá difúzní hmota ve tvaru zhruba takovém, který původní vejce mělo. Paleontologové tedy usoudili, že toto muselo být původní součástí vejce, což podpořil i nález 2 vylíhlých jedinců tohoto druhu, kteří zkameněli krátce po svém vylíhnutí (myšleno, že zemřeli krátce po vylíhnutí a posléze se fosiilizovali).

Černobílý objekt ve společnosti vaječných skořápek a embryí vědce zaujal a následně byl podroben analýze petrografickým mikroskopem a Ramanovou mikrospektroskopií s vysokým rozlišením, které zkoumaly jeho chemické složení. Jejich výsledky odhalily, že jde o původní bílkovinnou hmotu z vejce, zbytky proteinů tvořících jednu z částí vaječné skořápky u recentních druhů archosaurů.

Stejný výzkum byl aplikován i na vejce mussaurů a výsledek byl kupodivu stejný - byla nalezena stejná zvláštní hmota ve vejci a také se jí podařilo identifikovat jako zbytek jedné z vrstev původního vaječného obalu. U tohoto druhu mohl být zkreslující pouze fakt, že adultní exempláře dosud nejsou k dispozici a máme tedy k dispozici pouze juvenilní a právě vyhlíhlé exempláře s embryii. Nicméně, nic to nemění na výsledku výzkumu v případě vajec tohoto sauropodomorfa.

Na základě tohoto byly oba fosilní nálezy porovnány se žijícími plazy, ještěry (Squamata), hady (Ophidia), želvami (Testudines), krokodýly, ptáky a jinými vejce kladoucími obratlovci. Při tomto porovnání vyšla najevo překvapivá skutečnost, vejce těchto dinosaurů nebyla vůbec biomineralizovaná, jak jsme dosud předpokládali a což vyvrátilo také porovnání stupně molekulární biomineralizace, a tedy neměla pevnou skořápku. Jednoduše, kdybychom vzali vejce některého z nich a pokoušeli se jej rozbít o kuchyňskou linku za přípravy omelety, bylo by efektivnější je rozříznout pomocí nože. Skořápka totiž nebyla tvrdá a vápenatá, naopak byla měkká a kožovitá a podobná tedy spíše vejcím některých hadů, ještěrů a nebo želv.

Paleontologové tímto dokládají zajímavý fakt, který se zdá být velmi dobře prokázanou skutečností. Prokázali také, že nejde pouze o důsledek nějakého nezvyklého fosilizačního efektu nebo evoluční adaptace určité čeledi neptačích dinosaurů v určitém prostředí. Právě porovnání dvou neblízko příbuzných a po velké většině stránek odlišných druhů neptačích dinosaurů slouží jako nepřímý důkaz pro tuto hypotézu, vedle těch, které jsou přímé.

Vědecký tým pokračoval v práci tím, že sestavil, na základě studia chemických a mechanických vlastnostech skořápek dalších 112 recentních i vyhynulých druhů, vývojovž model, který nazývají "superstrom!. Mapuje postupný vývoj stavby a vlastností vaječných skořápek u referovaných taxonů a ukazuje velmi zajímavý fakt - vaječná skořápka ve tvrdé podobě jako u současných ptáků a krokodýlů se vyvíjela nezávisle a naopak měkká a kožovitá skořápka byla ancestrální pravděpodobně pro všechny vyhynulé i moderní amnioty.

Výzkum dokazuje další důležitý poznatek, u neptačích dinosaurů se nezávisle na sobě objevila tvrdá vaječná skořápka v nejméně 3 vývojově nezávislých evolučních liních (Hadrosauridae, Titanosauria, Maniraptora). Rozporuje tedy nejen s dosavadní představou o vývoji vajec u archosaurů a dinosaurů, ale také ukazuje, že předek obou těchto skupin kladl měkká vejce s kožovitou skořápkou. Vývoj její vápenaté obdoby tedy u známých evolučních liní byl nezávislý.

Jako poslední bod lze zmínit, že evoluce tohoto typu obalu svého zárodku znamená i důvod, proč u velkého množství skupin prehistorických archosaurů i dinosaurů neznáme jejich vejce, měkká se totiž špatně fosilizují a naděje na jejich zachování po miliony let není velká.

Můžeme předpokládat, že neptačí dinosauři si tedy také osvojili určitou formu rodičovské péče, protože vajíčka s měkkou a prodyšnou skořápkou jsou mnohem náchylnější ke ztrátě vody i jiných tekutin, mechanickému opotřebení nebo také vystevní slunečnímu záření. Je tedy oprávněné předpokládat, že vejce byla uchovávána ve vlhké půdě, zahrabána, přikryta tlející vegetací nebo podobně jinak uchráněna před vlivy okolního prostředí. A toto všechno nám prozradilo pouze podrobné studium objektů, které jsme měli před očima téměř po století vědeckého výzkumu.