S druhem Dilophosaurus wetherilli se opět vracíme k tématice filmu Jurský park, kde byl tento spodnojurský predátor představen jako jedovatý, roztahovacím vějířem oplývající živočich o velikosti kojota prérijního (Canis latrans) s délkou okolo 1,5 metru a výšky pouze 90 centimetrů. Přestože byl zde vyobrazen velmi nešťastně, autoři filmu také opomněli charakteristiky jeho postoje, čelisti a byly zachovány pouze dva vedle sebe jdoucí lebeční hřebeny, tak se do povědomí diváků zapsal, především svou částí, kdy zaútočil na zběha Denise Nedryho utíkajícího s dinosauřími embryii. Stal se posléze poměrně populárním druhem jakožto první velký teropod objevující se po konci triasového období s poměrně slabými čelistmi a pravděpodobně poněkud jinými taktikami lovu. V odborné i populárně naučné literatuře, jako například dětských encyklopediích, se o něm také můžeme dozvědět, že původně byli vědci přesvědčeni, že šlo o další druhy rodu Megalosaurus a to z důvodu, že holotypní exemplář neměl ve své těsné blízkosti oné hřebeny, které ho dělaly typickým. V současnosti, dilofosauři patří k daleko lépe známým dinosaurům, kteří se vyskytovali patrně i jinde než na území Spojených států, ale jejich nálezy z jiných míst jsou diskutabilní. Také je nutné připomenout, že stále je pod nimi sdružován dosud nepopsaný materiál, který na svůj popis stále čeká. Dvojice amerických paleontologů se ovšem právě některými z těchto exemplářů zabývala a výsledkem tohoto výzkumu je studie, která popisuje rod Dilophosaurus "podruhé".

Moderní rekonstrukce dilofosaura nezapomíná nejen na dynamickou pózu, ale také na protopernatý integument, který tomuto dravci rozšiřuje až pod holý krk - patrně ze stejného důvodu pronikání do mršin jako u současných supů a kondorů (Gyps sp.; Cathartidae). Jde určitě o povědomého dravého živočicha spodní jury, jeho hřebeny pravděpodobně sloužily k vizuální komunikaci mezi jednotlivými zástupci samčího pohlaví a to nejspíš hlavně v období říje. Jak ale ukazuje i nová studie, stále se o tomto druhu máme co dozvědět. Kredit: RJPalmer, převzato z DeviantArt

Jurský park nepochybně započal novou vlnu zájmu o neptačí dinosaury (Dinosauria) jako skupinu obratlovců, byl pomyslným mezníkem, kdy se zájem o nový pohled na celou skupinu netýkal pouze zemí bývalého západního bloku, převážně Kanady, Spojených států nebo Velké Británie. Nová vlna "dinománie" tedy na počátku 90. let započala poměrně grandiózně a ve stylu velkého hollywoodského filmu, jehož kvality jsou i dnes na poměry ostatních nesporně vysoké, trvající vlastně do současnosti. Mezi dinosaury, kteří se zde představili pro diváky kin i na televizních obrazovkách, se určitě dal nejlépe zapamatovat 12 metrů dlouhý Tyrannosaurus rex, skupina inteligentních a velice nebezpečných velociraptorů (ačkoliv o druhu Velociraptor mongoliensis by se dalo v tomto směru polemizovat), obrovský sauropodní herbivor Brachiosaurus altithorax nebo nemocný Triceratops horridus, kteří se také dostali nejvíce času na plátně. V knižní předloze bylo sice více druhů dinosaurů a bylo jim věnováno i více času, v rukou filmu se nám jich ovšem představilo také poměrně dost a mezi nimi i malý, spodnojurský teropod s jedovými žlázami a kožnatým vějířem ze Severní Ameriky. Nebyl jím nikdo jiný než Dilophosaurus wetherilli, o kterém pojednávala studie amerických paleontologů, kteří popsali další, dosud vědecky nezkoumané exempláře tohoto živočicha. Jak poukazují, tento dravec se od svého filmového protějšku lišil mnohem více, než jsme se zatím domnívali.

Knižní dilofosauři se těm, které vědecký svět na konci osmdesátých a počátku devadesátých let znal, se podobali mnohem více a Michael Crichton jim dokonce přisoudil více ptačí vlastnosti (například etologii podobnou ptákům (Aves) jako sovám (Strigidae)). Ve filmu bohužel toto zpracování nedošlo k realizaci, jedové váčky schopné plivnout substanci na útočníka sice zůstaly zachovány, ovšem živočich byl velice zmenšen na třetinu své skutečné velikosti, jeho lebka měla jiný, více robustní tvar a také mu byl přidán vějíř podobný tomu, jakým se honosí samci agamy límcové (Chlamydosaurus kingii).

Podle filmových tvůrců, tento druh byl údajně záměrně zmenšen pro odlišení od velociraptorů, ale, i pokud by tomu tak bylo, dnes víme, že to je zbytečné. Oba živočichy dnes odlišujeme více než dobře a na základě dalšího výzkumu víme, že spolu sice měli některé společné vlastnosti, ale leží mezi nimi velký časový, vývojový i geografický rozestup. Mezi jejich společné znaky ovšem patří zmíněná podobnost se současnými ptáky.

Adam Marsh, vedoucí autor studie, se spolupracoval s kolegou Jacksonem T. Rowem, který 2 z 5 zkoumaných exemplářů v této studii objevil, a společně se zaměřili na pětici nejlépe zachovalých jedinců tohoto druhu a pokusili se z nich rekonstruovat lepší podobu tohoto dravce a lépe pochopit i jeho evoluční vztahy a paleoekologii. Všechny exempláře byly nalezeny v souvrství Kayenta, byly ovšem uloženy v depozitářích různých institucí.

Paleontologové také poukázali na fakt, že dosud se vycházelo v jeho rekonstrukcích převážně z typového jedince, který byl ovšem z velké části rekonstruován s pomocí sádrových odlitků. Výzkum a rekonstrukce dilofosaurů pomocí typového jedince tedy může být zavádějící z důvodu, že některé části odlité ze sádry mohly být chybně rekonstruovány (nejde o ojedinělý případ, za podobný se dá označit příliš dlouhý "Harvardský exemplář" rodu Kronosaurus s příliš velkým počtem obratlů).

Jako jeden z prvních bodů, které studie zmiňuje, vyvrací předpokládaný poměrně slabý stisk tohoto teropoda. Právě kvůli němu mu Crichton přisoudil jedové váčky pro paralyzování kořisti, i ve vědecké literatuře byl ovšem ještě donedávna jeho slabý stisk zmiňován a například se z tohoto důvodu předpokládalo, že se živil buď menší kořistí, rybami nebo převážně zdechlinami.

Podle autorů ovšem měl dilofosaurus naopak poměrně silný čelistní stisk, který se jim podařilo dokázat na základě lepšího studia svalových úponů a jejich velikosti jako celkového stavu lebky. Je ovšem pravděpodobné, že intermaxilární zářez na horní čelisti na něj měl vliv, respektive snižoval jeho účinnost. Za předpokladu, že jsou výsledky této části studie správné a budou dále podpořeny, tak můžeme říci, že pomocí svého čelistního stisku byli tito predátoři stavěni pro lov větší a pravděpodobně lépe chráněné kořisti. Zatímco dosud se předpokládalo, že by k lovu větší kořisti mohli primárně použít svou velikost, obratnost a také poměrně silné pčední končetiny s velkými drápy, v tuto chvíli se zdá pravděpodobné, že pro lov druhů jako Sarahsaurus aurifontanalis a Seitaad ruessi využili svůj čelistní stisk.

Výrazně se tímto zjištěním tomuto druhu rozšiřuje potravní spektrum, které jsme pro něj dosud předpokládali, a můžeme jej označit za dominantního predátora souvrství Kayenta a ostatních geologických celků, kde se vyskytoval, s konkurencí pouze v jedincích vlastního druhu a rodu Kayentavenator (možná také rodu Coelophysis/Megapnosaurus, pokud se sdružoval do větších loveckých skupin).

Dalším výzkumem lebky na ní také paleontologové odhalili velké množství děr a otvorů, které svědčily o její někdejší pneumatizaci - autoři je označili za obdobu "bublikové fólie". Tento povrch a pneumatizace měla, dle jejich interpretace, funkci nejen pro celkové odlehčení lebečních elementů, ale také pro jejich ochranu. Zajímavé ovšem bylo, že otvory sahaly až na rozdvojené hřebeny a logicky tedy vyvstává otázka, zda měly vzdušné vaky nebo sady otvorů vliv na jejich skutečnou funkci. Vzhledem k tomu, jak autoři poukazují, že víme od ptačích druhů současnosti, že jejich vzdušné vaky slouží nejen k termoregulaci a výkonnější funkci metabolismu, vedlejší funkcí může být rezonování zvuků jejich prostřednictvím. Není důvod se domnívat, že dilofosaurům sloužily jinak - mimo jednoznačně praktického využití pro lepší fungování metabolismu mohly právě při hřebenech být použity pro rozeznání pohlaví či jiné funkce související s pářícími rituály a rozvinutou etologií.

Přítomnost vzdušných vaků, výzkumy týkající se přítomnosti pernatého integumentu u rodu Dilophosaurus i jiné znaky nám jej přibližují více v podání teropoda velmi podobného ptákům a to navzdory jeho bazálnosti. Ačkoliv se o možnosti jeho opeření debatuje už po několik let, přítomnost vzdušných vaků tuto myšlenku podporuje, protože jeho anatomie i fyziologie je celkově podobná spíše velkým ptákům, než-li soudobým dravým plazům (například varanům komodským (Varanus komodoensis) nebo krokodýlům (Crocodylia)). Ostatně právě toto oba paleontologové potvrzují a předpokládají, že byl spíše obdobou velkého nelétavého ptáka.

Zajímavé tedy je i to, že tento druh je na poměry většiny ostatních teropodů výrazně podobných ptákům po stránce své anatomie i přes jeho evoluční postavení. Dle dosud známých fylogenetických i kladistických analýz, dilofosauři měli být vzdálení příbuzní koelofyzoidů (Coelophysoidea) a jejich blízkými příbuznými potom rody Dracovenator, Zupaysaurus, již zmíněný Kayentavenator a Notatesseraeraptor, kteří leželi v blízkosti evolučního předka celého kladu Averostra. Dříve byl Dilophosaurus označen také za příbuzného rodů Monolophosaurus, Cryolophosaurus a Sinosaurus, nicméně od této klasifikace se v poslední dekádě spíše upouští. Čeleď Dilophosauridae byla potom v roce 2015 označena za sesterskou ke kladu Averostra a měla obsahovat dva zástupce, rod Dilophosaurus a Dracovenator. Na základě ichnofosilií se ovšem zdá pravděpodobné, že její zástupci se vyskytovali i jinde v dosud nepoznaných rodech a druzích.

Jako další bod studie ovšem Marsh a Rowe sestavili algoritmus na základě nově analyzovaných anatomických znaků a přišli se zajímavým tvrzením, které by mohlo do určité míry objasnit, proč bylo do příbuzenstva tohoto rodu řazeno tolik enigmatických spodnojurských teropodů s hřebeny nebo pouze odlišnou stavbou lebky. Ukázal totiž, že mezi dilofosaury a ostatními druhy raných teropodů existuje velká evoluční mezera a tedy, neznáme patrně množství jeho příbuzných, od kterých by bylo možné jednoznačně odvodit jejich společné znaky a ty aplikovat na jiné teropodní dinosaury pro zjištění jejich vzájemné příbuznosti. Patrně tedy šlo ve spodní juře o úspěšný klad masožravých dinosaurů.

Algoritmus prokázal také, že zkoumané exempláře skutečně do rodu Dilophosaurus náleží a výzkum na nich založený je tedy správný.

Autoři také dodávají, že se jim pravděpodobně také podařilo objevit ve sbírkách Jacksonovy Školy Geologických věd, na které také autoři působí, objevit mozkovnu juvenilního jedince spodnojurského teropoda, která pravděpodobně patří právě dilofosaurovi. Na její výzkum ovšem patrně ještě budeme muset čekat. Tak či onak, studie poskytla několik nových a poměrně přínosných informací ke známému druhu spodnojurského dravce se dvěma hřebeny. Jako v případě jiných výzkumů podobného typu, pokud budou tyto údaje potvrzeny dalšími studiemi a analýzami, potom budeme vědět o rodu Dilophosaurus mnohem více podrobností než dosud a dokážeme tak rekonstruovat jeho životní prostor, etologii i anatomii.

Dromeosauridní teropodi (Dromaeosauridae) patří k nejlépe známým skupinám dinosaurů mezi laickou veřejností a to zejména díky přičinění filmové franšízy Jurských parků a Jurských světů počínající prvním filmem v roce 1993. Od té doby se i ve výzkumu těchto opeřených a pravděpodobně poměrně inteligentních dravců změnilo mnohé a máme o nich doklady ze všech kontinentů světa, které nám dopomáhají si o nich udělat ucelenou a dobrou představu a to z hlediska jejich paleoekologie, evoluční historie, úlohy v ekosystémech i ontogeneze. Právě o ní pojednává studie amerických a kanadských paleontologů, kteří zkoumali fosilie juvenilních dromeosauridů nalezených na poměrně nezvyklém místě pro výzkum podobného faktoru jejich života, sice v arktické oblasti současné Aljašky. Fosilie mláděte dosud nepojmenovaného zástupce podčeledi Saurornitholestinae byly objeveny v sedimentech souvrství Prince Creek, které leží na západní Aljašce při hranici se severním polárním kruhem, a jde o vzácný příklad juvenilního jedince dromeosauridního teropoda v této oblasti. Podle autorů popisné studie tohoto exempláře, mohl být důležitou spojkou nejen v ontogenezi a vývoji růstu u těchto teropodů, ale zároveň také představovat další doklad o pevninských cestách ve svrchní křídě mezi Asií a Severní Amerikou a demonstrovat, že i ve vývoji dromeosauridů na území severoamerického kontinentu byl pevninský most na území současné Beringovy úžiny důležitou tranzitní oblastí. Výsledky jejich výzkumu a popisné studie byly publikovány před necelým týdnem ve vědeckém magazínu PLoS One.

Další zástupce podčeledi Saurornitholestinae, který je znám pouze z juvenilního jedince, je druh Bambiraptor feinbergi ze svrchní křídy současné americké Montany, kde se vyskytoval během pozdní fáze geologického věku kampán před 72 miliony let. Nalezený jedinec, možná pouze mládě většího příbuzného z rodu Saurornitholestes, měřil zaživa pouze méně než 1 metr a vážil okolo 2 kilogramů, jméno mu bylo zvoleno z důvodu právě tělesné velikosti a odkazu na slavnou postavu srnčete Bambi z dílny Walta Disneyho. Právě s ním by nový aljašský exemplář mohl být srovnán. Kredit: Ballista, převzato z Wikipedie

Dromeosauridi a tzv. polární dinosauři patří k pojmům, které byly v době 80. a 90. minulého století důležité mezi paleontologickou i laickou veřejností pro přijetí neptačích dinosaurů jako dynamických a teplokrevných (homeotermních) živočichů, kteří existovali nejen v oblastech s tropickým a subtropickým klimatem, ale i v oblastech za polárním kruhem. V mesozoiku se zde sice držel mírný, místy i subtropický klimat bez velkých ledovců na mořských šelfech nebo na kontinentech, ale stále zde byl na poměry druhohorní éry studený a pro některé skupiny nehostinný klimat. To se ovšem netýkalo neptačích dinosaurů, právě zde existovali bez ohledu na většinu klimatických podmínek včetně půlročního období zimy, chladu a sněhu. V místech za severním polárním kruhem dokonce ve svrchní křídě existoval rozmanitý ekosystém těchto živočichů, kteří zde navíc měli transkontinentální migrační trasy pro mnoho skupin od malých teropodních a ptakopánvých (Ornithischia) dinosaurů, přes středně velké ceratopsidy (Ceratopsidae) a terizinosauridy (Therizinosauridae) až po obrovské hadrosauridy (Hadrosauridae), tyranosauridy (Tyrannosauridae) a možná dokonce i sauropody (Sauropoda; klad Titanosauria). Nalézáme je v souvrstvích Kakanaut ve východním Rusku na poloostrově Čukotka nebo v aljašském souvrství Prince Creek, o kterém bylo pojednáno v úvodu.

Právě "srpodrápí" dinosauři jako dromeosauridi a troodontidi (Troodontidae) se zde také vyskytovali a patří ke druhům, u kterých vědecká obec jako u prvních předpokládala homeotermii a rychlý metabolismus, a byli a jsou tedy důležití pro pochopení metabolismu i u svých větších příbuzných. Jejich nálezy v severněji i jižněji položených částech světa se ovšem většinou neskládaly z kompletních kosterních pozůstatků, ale ze zubů a fragmentů kostí. Pozůstatky subadultních jedinců či mláďat v této oblasti ovšem nenacházíme. Oblast současné Aljašky byla navíc důležitá i pro migrace dromeosauridních teropodů mezi Asií a Severní Amerikou v rámci jejích podčeledí, jak ukazují i recentní nálezy v Novém Mexiku patřící velociraptorinům (Velociraptorinae), a také odsud nově máme i první doklad o přítomnosti ryze americké podčeledi dromeosauridů, saurornitolestinů.

Tito dravci, reprezentovaní rody Saurornitholestes, Atrociraptor a pravděpodobně také Bambiraptor (pokud v tomto případě nejde o zástupce saurornitolesta, respektive nedospělý exemplář, jak bylo zmíněno pod úvodem), kteří existovali po dobu zhruba 11 milionů let v Laramidii i Apalačii, kde pravděpodobně byli malými rychlími dravci plnící niky podobné ostatním dromeosauridům, ale poněkud podobnější současným kunovitým šelmám (Mustelinae). Je zajímavé, že jejich zástupci, připisovaní typovému druhu Saurornitholestes langstoni, jsou známí i z východní části Severní Ameriky ze států Alabama, Severní i Jižní Karolína. Nově se mezi tuto podčeleď patří i exemplář popsaný z mnohem severnějšího areálu, sice západní Aljašky.

Paleontologický tým, ve kterém pracovali i vědci Ronald Tykoski a Anthony Fiorillo, pod vedením hlavního autora Alessandra Chiareze zkoumal nalezenou fosilní čelist o délce pouhých 1,4 centimetru nalezenou v 70 milionů let starých křídových uloženinách souvrství Prince Creek, geologického věku maastricht. Nalezená fosilie patří do spodní čelisti, kde představuje její špičku, a paleontology při výzkumu zaujala pouze faktem, že jde o dosud nejúplnější fosilii dromeosauridního teropoda v oblasti Arktidy, alespoň z hlediska nálezů nedospělých jedinců.

Fosilie sama osobě je zajímavou skutečností a nález představuje ještě další poměrně důležité souvislosti, o kterých bude řeč níže. Morfologie tohoto nálezu je typická pro podčeleď saurornitolestů, jak můžeme posoudit pomocí statistické analýzy použité autory popisu a také následného srovnání s juvenilními jedinci jejích zástupců. Čelist je nekompletní, ale stále diagnostický, vzorek a autoři jejího vědeckého popisu bohužel neurčili, jak velký její původce byl. Patrně ale šlo o nepříliš velkého tvora o délce pouhých několika decimetrů a váze několika stovek gramů v maximálním možném odhadu, v případě dochovaného nálezu představující mládě. Rodiče tohoto druhu byli patrně znatelně větší. Živočich, kterému patřila, se tedy patrně živil podobnou potravou jako jeho příbuzný, o 2 miliony let geologicky starší Bambiraptor z jižněji položené Alberty, nebo mu potravu stále přinášeli jeho rodiče.

Právě toto patří mezi další zajímavé body, které dochovaný exemplář představuje. Totiž, dosud jsme se mohli domnívat, že na základě nálezů jednotlivých zubů a případně dalších fragmentů zástupců čeledi Dromaeosauridae v polárních krajích se zde tito živočichové vyskytovali pouze sezónně s tím, jak se objevovala jejich potrava. Jak ale ukazuje současný výzkum u "kachnozobých" hadrosauridů ze stejného prostředí, rodu Edmontosaurus, tak zde patrně také existovaly jejich stabilní a nemigrující populace. Tato hypotéza je platná za předpokladu, že mládě zde například nebylo zavlečeno svými rodiči při hledání potravy nebo se zde neocitlo jinou, nám dosud neznámou příčinou.

Nález juvenilního saurornitolestina tedy domněnku o tom, že ani zde některé druhy či populace dromeosauridů nemigrovaly a setrvávaly zde, juvenilní jedinec dokazuje, že zde patrně i vyváděli mladé. Podobně jako někteří současní ptáci (Aves) dokázali tito živočichové přežít a zimovat v nehostinném klimatu tak dobře, že zde setrvali po celý život a během vývoje zde vytvořili naprosto nezávislou populaci, která po celou dobu roku setrvala za polárním kruhem v, na mesozoikum, chladných podmínkách.

Jak paleontologové uzavírají studii, nález ukazuje velmi zajímavý aspekt ve vývoji dromeosauridů na současné Aljašce. Otevírá otázky, jak se zde vyvíjely populace těchto predátorů, jak odolávaly zdejším podmínkám, a jak zde probíhal jejich další vývoj v konkurenci jejich vlastních migrujících příbuzných.

Jakoby se s druhohorními ootaxony v posledních několika týdnech takříkajíc "roztrhl pytel" - výzkum vajec druhohorních živočichů, zejména potom neptačích dinosaurů (Dinosauria), obohatilo několik odborných prací na toto téma a patří k nim i výzkum povahy skořápek u dinosauřích vajec. Víme po poměrně dlouhou dobu, že v této skupině obratlovců existovali zástupci, kteří jsou původci jednoho superlativu ve výzkumu vajec obratlovců, sice nejdelších a celkově jedněch z největších vajec v historii života na Zemi, taxonu (či chcete-li, ootaxonu) Macroelogatoolithus. Také současný kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) má naopak jedno z nejmenších vajec mezi suchozemskými amnioty (Amniota) a patrně nejmenšími i mezi známými druhy dinosaurů. Dálný východ, konkrétněji potom japonské souvrství Ohyamashimo v prefektuře Hjógo na ostrově Honšú, ovšem nabídl také nález jednoho z nejmenších vajec neptačích dinosaurů, které byly dosud nalezeny. Celá oblast Japonska a Jižní Koreje oplývá fosiliemi, které jsou doklady o pohybu nejmenších zástupců této skupiny, v podobě stop nebo nově i vajec od skutečně malých zástupců. Zatímco v minulosti byly nejmenší dinosauří vejce připisovány rodu Mussaurus ze svrchního triasu argentinské Patagonie, japonské zkameněliny by je mohly překonat, pokud skutečně patří dinosaurům (a ne například rekordně malým, primitivním zástupcům ptactva (Avialae) jako příbuzným rodu Oculudentavis*). Popisná studie, která je výsledkem jejich výzkumu, také ale shrnuje fosilie dalších vajec nalezených ve stejné lokalitě o celkém počtu přes 1 300 různých exemplářů.

Zástupce kladu Megaraptora, druh Fukuiraptor kitadaniensis, patří k nejlépe známým velkým teropodům z celého japonského území a zaživa dosahoval asi 4,3 až 5 metrů na délku a váhy mezi 300 až 590 kilogramy. Obýval současnou prefekturu Fukui, nedaleko od výchozů souvrství Ohyamashimo, ve stejné až lehce starší době před 127 až 115 miliony let a přestože šlo o živočicha příliš velkého na nakladení vajec zachovaných ze spodní křídy, pravděpodobně sdílel ekosystémy s předky původců těchto drobných ootaxonů. Kredit: Green Mamba, převzato z DeviantArt

Fosilní záznam ootaxonů, neboli fosilních druhů známých pouze z fosilií vajec či jejich částí, není zdaleka tak rozsáhlý jako u hmatatelných fosilií nebo popřípadě ichnofosilií stop a otisků těl organismů. Známe sice množství fosilních vajec a to od různých skupin včetně bezobratlých, paryb (Chondrichthyes), obojživelníků (Amphibia) a amniotů, především ovšem plazů (Sauropsida), u kterých existuje i určitý systém podobný taxonomickému zařazení (tzv. parataxonomie). Přestože je v množství případů téměř nemožné přiřadit konkrétní exemplář vejce ke konkrétnímu druhu živočicha, některé jsme schopni přiřadit alespoň ke konkrétní širší skupině či kladu pokročilých obratlovců. U vajec neptačích dinosaurů jsme si navíc, v některých případech, velmi jistí i zařazením jejich vajec a to zvláště, pokud jsou nalezeny v sousedství matky nebo při větších koncentracích. Padají při nich i rekordy jako největší dosud nalezené vejce v dějinách života na Zemi nebo naopak jedny z nejmenších, jak bylo demonstrováno v úvodu. Některé známé lokality, jako Egg Mountain v Montaně nebo Auca Mahuevo v Argentině, mají potom skutečně obrovská množství vajec nalezených na jednom místě a nově se k těmto, alespoň regionálně, největším bude moci řadit i lokality výchozů spodnokřídových hornin v japonské prefektuře Hjógo na jihozápadě země.

Paleontologové, převážně z Tsukubské univerzity, pod vedením hlavního autora Kohei Tanaky a ve spolupráci se zahraničními kolegy Darlou K. Zelenitskou a Francoisem Therrienem, zde už od minulého roku zkoumají poměrně pestrou druhovou rozmanitost organismů ze spodní křídy v lokalitě Kamitaki Egg Quarry. Někteří vědci, kteří jsou pod touto studií podepsaní, se také podíleli na výzkumu prvních objevených vajec v této oblasti v roce 2015, od této doby se ovšem ve zdejších červenohnědých horninách podařilo najít mnohem větší asambláž této fosilní komodity.

Popisná studie nově nalezených exemplářů, které jsou tvořeny mimo několika úplných nebo téměř úplných vajec především úlomky jednotlivých skořápek, se zabývala především jejich aspekty jako je velikost, jejich původci a také popisem několika nových ootaxonů a oospécií z této oblasti. Podle autorů šlo o celkem 5 nových taxonů, v tomto příspěvku budou představeny 3 nově popsané.

Na základě nalezených exemplářů se zde podařilo identifikovat nový druh již známého rodu Subtiliolithus, S. hyogoensis (vejce pravděpodobně patřící nějakému zástupci kladu Enantiornithes, tedy primitivnímu ptáku), a také další druh ootaxonu Nipponoolithus, N. ramosus, který pravděpodobně náleží jistému druhu neptačího maniraptorana (Maniraptora), není ovšem jisté, ze které skupiny pocházel. Právě na popisu tohoto druhu se v roce 2016 už někteří paleontologové z výzkumného týmu, který je autorem této studie, podíleli a tehdy byl při váze 100 gramů označen za nejmenší dosud dochované dinosauří vejce z hlediska své hmotnosti. Nový ootaxon tento rekord ovšem překonává více než desetinásobně, protože, podle odhadů paleontologů, jednotlivé vejce vážilo pouze 9,9 gramu.

V popisné studii jsou tato malá vejce popsaná jako Himeoolithus murakamii a představují nejen velikostní rekordmany, o čemž bude pojednáno ještě níže, ale také, jak z tafonomického výzkumu lokality vyplývá, jde o pozůstatky dokonce celé snůšky v původním hnízdě.

Jak autoři studie uvádějí, naproti tomu, že vejce byly sneseny v prostředí záplavových nížin, tak nevykazují žádné známky přenesení jako při masivní záplavě nebo říčním proudu. Jejich pozice, kterou odvodili na základě polohy konkávní (užší) části skořápek, které byly stočeny všechny k sobě a tedy v původní poloze, jak jejich rodiče nakladli. V případě hnízd menších teropodních dinosaurů jde o neobvyklý jev a je umocněn faktem, že nalezená vejce jsou patrně ta nejmenší mezi neptačími dinosaury.

Nález podobného neporušeného hnízda bez rodiče je v historii japonské dinosauří paleontologie raritou, dosud nebyl podobný nález učiněn a patrně na dlouhou dobu zůstane s tímto prvenstvím. Vejce o váze pouhých 9,9 gramu, v jejich původním stavu i s jejich obsahem, byla pravděpodobně nakladena neptačími teropody z kladu Maniraptora. Naznačuje to výzkum jejich skořápky, která odpovídá utváření té, kterou nalézáme u některých vajec jednoznačně přiřaditelných k tomuto kladu. Vypadává tedy možnost, že jde o vejce dosud neznámých malých praptáků z kladu Avialae, čímž by se nejmenšími vejci stala ta z taxonů Mussaurus a Nipponoolithus.

Vzhledem k tomu, že vejce pravděpodobně nakladl velice malý maniraptor, k možným "rodičům" či původcům těchto vajec by připadl rekordně malý zástupce čeledí Comsognathidae, Troodontidae nebo Dromaeosauridae, případně pouze bazální zástupce některého z kladů spadajících pod maniraptory.

Autoři popisné studie v nich také spatřují velice zajímavý objekt výzkumu z důvodu, že ukazují rozmanitost fauny malých dravých dinosaurů ve spodní křídě v této oblasti. Je to bezpochyby úhel pohledu, kterým se na nález dá nahlížet, ale je nutné vzít v potaz i to, že se v oblasti Japonska až Korejského poloostrova ve spodní křídě pravděpodobně nacházel poměrně široký ekosystém drobných druhů teropodů. Vzhledem k povaze jejich dutých kostí a gracilní kostry celkově, která se hůře fosilizuje a zatím jsou její nálezy z této oblasti omezené, je tedy ne zcela překvapivé, že je zatím známe především z fosilií stop a nově také vajec. Doufejme tedy, že podobných nálezů z této oblasti bude přibývat a tato fauna se bude i do budoucna rozšiřovat.

*pokud přijmeme jeho zařazení jako zástupce kladu Avialae a nikoliv jiného zástupce čeledi či skupiny evolučního stromu z kladu Sauria