Kanibalismus se u recentních živočichů vyskytuje poměrně často, přestože závisí na jeho okolnostech, a to v různých formách i u různých skupin. Je zdokumentován u pavouků (Arachnida), žraloků (Selachii), varanů komodských (Varanus komodoensis), šimpanzů (Pan troglodytes) nebo některých obojživelníků jako tygřích mloků, ale vyskytuje se u většího množství druhů. Ani neptačí dinosauři (Dinosauria) nebyli hypotézám o kanibalismu ušetřeni, v minulosti byl předpokládán u druhu Coelophysis bauri, ale v tomto případě se ukázal jako nepravděpodobný a nepodpořený fosilními nálezy. Naopak recentně se jej podařilo prokázat u velkých teropodů, šlo o populární tyranosauridní predátory (Tyrannosauridae) druhů Daspletosaurus torosus a Tyrannosaurus rex, a také byl na přelomu tisíciletí prokázán u druhu Majungasaurus crenatissimus. Není od věci předpokládat, že tento způsob hledání potravy byl za určitých podmínek přítomen i u mnohem většího množství teropodních dinosaurů (Theropoda), ale dosud se jej nedalo prokázat na základě známých nálezů. Ačkoliv můžeme soudit, že s větší evoluční blízkostí k současným ptákům (Aves) se už tak výrazně neprojevoval, protože u ptáků není kanibalismus v tak časté míře, tak stále je možné, že se vyskytoval u množství zástupců teropodů a především větších druhů. Samozřejmě ovšem nešlo o stálé požírání jedinců vlastního druhu, ale pouze výjimečné v době akutního nedostatku potravy. Právě o tomto mohou svědčit fosilie dalšího populárního druhu teropoda, kterým je Allosaurus fragilis z pozdně jurského amerického středozápadu, Portugalska a patrně také Francie i jiných míst. Nově publikovaná studie amerických paleontologů ukazuje poměrně překvapivé počty exemplářů těchto dravců s kousanci pravděpodobně způsobenými zástupci svého vlastního druhu.

Hlavní protagonista 2. epizody dokumentárního seriálu Pravda o dinosaurech, jedinec druhu Allosaurus europaeus přezdívaný "Broken Jaw", s menším pterosaurem rodu Rhamphorhynchus na svém čenichu. Zkoumaní jedinci v této studii sice pocházeli z druhé strany Atlantiku, ale vzhledem k podobnému prostředí i fauně je pravděpodobné, že i zde se mohli alosauři příležitostně zaměřit na jedince svého vlasntího druhu. Alosauři pravděpodobně mohli ožírat mršiny svého vlastního druhu a studie nezavrhuje ani možnost úmyslného zabíjení jedinců vlastního druhu. Kredit: David Krenzt, převzato z webu DinosaurRevolution Wiki 

Teropodní dinosauři, především velké druhy, byli pravděpodobně na podobné etologické úrovni jako současní krokodýli (Crocodylus sp.), draví ptáci (Accipitridae) a částečně pravděpodobně také jako šelmy (Carnivora). Alespoň část z nich mohla tvořit rodinné smečky nebo lovecké skupiny, které se podařilo, v podobě agregací fosilií jedinců různého stáří, popsat u rodů Albertosaurus, Mapusaurus, patrně i Tarbosaurus a snad i některých jiných. Faktem zůstává, že u některých z teropodů, kteří alespoň občasně mohli využívat lov ve smečce k udolání větší kořisti, nacházíme poměrně četně různé drážky po zubech, otvory v lebkách a jiné patologie poukazující na přinejmenším vzájemnou rivalitu mezi jednotlivými jedinci. Kupříkladu tyranosauridi si takto mohli předávat po tisíciletí infekce hrdla a čelistí způsobené parazitickými prvoky, u daspletosaurů a tyranosaurů je tato hypotéza podložena kousanci přímo na lebkách těchto dravců. Podobně si vede i svrchnokřídový Carcharodontosaurus, který na několika lebkách také nese stopy po kousnutí svým vlastním druhem a jejich důvod není zcela zřejmý. A právě podobné indicie ukazují, že tito neptačí dinosauři patrně mohli případně požírat i jedince svého vlastního druhu, ovšem musí jít o kousance na jiných místech než lebce (kvůli pravděpodobnější možnosti o kousnutí při vzájemné potyčce).

Nejlépe lze tyto stopy prezentovat u zmíněných tyranosaurů a majungasaurů, kde byly nalezeny i na kostech zadních končetin a ocasních obratlů respektive. Ještě jednou ale musím zdůraznit, že kanibalismus byl i u těchto teropodů skutečným krajním řešením, ke kterému přistupovali pouze v době akutního nedostatku jiné poživatelné potravy. Na zabití jedince vlastního druhu, stejně vzrostlého, totiž padl mnohem větší výdej energie než na zabití menší nebo stejně vzrostlé kořisti, která by nevlastnila stejný lovecký "arzenál" v podobě silných čelistí, obratného těla nebo silných předních končetin.

Paleoekosystémy mesozoika ovšem skýtaly někdy velmi těžké podmínky k životu i pro velké predátory, jako nedostatek potravy, nutné zmenšení teritoria nebo sucho, a za dobrý příklad sezónního klimatu lze do této souvislosti uvést pozdně jurské lokality současného západu a středozápadu Spojených států. V této oblasti se o životní prostor a potravu dělilo velké množství predátorů a několik z nich bylo i značně velkých rozmerů přesahujících 8 metrů délky a 1 tunu metrické hmotnosti (některé navíc skutečně značně). Patřil mezi ně i rod Allosaurus se 2 zde vyskytujícími se druhy, který je z nich také nejvíce zastoupený fosiliemi v evolučním záznamu.

Američtí paleontologové s hlavní autorkou Stephanie Drumhellerovou z University of Tennessee se rozhodli zkoumat různě staré jedince neptačích dinosaurů z lomu Mygatt-Moore, který je některými fosiliemi z doby svrchní jury (jako typový exemplář druhu Mymoorapelta maysi a jiné) proslulý. Zaměřili se na rekonstrukci podoby stravovacích návyků u svrchnojurských druhů teropodů v oblasti západní Severní Ameriky, které bylo možné dokumentovat na základě známek na fosiliích.

Celkově bylo ve studii zahrnuto 2 368 jednotlivých vzorků nashromážděných v této lokalitě. Po sérii analytických prácí jednotlivých pozůstatků a jejich zaznamenání pro přehlednost bylo na více než čtvrtině (necelých 29 %) těchto fosilií nalezeny stopy po zubech teropodních dinosaurů. Jednalo se o veškeré dinosauří obratlovce, kteří zde byli nalezeni ve zdejších uloženinách - ornitopodní (Ornithopoda), tyreoforní (Thyreophora) a teropodní dinosauři zde nashromáždění v době geologického věku tithon, před zhruba 150 miliony let.

Pečlivý výzkum zaměřující se na tvar zanechaných drážek a jejich vzor ve srovnání se zuby známých svrchnojurských dravců, kteří se pohybovali v této oblasti, se jako nejpravděpodobnější původce těchto vrypů začal jevit zmíněný Allosaurus. Jeho vroubkované zuby do rýh zapadaly a byly na většině zkoumaných exemplářů, ovšem také na těch, kteří patřili do stejného druhu nebo jiným predátorům. Přibližně 17 % fosilií se vzorky drážek po zubech totiž patřilo ostatním teropodům.

Další výzkum těchto exemplářů ukázal, že zhruba polovina z fosilií dravců se stopami po zubech nesla tyto stopy na částech, kde se zaživa na jedincích alosaurů nenacházelo velké množství masa, a podle autorů studie nešlo o výrazně výživné části. Tuto skutečnost připisují faktu, že části těla s velkým masitým svalstvem a tukovými zásobami pravděpodobně dokázaly před nimi zpracovat rychlejší masožravci, popřípadě silnější a větší druhy dravců.

Autoři popisné studie těchto nálezů poukazují na výše zmíněný fakt, paleoekosystémy svrchnojurského amerického západu skýtaly drsné prostředí k životu pro velké predátory a to především v případě náhlé změny podnebí na suché. Jak zmiňují, lom Mygatt-Moore byl pravděpodobně oblastí, kde umíralo velké množství různých živočichů a velcí dravci sem chodili hledat potravu, kterou mohli skýtat a skýtaly mršiny jiných velkých i menších predátorů. Mezi nimi byly i fosilie alosaurů, které zástupci jejich vlastního druhu také požírali, pokud byl nedostatek potravy skutečně akutní.

Studie tedy ukazuje, poměrně vzácný případ, kdy můžeme dokumentovat vzájemné požírání mršin dravců jinými predátory a to včetně zástupců jejich vlastních druhů. Kolektiv paleontologů také nezavrhuje možnost skutečného kanibalismu mezi zástupci rodu Allosaurus, který mohl být ve svrchnojurských ekosystémech přítomen. Dostupné fosilie by navíc tento závěr přinejmenším z části potvrzovaly.

Ne zcela nadarmo se některé oblasti Jižní Ameriky, jako valvidiánské lesy v západním Chile, a Austrálie, která se v jižní části kontinentu pyšní unikátem v podobě výskytu lesa jehličnanů druhu wolemie vznšená (Wollemia nobilis), přezdívá "gondwanská flóra" a odkazuje na relikty vzniklé po rozpadu gondwanského kontinentu ve spodní až svrchní křídě. Musím přiznat, že oblast bývalé Gondwany je pro mě zajímavá z několika důvodů, mezi které i gondwanská flóra patří, a především proto, že se zde vyvíjelo či rozvíjelo množství skupin v době mesozoika a mnoho z nich z této oblasti není tak dobře dokumentovaných na to, aby se zde dalo jejich šíření dobře podložit. Ještě stále malé množství záznamů o evoluci některých skupin dinosaurů (Dinosauria), obojživelníků (Lissamphibia), některých savců (kupříkladu Monotremata) i plazů (Sauropsida). Odráží se to i od faktu, že stále jsou pro paleontologii oblasti jako Antarktida nedostupné, a proto zde bude i do budoucna chybět důležité údaje o vývoji skupin v určitém čase v Gondwaně. Narazily na to i některé příspěvky publikované na tomto blogu, které se se zabývaly například oblastmi existence neptačích dinosaurů na konci křídového útvaru v oblasti někdejší Gondwany, šíření a přečkání svrchní křídy u stegosauridů (Stegosauridae) v současné Indii a také vývojem ornitomimosaurů (Ornithomimosauria) v těchto oblastech. V době sepisování poslední jmenované práce jsem ovšem nezanesl v potaz poměrně zásadní fakt, vedle nich se totiž mohli ve stejných oblastech vyskytovat teropodi velmi podobné stavby těla, kteří mohli být za skutečně "pštrosí dinosaury" zaměnění. Šlo o podčeleď Elaphrosaurinae v rámci čeledi Noasauridae, kteří se svou stavbou ornitomimosaurům podobali natolik, že i typový druh Elaphrosaurus bambergii byl za zástupce skupiny považován. Je tudíž důležité, že objev tohoto kladu přišel z místa, odkud byly fosilie ornitomimosaurů hlášeny nejméně od 80. let minulého století a tento nález by jejich zaměnění mohl lépe objasnit.

Rekonstrukce vzhledu nově objeveného zástupce podčeledi Elaphrosaurinae ze souvrství Eumeralla v australské Victorii. Zde vidíme tohoto živočicha pokrytého krátkým, srsti podobným prachovým peřím, které mu slouží jako tepelná izolace, ačkoliv nevíme jistě, zda tato podčeleď mohla podobný integument vlastnit. Jednalo se o štíhle stavěného živočicha, který pravděpodobně do velké míry plnil niky malých až středně velkých dravců menší kořisti, ovšem známe z něj pouze cervikální obratel, a proto se o něm nedá zatím říct více podrobností. Kredit: Ruairidh Duncan

Neptačí dinosauři byli mimořádně úspěšnou skupinou a za dobu více než 170 milionů let svého vývoje nabyli tak velkého množství forem, že se některé staly příkladem konvergentní evoluce. Tento jev lze pozorovat u mnohých, navzájem neblízko příbuzných čeledí, ovšem velmi zřejmým se stává u kladu nám velmi známých teropodů (Theropoda). Můžeme u nich sledovat především vesměs stejné nebo podobné anatomické plány, především u velkých druhů těchto masožravců, a také určitou podobnost mezi primitivnějšími zástupci a naopak poměrně pokročilými, kteří stojí evolučně blíže k ptákům (Aves). Velmi dobře se dá tento jev prezentovat na zástupcích nadčeledi Coelophysoidea, kteří svou tělesnou stavbou poněkud připomínali lehce stavěné teropody z čeledi Compsognathidae a nadčeledi Alvarezsauroidea (s tím rozdílem, že se vyznačovali větší tělesnou velikostí). Ještě více jsou v tomto ohledu podobní zástupci čeledí Noasauridae a Dromaeosauridae, kde zástupci první jmenované byli považováni za zástupce té druhé, a také podčeledi Elaphrosaurinae, která se do paleontologického světa zapsala teprve nedávno. Její zástupci, druhy Elaphrosaurus bambergii, Limusaurus inextricabilis a tento rok recentně popsaný Huinculsaurus montesi, byli transkontinetálně rozšíření po oblasti bývalé Gondwany i Laurasie v Jižní Americe, Africe a také Asii, kde se také patrně poprvé objevují. Nově k nim ovšem přibyl zatím ojedinělý nález z druhého konce světa, který byl vyzvednut z křídových hornin v oblasti Cape Otway v australské Victorii.

Elafrosaurus byl dříve považován za primitivního a prvního nalezeného zástupce kladu Ornithomimosauria, který se objevil ve fosilním záznamu. Paleontologickou veřejnost k tomu vedla gracilní stavba jeho těla, stáří a především nepřítomnost jeho lebky u původních fosilií. Tento názor byl ovšem přehodnocen v posledním desetiletí 20. století a počátku tisíciletí, následně byla rekonstruována jeho lebka podle příbuzného rodu Limusaurus a objasněna jeho skutečná podoba, která se ve skutečnosti podobala ornitomimosaurům poměrně přesně. Vývojově šlo ovšem o značně primitivnějšího teropoda.

Nové nálezy ukazují, že tato podčeleď byla rozšířena po patrně až 70 milionů let na nejméně třech kontinentech, ale stále je její fosilní záznam nekompletní, poměrně nekonzistentní a jsou v něm dosud mezery. Patrně šlo o specializované rané zástupce noasauridních teropodů, kteří z nich také byli dosud největšími objevenými zástupci, zastávající niky středně velkých až malých omnivorů a herbivorů a svou ekologickou nikou tedy také byli poměrně podobní ornitomimosaurům, ačkoliv jejich celkový vzhled se od nich patrně lišil.

Do této podčeledi teď přibyl zcela nový nález popsaný paleontology vedenými hlavním autorem popisné studie tohoto taxonu, Stephenem F. Poropatem. Byl objeven ve spodnokřídovém souvrství Eumeralla, které už mnohokrát poskytlo fosilní materiál neptačích dinosaurů, kteří tuto lokalitu obývali v době geologického věku apt až alb, tedy před zhruba 120 až 100 miliony let. Stratigraficky pod něj spadá i lokalita Dinosaur Cove a nově objevený druh tedy obýval tuto oblast za jižním polárním kruhem spolu s poměrně známými druhy Leaellynasaura amicagraphica nebo Timimus hermanni.

Zatím tento zástupce podčeledi nemá své vlastní binomické pojmenování, je znám z jediného cervikálního obratle, který pochází ze střední části krční páteře, ale jde zároveň o diagnostický materiál díky typickým znakům na obratlech, které mezi sebou elafrosaurini sdílejí.

Pokud se toto zařazení potvrdí i do budoucna, pak se nám otevírá další významná kapitola evoluce těchto teropodů. Také můžeme z nálezu vyvodit, že tito živočichové nebyli adaptováni pouze na horký, tropický a subtropický klimat, ale dokázali odolat i v mnohem těžších, na poměry mesozoika, podmínkách.

Zdejší půlroční období trvající chlad a zima i s množstvím sněhu už byla na blogu také před nedávnem zmíněna, je potom otázkou, jak na ní tito živočichové byli adaptovaní. Nabízí se možnost redukce své tělesné velikosti, ale ta není průkazná z nalezené fosilie a i potom by mohla být zpochybněna jako efekt konkurence jiných menších herbivorů a omnivorů. Další možností je potom evoluce pernatého integumentu, který by nesporně byl vhodný jako tepelná izolace. Vzhledem k bazálnosti evoluční linie tohoto druhu je ovšem otázkou, zda vůbec je pravděpodobný výskyt těchto struktur. Nedá se ovšem ani úspěšně vyloučit.

Z hlediska paleogeografie je tento živočich také zajímavý, protože obýval oblast, která byla ve spojení s Antarktidou ještě ve stejnou dobu. Je tedy pravděpodobné, že se elafrosauři šířili i zde, pokud byli schopní ustát zdejší podmínky a to bychom se mohli dozvědět právě díky objevům dalších fosilií podobné této. Naštěstí je popsaný obratel, jak už bylo řečeno výše, diagnostickým materiálem, takže do budoucna je možné, že se dočkáme i jeho vlastního pojmenování.

Studie jako taková otevřela také prostor pro spekulace ohledně systematiky a evoluční historie podčeledi Elaphrosaurinae, kterou tento nález může posunout znovu dále. Podobně jako jiné zvláštní fosilie vyzvednuté ze zdejších hornin, jako druhy Serendipaceratops arthurcclarkei, zmíněný Timimus hermanni nebo dorzální obratle údajného spinosaurida (Spinosauridae), je u něj na místě se ptát, kdy a jakým způsobem se zde elafrosaurini šířili, a jak dlouho se zde udrželi. Je na místě se také domívat, že tito živočichové mohli využít i migrační trasy vedoucí přes Antarktidu, ale toto zatím nelze potvrdit.

Širší výskyt elafrosaurinů od doby svrchní jury po ranou svrchní křídu po celé Gondwaně také značně koreluje s výskytem fosilií údajných ornitomimosaurů hlášených především z Austrálie a také Afriky. Na základě těchto nálezů je velmi pravděpodobné, že část z nich může ve skutečnosti patřit právě těmto specializovaným noasauridům, protože jejich anatomické znaky jsou z velké části podobné. Elafrosaurini mohli v Gondwaně zastávat jejich niky poměrně rychlých omnivorů a herbivorů a nálezy, podobné tomu z Cape Otway, nám o jejich existenci v této oblasti mohou prozradit více.

Vývoj obratlovců je od jejich složitějších forem "poznamenán" jistou tendencí k opakování úspěšných forem tvarů těla, velikosti, formy metabolismu nebo způsobu získávání potravy. Na fosilních nálezech velmi dobře pozorujeme všechny tyto příklady a je dnes jasné, že některé znaky jako vývoj dostatečně výkonného metabolismu, aby se dal označit za "teplokrevnost", nebo pernatého pokryvu těla se už zdaleka neomezuje pouze na skupiny, kde byly tyto znaky považovány za její odvozené a v žádných jiných živočišných skupinách se nevyskytující. Vlastně i tak na první pohled unikátní způsob obživy, filtrování drobného planktonu a krilu pomocí velkých kostic, vyvinutý u současných kosticovců (Mysticeti) se podařil doložit z fosilního záznamu u nejméně dvou neblízko příbuzných skupin. V prvním případě jde zástupce podčeledi Aristonectinae, rody Morturneria a Aristonectes, kteří si vyvinuli specificky stavěnou čelist pro filtrování drobných mořských organismů, v případě druhém o některé velké zástupce čeledi pachykormidů (Pachycormidae) jako rod Leedsichthys. Není ovšem zcestné se domívat, že se filtrování planktonu a krylu, popřípadě drobných obratlovců, nevyvinulo ještě u dalších skupin úspěšných prehistorických mořských obratlovců jako například velkých ichtyosaurů (Ichthyosauria). A předpoklad o tomto způsobu získávání potravy se nově také potvrdil u druhu poměrně velkého rybovitého obratlovce z doby svrchního devonu. Ačkoliv se u rodu Titanichthys po delší dobu předpokládal podobný behaviorální návyk, recetní výzkum ale jednoznačně prokázal, že jde o nejstaršího dosud známého velkého obratlovce s podobným životním stylem.

Hejno nebo tažná skupina velkých zástupců titanichtysů hledá potravu v podobě drobných organismů při hladině devonského moře na východě Spojených států. Navzdory evoluci některých jiných organismů v paleozoiku, žívích se především nebo zcela pomocí filtrace mořských mikroorganismů, tento druh byl skutečně prvním velkým obratlovcem s těmito adaptacemi. Kredit: Mark Witton, převzato z jeho Twitteru

Největší živočichové v oceánu, kterými jsou plejtvákovité velryby, žraloci velrybí (Rhinocodon typus) a velicí (Cetorhinus maximus) z hlediska své hmotnosti, se většinou živí pomocí filtrace drobných organismů z mořské vody a využívají přitom na první pohled složitých technik, které jejich ústní dutiny vytvářejí. Výjimkou jsou například vorvani (Physeter macrocephalus), popřípadě velké krakatice (Architeuthis dux), ale ty jsou v menšině oproti velké převaze planktonožravých a jiných, drobné organismy filtrujících velkých živočichů. Zatímco kosticovci jsou známí od konce eocénu, je z fosilního záznamu jasné, že vývoj mořských obratlovců živících se podobným stylem započal už mnohem dříve, ačkoliv k tomu byly užívány jiné anatomické struktury a morfologické adaptace. Většina druhů předcházejících recentní kytovce i velké paryby byla také menší či velikostně srovnatelná, ačkoliv do budoucna nelze vyloučit objevení podobně velkých druhů. Stopování evoluce tohoto životního stylu se u obratlovců ale nově průkazně dá datovat až do doby svrchního devonu - geologického věku famen před 372 až 360 miliony let.

Kolektiv britských a švýcarských paleontologů, pod vedením Samuela Coathama z Bristolské univerzity, se rozhodl podpořit či naopak vyvrátit poměrně dlouho známý předpoklad o stejním způsobu krmení u jednoho z největších známých obratlovců devonu - rodu Titanichthys. Tento velký pancéřnatec, zástupce třídy Placodermi, se vyskytoval v oblasti východní Severní Ameriky a západní Afriky a jeho výskyt mohl zasahovat i do současného Polska, ale důležitá je jeho skutečně monstrózní velikost i na ostatní velké známé devonské živočichy. Podle dochovaných fosilií dosahoval délky pravděpodobně přes 8 metrů a možná i více, zajímavé jsou ovšem jeho dodnes pouze předpokládané stravovací návyky v podobě filtrace krilu a drobných rybek.

Bylo takto vyvozeno z několika znaků na lebce této ryby - měla až metr dlouhou čelist podobné stavby jako současní žraloci velicí a také postrádal důležité výběžky dentice na čelistech, které se u většiny ostatních zástupců plakodermů přetvořily ve velice účinné zbraně nahrazující zuby. Kupříklad menší a poměrně známý Dunkleosteus tyto nůžkovité čelisti využíval k požírání kořisti a jejímu rozdělení na malé části s přesností chirurgického řezu. Důkazy o podobném chování se podařilo v několika případech zachovat pomocí fosilizovaných obsahů jejich trávícího traktu, ale u rodu Titanichthys podobné nálezy neznáme.

Fosilie, která byla použita v tomto výzkumu na veškerá biomechanická šetření, byla nalezena v oblasti oázy Tafilalt v devonských uloženinách v marockém Antiatlasu, výzkumný tým v této oblasti hemžící se nálezy devonských obratlovců vedl jeden z spoluautorů, Christian Klug z Curyšské univerzity. Jelikož ze struktur jiných než obecných, které se vyskytují u většiny velkých, planktonem žívích se živočichů, se do současnosti nedala prokázat či vyvrátit schopnost tohoto živočicha se živit pomocí cezení mořské vody. Ačkoliv jeho čelist byla nejen neopatřena žádnými ostrými výběžky, tak také byla méně robustní než u ostatních pancéřnatců a to i po mechanické stránce.

Vědecká skupina se proto na problém rozhodla pohledět očima biomechaniky, přesněji pomocí programu ukazujícím pravděpodobnost zlomení určitých materiálů při jejich reálných proporcích. V tomto případě šlo samozřejmě spodní čelist tohoto rodu, která byla vystavena mechanické zátěži v různých případech, které zahrnovaly kousání kořist podobné s jinými velkými plakodermy a "pouhé" filtrování potravy analogické s recentními žraloky. Pro jejich čelisti byly také vytvořeny stejné modely a následně porovnány.

Zatímco srovnání s masožravými druhy plakodermů přineslo očekávané výsledky, čelist byla moc slabá na silnější mechanické tlaky způsobené silným zkusem, který se hodil k požírání kořisti, tak podobně předpokládané výsledky přineslo srovnání s dnešními velkými druhy žraloků, které se takto živí.

Jejich čelisti byly ve srovnání s těmi u titanichtysů takřka stejného zatížení a tedy ukázaly, že se oba dva ne zcela příbuzné druhy se živily stejnou cestou a to navzdory časovému rozdílu bezmála 380 milionů let. Metoda, kterou vědecká skupina použila, tedy poskytla nezávislý anatomický důkaz získaný čistě na základě fosilie. Titanichthys je tedy skutečně patrně prvním prokázaným obratlovcem, který přesáhl tělesnou velikost 5 metrů a živil se pomocí filtrace mořské vody a získávání z ní drobných organismů.