Dopad asteroidu Chicxulub na konci křídového geologického útvaru nelze, z určitého úhlu pohledu, charakterizovat jinak, než jako souhru velice špatných náhod. Ačkoliv právě jemu pravděpodobně vděčíme za svou existenci, neptačí dinosauři (Dinosauria) ovšem v tomto případě byli spíše obětí několika náhodných skutečností, které rozhodly o jejich osudu. Je už pouze na nás, jak bychom mohli polemizovat o jejich případném přežití a další evoluci do období kenozoika, ale dá se odhadovat pouze v náznacích a nikoliv konkrétních nálezech. Je jisté, že tito živočichové by se vyvíjeli stejně progresivním tempem, možná ovšem při konkurenci jiných skupin, a také pravděpodobně přežili ještě do nejspodnějšího kenozoika. U neptačích dinosaurů, podobně jako v případě jiných druhů vymřelých při velkých vymíráních, hrála velko uroli jejich vlastní dynamika a adaptabilita, která by jim za změněných podmínek po dopadu asteroidu Chicxulub dovolila přežít. Bohužel byla většina jejich adaptací obrácena proti nim kvůli souhře okolností, které nastaly na rozhraní křídy a paleogénu. Nejen, že desetikilometrový asteroid dopadl do místa s velkými koncetracemi jedovatých látek obsažených v zemské kůře, jako je selen a síra, které zapříčinily další devastaci prostředí v podobě kyselých dešťů ničích krajinu a půdu, ale také se tento kus vesmírných hornin srazil s budoucím poloostrovem Yucatán po údajně "nejvražednějším" možným úhlem.  Vyplývá to z nového výzkumu britských paleontologů, který byl publikován na konci května tohoto roku, zkoumajících lokalitu dopadu Chicxulubu a na základě ní odhadli jeho trajektorii a následky pro život na Zemi.

Zničený svět po dopadu asteroidu Chicxulub mohl vypadat zhruba jako na této ilustraci, zničené lesy shořelé na popel, otrávená a prachem nebo popelem pokrytá půda, neprostupná tmavá oblaka a všude ležící mršiny velkých i malých dinosaurů, jejich příbuzných ptakoještěrů (Pterosauria) a dalších živočichů mesozoika. Pro neptačí dinosaury sice dopad asteroidu byl nešťastný a znamenal jejich postupný zánik, ale byl také zvláštním přírodním jevem s nebývalou náhodností svých účinků. Kredit: Alain Benéteau, převzato z DeviantArt

Přes existující náznaky a varování, že přichází další hromadné a tedy šesté velké vymírání života na Zemi, na jehož výčet obětí by s největší pravděpodobností mohl patřit i člověk, bylo dosud posledním skutečně hromadným vymíráním to na konci křídového geologického útvaru a celého druhohorní éry. Při tomto kataklyzmatu vyhynula drtivá většina neptačích dinosaurů, ptakoještěrů, mořských plazů i dalších druhohorních obratlovců, těch několik málo přeživších vymřelo v prvních stovkách tisíciletí v kenozoiku. Svět se následně radikálně proměnil a do té doby nepříliš výrazní savci (Mammalia) začali spolu s ptáky (Aves), ptačími dinosaury chcete-li, vytvářet novou podobu světa do té, kterou známe dnes, samozřejmě s menšími změnami za posledních několik desítek tisíc let. Svět by za působení další evoluce neptačích dinosaurů vypadal téměř určitě zcela jinak než dnes, protože nešlo o evolučně ke konci křídy ustupující skupinu navzdory některým gradualistickým názorům dřívějška, a jejich evoluce by mohla pokračovat do skutečně zvláštních a impozantních forem, tedy impozantnějších a zvláštnějších než jsou dosud ve fosilním záznamu zastoupené. Jisté je ovšem jedno, pokud by dnes dopadl podobně velký meteorit na Zemi, jeho účinky by nemusely být devastační jako na konci křídy. Ačkoliv lidstvo by patrně jeho impakt nepřežilo, tak celkové účinky na život na Zemi by nemusely znamenat to samé jako na konci mesozoika.

Jak řekl americký astronom a popularizátor vědy Neil deGrass Tyson: "Dinosauři o tom asteroidu nemohli vědět. Jaká ale bude naše výmluva?". Před nás tato replika klade otázku, za jakých podmínek neptačí dinosauři nepřežili a jaké faktory je ovlivnily nejvíce. Určitou formu odpovědi nám nabídla již zmíněná studie o zvýšeném obsahu jedovatých prvků v místě impaktu, které byly, vystřeleny do ovzduší, součástí nejen směsi těžkého oblaku plynů blokujících sluneční záření, ale i kyselých dešťů. K tomuto výzkumu navíc přibyl další, poměrně silný argument ukazující skutečně neskutečnou souhru náhod při dopadu asteroidu Chicxulub. Jde o výzkum vědců z britské London Imperial College, kteří zkoumali způsob, jakým těleso dopadlo, a jaké z toho plynuly důsledky.

Dosud známé údaje jsou poměrně přesvědčivým důkazem, že asteroid Chicxulub dolétl na Zemi z Hlavního pásu planetek, a také spíše směrem z pravého dolního rohu (pokud bychom se podívali na datovou hranici, 180. rovnoběžku, svírající úhel kolmý s rovníkem, Amerikami na východě této polokoule a Australásií na západě). Pokud bychom tedy chtěli jeho dopad sledovat například z oblasti současného souvrství Hell Creek nebo Lance, v den či noc dopadu bychom neviděli nic jiného než následný sloup světla po dopadu. Meteorit, v tuto dobu ještě meteorit, by se nám ztratil z dohledu několik dní před impaktem, pokud bychom ho pozorovali ze stejné lokality.

A je patrně nově prokázané, že asteroid svíral se Zemí úhel, který znamenal, že na severní polokouli se patrně neukázal delší dobu před dopadem, než jsme předpokládali. Výzkum zmíněného vědeckého týmu na místě dopadu, současného kráteru Chicxulub na poloostrově Yucatán a především v přilehlém Mexickém zálivu, totiž ukázal, že tento desetikilometrový kus horniny dopadl na Zemi pod úhlem zhruba 60° a tím maximalizoval množství plynů a ostatních úlomků vystřelených do atmosféry.

Studie pracovala s geofyzikálními daty nashromážděnými ve středu kráteru a jejich rekonstrukcí ve 3D pomocí skenovacích technik, které dokázaly rekonstruovat jeho povrch a to do velkých detailů. Data získaná ze zdejších hornin i v této studii potvrdila, že se zde nárazem okamžitě odpařilo velké množství hornin bohatých na výše zmíněné chalkogeny, uhličitany, evapority a některé další spolu s velkým množstvím vody. Zároveň přidala hlubší geologický průzkum, který byl artiklem osvětlujícím další body této práce.

Paleontologové sérií simulací provedli hlubší výzkum spodních uložených vrstev, které nejlépe vypovídaly o povaze dopadu i samotného nárazu. Zatímco se svrchní vrstvy hornin při dopadu téměř okamžitě přeměnily v tekutou roztavenou směs, ve spodnějších vrstvách zanechal deformace. Při hlubším skenování zhruba 30 kilometrů pod povrchem kráteru jsou tyto útvary dobře patrné, a proto dle nich můžeme rekonstruovat dopad jako takový, a ze kterého směru přišel. Kusy lámaných skal vykazují, přes geologické a pochody (ovšem pochopitelné kvůli poměrně klidné tektonické minulosti měnící se až v posledních milionech let kenozoika) stále poměrně jasný pozůstatek nárazu - jsou orientovány jihozápadně-severovýchodním směrem.

Tato data poskytla prostor další sérii simulací, které prověřily možnosti trajektorie a vhodného úhlu, který musel meteorit sevřít se Zemí ve chvíli svého dopadu pro vytvoření těchto struktur. Užity byly známé simulace a rekonstrukce samotného dopadu, jeho síly a velikosti v prvních fázích kontaktu se zemským povrchem.

Vyhodnocené údaje, spolu se známými skutečnostmi, které o Chicxulubu při současných možnostech víme, ukázaly jako nejvhodnější možnný úhel právě 60° a to vědci vyhodnotili jako další poměrně překvapivý údaj. Respektive, epicentrum a jeho podzemní struktury byly simulacemi ukázány jako podopadové důsledky úhlu blížícího se 60°, který meteorit se Zemí svíral. Střed bodu dopadu, kam se Chicxulub "trefil" způsobem odpovídajícím zdvihu, který proběhl za ostrého úhlu. Podle samotných autorů je rovněž překvapivé, že se nám podobné geofyzikální údaje podařilo uchovat po 66 milionů let geologického času téměř netknuté.

Jak již bylo řečeno výše, porovnání tohoto úhlu, dopadu a uložení hornin v místech kráteru, ukázalo, že tato děsivá kombinace vystřelila do ovzduší mnohem více dusivých plynů, které zastínily atmosféru a dokázaly zahubit 75 % veškerého života svrchní křídy.

Studie také poskytla další zajímavý objev a to je kompletní 3D zmapování místa impaktu a to jak při nárazu, tak po delší dobu po něm. Zároveň poskytla také užitečná vodítka k informacím, které by mohly pomoci při rekonstrukci srážek Země s ostatními kosmickými tělesy, které daly vzniknout jiným kráterům a rekonstruovat podopadové podmínky. Žhavými kandidáty na podobný výzkum jsou například krátery Šiva, Boltyš nebo Tin Bider se stářím, které se pohybuje na přelomu svrchní křídy a kenozoika.

Jedním z nejčastěji profanovaných globálních problému moderního světa je ozonová díra periodicky se zvětšující a zmenšující nad oblastí současných zemských pólů. Nad Antarktidou se poprvé v novodobé historii objevila ke konci 70. let minulého století a její pozorování počínají 80. lety, kdy také začala nabírat na celkové velikosti a stala se jedním z nejlépe známých přírodních problémů s lidským původem mezi laickou veřejností. Ozonová díra je dozajista skutečný problém, ale o jeho vývoji a účincích víme poměrně dost na to, abychom mohli říct, že po omezení látek či dějů, které produkujeme a ty ji rozšiřují, by se měla vrstva ozonu vrátit do normálního stavu. Současně je ovšem jisté, že i produkce některých přírodních látek, jako je methan či oxidy dusíku, ztenčují vrstvu ozonu v atmosféře zcela přirozenou cestou. Záleží ovšem na podnětu, který začně tyto plyny produkovat, protože může jít o děje opakující se konzistentě každý den a tedy nijak výrazně nebezpečné, zatímco může jít i o události nárazové a mnohem silnější. Plyny narušující ozonosféru vznikají totiž i při sopečných erupcích, náhlé změně klimatu a jiných neobvyklých událostech, a právě toto mohlo vést k závěru, který shledala skupina britských paleontologů jako příčinu velkého vymírání na konci devonského období (tradičně označováno jako frasno-famenské). V minulosti převažované názory o silné sopečné aktivitě, dopadu kosmického tělesa, masivní erozi nebo silnému magnetismu či změně klimatu shledávají jako nesprávná a zařazují mezi ně novou hypotézu podpořenou shromážděnými důkazy - právě ztenčení ozonové vrstvy a průnik nebezpečného UV-B záření mělo mít za následek rozsáhlé vyhynutí mořského a sladkovodního života.

Jeden z devonských živočichů, kteří žili v rozmezí velkého devonského vymírání a zažili jeho důsledky, byl i raný tetrapod rodu Ichthyostega ze středního až svrchní fáze geologického věku famenu. Tento živočich patřil ke druhům, které existovaly v současném Grónsku, kde autoři studie také sbírali své vzorky, v době neustálých změn kvůli rapidním proměnám klimatu a biosféry, které způsobovalo právě velké vymírání na konci devonu. Byl patrně také svědkem poslední velké události, hangenberské, kterou způsobilo patrně nadměrné UV záření prostupující atmosférou. Kredit: Alain Benéteau, převzato z DeviantArt

Velká vymírání se za dobu posledních 542 milionů let, v době trvání fanerozoického eonu, udála celkem pětkrát, a tyto události jsou proto přezdívány jako "Velká pětka", jak většina z nás ví. Vedle nich se samozřejmě existovala menší vymírání svým rozsahem ovšem nesrovnatelná s globálními kvůli svému rozsahu (ať už geografickému nebo celkovému počtu vyhynulých druhů), jejich větší společníci jsou také charakterizováni poměrně rychlým průběhem netrvajícím déle než několik milionů let (ve 3 poslední případech vyhynutí velkého počtu druhů v globálním měřítku šlo dokonce snad pouze o řádově několik statisíciletí). Výjimku mezi nimi tvoří ovšem již výše v úvodu zmíněné frasno-famenské, neboli velké devonské, vymírání trvající přibližně 24 až 25 milionů let a sestávající z několika jednotlivých etap postupného vymírání. Jeho zařazení jako jedno z největších v historii novodobého života na Zemi se řadí pravděpodobně z důvodu jeho pokračování po několik desítek milionů let o sice různě silné intenzitě v jeho jednotlivých částech, ale stále při kontinuitě. Vyčnívají z něj dvě události, dřívější kellwasserská odehrávající se před zhruba 362 miliony let a pozdější hangenberská probíhající před zhruba 359 miliony let a někdy vyčleněna jako samostatné vymírání, kde figuruje největší počet vyhynulých organismů v této době existující.

Právě na výzkum této události pomyslně ukončující velké devonské vymírání se zaměřili paleontologové z Velké Británie, s vedoucím autorem Jamesem Marshallem z Univerzity v Southamptonu, kteří měli za cíl zmapovat a určit přibližně přesnou příčinu tohoto kataklyzmatu. Zatímco v minulosti byl považován za důsledek sopečné činnosti, popřípadě masivního rozvoje vyšších rostlin ve velké lesnaté porosty a z toho pramenící změna klimatu na základě většího množství kyslíku v atmosféře (který nemohl být aktivně spotřebován větším množstvím suchozemských obratlovců či jiných živočichů), tak tato vědecká skupina shledává za jeho nejpravděpodobnější příčinu spíše nepozemský jev. Pravděpodobně šlo o kombinaci vlivů, které se vytvořily v pozdním devonu a přirozeného slunečního záření, které ovšem bylo rozloženo na jeho nejméně životu vhodné části. Tento přenesený význam je označení pro UV-B záření, které je složkou slunečního svitu, ovšem pohlcované ozonosférou a tedy nijak neškodící životu na Zemi kvůli jeho odstínění.

Nejen, že tato část spektra sluečního svitu může způsobit například rakovinu kůže, ale nese s sebou i jiné negativní účinky. Rozvoj vyšších rostlin ve svrchním středním a pozdním devonu přinesl jasné ochlazení klimatu a to především na jižní polokouli se zde rozkládajícím se superkontinentem Gondwana. Můžeme zde sledovat fosilní ložiska poukazující na chladný klimat po mořské regresi, který ovšem patrně nebyl doprovázen vznikem velkých kontinentálních ledovců. Právě toto ochlazení a následné rychlé oteplení na konci devonského geologického útvaru mělo mít, podle autorů, za následek oslabení ozonosféry a následné doprovodné efekty podrobněji rozepsány níže.

Vzorky pro tento výzkum byly získány na 2 lokalitách světa s poměrně velkých geografických rozptylem, ve východním Grónsku, kde se v dobu ukládání sedimentů Old Red nacházelo patrně tropické jezero se suchým klimatem autory srovnané s dnešním Čadským jezerem na pomezí saharské a subsaharské Afriky, a také v devonských uloženinách nad jezerem Titicaca na jeho bolivijské straně. Jejich přeprava byla přitom zajištěna jak letecky, tak pomocí vodní dopravy. Šlo o sedimenty, jak bylo zmíněno, Old Red, které jsou pro svrchní fázi devonu typické pro sladkovodní fácie a terestrické uloženiny, kde také nacházíme časté zbytky různých druhů rostlin.

Po rozpuštění hornin v kyselině fluorovodíkové, v laboratorních podmínkách, byly analyzovány vzorky pylu těchto někdejších devonských rostlin, které byly následně podrobeny výzkumu. Na jejich povrchu se totiž nacházela velmi zvláštní utváření malých výběžků splývající do jakési mozaiky, které byly nepřirozené a zrna stejného typu ze starších fází devonu je nevlastní. Autoři při práci shledali, že velmi připomínaly rostlinné degenerace na úrovni DNA, tedy degradaci jejich genů podobné těm, které nacházíme například u organismů vystavených kupříkladu radiaci. Právě tyto degenerace mohou být ale i způsobeny vystavení ultrafialovému záření, které se projevuje po oslabení vrstvy ozonu. Naznačovaly by to také tmavé svrchní části na těchto zrnech.

Rychlé vystřídání chladného a horkého klimatu, které se odehrálo ve velmi krátkém geologickém časovém úseku, mělo za následek nadměrnou tvorbu chemických látek lehčích než vzduch, jako je methan, oxidy dusíku, sloučeniny halogenů, a ty začaly velmi rychle narušovat ozonosféru. Stejné plyny mohou produkovat i sopečné erupce, ale autoři shledávají za pravděpodobnější možnost rapidní změny klimatu a s tím související produkci těchto plynů a rychlé oslabení ozosnoféry. Redukce ozonu a vytvoření patrně obrovské ozonové díry nad velkou většinou jižní polokoule posléze započalo likvidaci sladkovodních i terestrických ekosystémů kvůli přílivu UV záření.

Hangenberská událost (patrně nejlépe označena pod anglickým pojmem Hangenberg event) je oproti kellwasserské charakteristická právě postižením i sladkovodních a suchozemských ekosystémů vedle mořských, zatímco v předchozí bylo výrazně zasaženo téměř výhradně mořské prostředí, a také většina předchozích prací se zabývala dopadem vymírání na mořské ekosystémy a z toho vyvozovala i možné příčiny jejich oslabení. U suchozemských a sladkovodních ekosystémů byly tyto příčiny následně srovnány a korelovány, zda by mohly být účinky na život v nich srovnatelné s mořským.

Tato studie ovšem ukazuje poměrně pravděpodobný a dobře dokazatelný scénář, který se opírá o údaje získané na základě studie paleoklimatologie, botaniky a geologie nejpozdnějšího devonu. Navíc redukce ozonu a propuštění ultrafialového záření vysvětluje zasažení terestrických a sladkovodních oblastí, protože zde nebyly chráněny vodou bohatou na rozpuštěné látky a vzduchový obal paprsky bez problému propustil. Řetězová reakce spuštěná průnikem UV záření krz atmosféru na Zemi započala devastaci mělkovodních ekosystémů, vymírání na souši působením ničení DNA organismů a zánik oslabených skupin pomocí stejných jevů.

Ačkoliv potřebuje tato studie ještě více podrobného výzkumu, který zhodnotí nálezy i z jiných míst světa, lze ji brát jako jednu z pravděpodobných. Autoři také dodávají, že po ní jasně vymírají veškeří zbylí zástupci pancéřnatců (Placodermi) a primitivních zástupců ryb, po nich se dominantní skupinou staly veškeré současné druhy.

Jednohlasně také přidávají další velice zajímavý a také do určité míry podpůrný argument pro jejich výzkum, po této údalosti se u přeživších tetrapodů (Tetrapoda) objevují výhradně končetiny, které mají 5 prstů a nejsou tedy polydaktylní, jak bylo u dřívějších druhů časté. Tento jev mohl být způsobem právě genetickými mutacemi, které způsobilo u přeživších tetrapodů UV záření a jejich geny byly modifikovány. Ve stejné době se také pravděpodobně objevují předci moderních druhů ryb (Neopterygii) a je tedy pravděpodobné, že tyto genetické mutace a evoluční radiace mohlo v mělkovodních ekosystémech UV záření prostupující přes téměř chybějící ozonosféru způsobit.

Kanibalismus se u recentních živočichů vyskytuje poměrně často, přestože závisí na jeho okolnostech, a to v různých formách i u různých skupin. Je zdokumentován u pavouků (Arachnida), žraloků (Selachii), varanů komodských (Varanus komodoensis), šimpanzů (Pan troglodytes) nebo některých obojživelníků jako tygřích mloků, ale vyskytuje se u většího množství druhů. Ani neptačí dinosauři (Dinosauria) nebyli hypotézám o kanibalismu ušetřeni, v minulosti byl předpokládán u druhu Coelophysis bauri, ale v tomto případě se ukázal jako nepravděpodobný a nepodpořený fosilními nálezy. Naopak recentně se jej podařilo prokázat u velkých teropodů, šlo o populární tyranosauridní predátory (Tyrannosauridae) druhů Daspletosaurus torosus a Tyrannosaurus rex, a také byl na přelomu tisíciletí prokázán u druhu Majungasaurus crenatissimus. Není od věci předpokládat, že tento způsob hledání potravy byl za určitých podmínek přítomen i u mnohem většího množství teropodních dinosaurů (Theropoda), ale dosud se jej nedalo prokázat na základě známých nálezů. Ačkoliv můžeme soudit, že s větší evoluční blízkostí k současným ptákům (Aves) se už tak výrazně neprojevoval, protože u ptáků není kanibalismus v tak časté míře, tak stále je možné, že se vyskytoval u množství zástupců teropodů a především větších druhů. Samozřejmě ovšem nešlo o stálé požírání jedinců vlastního druhu, ale pouze výjimečné v době akutního nedostatku potravy. Právě o tomto mohou svědčit fosilie dalšího populárního druhu teropoda, kterým je Allosaurus fragilis z pozdně jurského amerického středozápadu, Portugalska a patrně také Francie i jiných míst. Nově publikovaná studie amerických paleontologů ukazuje poměrně překvapivé počty exemplářů těchto dravců s kousanci pravděpodobně způsobenými zástupci svého vlastního druhu.

Hlavní protagonista 2. epizody dokumentárního seriálu Pravda o dinosaurech, jedinec druhu Allosaurus europaeus přezdívaný "Broken Jaw", s menším pterosaurem rodu Rhamphorhynchus na svém čenichu. Zkoumaní jedinci v této studii sice pocházeli z druhé strany Atlantiku, ale vzhledem k podobnému prostředí i fauně je pravděpodobné, že i zde se mohli alosauři příležitostně zaměřit na jedince svého vlasntího druhu. Alosauři pravděpodobně mohli ožírat mršiny svého vlastního druhu a studie nezavrhuje ani možnost úmyslného zabíjení jedinců vlastního druhu. Kredit: David Krenzt, převzato z webu DinosaurRevolution Wiki 

Teropodní dinosauři, především velké druhy, byli pravděpodobně na podobné etologické úrovni jako současní krokodýli (Crocodylus sp.), draví ptáci (Accipitridae) a částečně pravděpodobně také jako šelmy (Carnivora). Alespoň část z nich mohla tvořit rodinné smečky nebo lovecké skupiny, které se podařilo, v podobě agregací fosilií jedinců různého stáří, popsat u rodů Albertosaurus, Mapusaurus, patrně i Tarbosaurus a snad i některých jiných. Faktem zůstává, že u některých z teropodů, kteří alespoň občasně mohli využívat lov ve smečce k udolání větší kořisti, nacházíme poměrně četně různé drážky po zubech, otvory v lebkách a jiné patologie poukazující na přinejmenším vzájemnou rivalitu mezi jednotlivými jedinci. Kupříkladu tyranosauridi si takto mohli předávat po tisíciletí infekce hrdla a čelistí způsobené parazitickými prvoky, u daspletosaurů a tyranosaurů je tato hypotéza podložena kousanci přímo na lebkách těchto dravců. Podobně si vede i svrchnokřídový Carcharodontosaurus, který na několika lebkách také nese stopy po kousnutí svým vlastním druhem a jejich důvod není zcela zřejmý. A právě podobné indicie ukazují, že tito neptačí dinosauři patrně mohli případně požírat i jedince svého vlastního druhu, ovšem musí jít o kousance na jiných místech než lebce (kvůli pravděpodobnější možnosti o kousnutí při vzájemné potyčce).

Nejlépe lze tyto stopy prezentovat u zmíněných tyranosaurů a majungasaurů, kde byly nalezeny i na kostech zadních končetin a ocasních obratlů respektive. Ještě jednou ale musím zdůraznit, že kanibalismus byl i u těchto teropodů skutečným krajním řešením, ke kterému přistupovali pouze v době akutního nedostatku jiné poživatelné potravy. Na zabití jedince vlastního druhu, stejně vzrostlého, totiž padl mnohem větší výdej energie než na zabití menší nebo stejně vzrostlé kořisti, která by nevlastnila stejný lovecký "arzenál" v podobě silných čelistí, obratného těla nebo silných předních končetin.

Paleoekosystémy mesozoika ovšem skýtaly někdy velmi těžké podmínky k životu i pro velké predátory, jako nedostatek potravy, nutné zmenšení teritoria nebo sucho, a za dobrý příklad sezónního klimatu lze do této souvislosti uvést pozdně jurské lokality současného západu a středozápadu Spojených států. V této oblasti se o životní prostor a potravu dělilo velké množství predátorů a několik z nich bylo i značně velkých rozmerů přesahujících 8 metrů délky a 1 tunu metrické hmotnosti (některé navíc skutečně značně). Patřil mezi ně i rod Allosaurus se 2 zde vyskytujícími se druhy, který je z nich také nejvíce zastoupený fosiliemi v evolučním záznamu.

Američtí paleontologové s hlavní autorkou Stephanie Drumhellerovou z University of Tennessee se rozhodli zkoumat různě staré jedince neptačích dinosaurů z lomu Mygatt-Moore, který je některými fosiliemi z doby svrchní jury (jako typový exemplář druhu Mymoorapelta maysi a jiné) proslulý. Zaměřili se na rekonstrukci podoby stravovacích návyků u svrchnojurských druhů teropodů v oblasti západní Severní Ameriky, které bylo možné dokumentovat na základě známek na fosiliích.

Celkově bylo ve studii zahrnuto 2 368 jednotlivých vzorků nashromážděných v této lokalitě. Po sérii analytických prácí jednotlivých pozůstatků a jejich zaznamenání pro přehlednost bylo na více než čtvrtině (necelých 29 %) těchto fosilií nalezeny stopy po zubech teropodních dinosaurů. Jednalo se o veškeré dinosauří obratlovce, kteří zde byli nalezeni ve zdejších uloženinách - ornitopodní (Ornithopoda), tyreoforní (Thyreophora) a teropodní dinosauři zde nashromáždění v době geologického věku tithon, před zhruba 150 miliony let.

Pečlivý výzkum zaměřující se na tvar zanechaných drážek a jejich vzor ve srovnání se zuby známých svrchnojurských dravců, kteří se pohybovali v této oblasti, se jako nejpravděpodobnější původce těchto vrypů začal jevit zmíněný Allosaurus. Jeho vroubkované zuby do rýh zapadaly a byly na většině zkoumaných exemplářů, ovšem také na těch, kteří patřili do stejného druhu nebo jiným predátorům. Přibližně 17 % fosilií se vzorky drážek po zubech totiž patřilo ostatním teropodům.

Další výzkum těchto exemplářů ukázal, že zhruba polovina z fosilií dravců se stopami po zubech nesla tyto stopy na částech, kde se zaživa na jedincích alosaurů nenacházelo velké množství masa, a podle autorů studie nešlo o výrazně výživné části. Tuto skutečnost připisují faktu, že části těla s velkým masitým svalstvem a tukovými zásobami pravděpodobně dokázaly před nimi zpracovat rychlejší masožravci, popřípadě silnější a větší druhy dravců.

Autoři popisné studie těchto nálezů poukazují na výše zmíněný fakt, paleoekosystémy svrchnojurského amerického západu skýtaly drsné prostředí k životu pro velké predátory a to především v případě náhlé změny podnebí na suché. Jak zmiňují, lom Mygatt-Moore byl pravděpodobně oblastí, kde umíralo velké množství různých živočichů a velcí dravci sem chodili hledat potravu, kterou mohli skýtat a skýtaly mršiny jiných velkých i menších predátorů. Mezi nimi byly i fosilie alosaurů, které zástupci jejich vlastního druhu také požírali, pokud byl nedostatek potravy skutečně akutní.

Studie tedy ukazuje, poměrně vzácný případ, kdy můžeme dokumentovat vzájemné požírání mršin dravců jinými predátory a to včetně zástupců jejich vlastních druhů. Kolektiv paleontologů také nezavrhuje možnost skutečného kanibalismu mezi zástupci rodu Allosaurus, který mohl být ve svrchnojurských ekosystémech přítomen. Dostupné fosilie by navíc tento závěr přinejmenším z části potvrzovaly.