Konvergence ve vývoji je poměrně běžným jevem, který se vyskytuje napříč širokým spektrem skupin, a to velice patrná a často profanovaná je u rozličných skupin obratlovců (Vertebrata). V průběhu vývoje veškerých jejich druhů se u nespočtu z nich objevily podobné znaky a nutno podotknout, že veškeré velké skupiny nejméně terestrických obratlovců si vyvinuly znaky, které po nich převzali další nepříbuzné skupiny, které je nahradily. Zajímavé jsou ovšem především případy vývojové konvergence mezi skutečně evolučně vzdálenými skupinami či v rámci kladů, které netvořily hlavní složku megafauny. To platí i v případě savců (Mammalia) a jejich vzdálenějších příbuzných z kladu Mammaliaformes, protože v době jejich vývoje v druhohorním období některé druhy začaly mít podobné adaptace jako druhy skutečných savců, které nastoupily později. Za příklad se dají uvést rody Volaticotherium (připomínající současné vakoveverky z čeledi Petauridae), Castorocauda (vzhled připomínající současné bobrovité (Castoridae)) či čeleď Shenshouidae, jejichž podoba byla na první pohled shodná s dnešními stromovými hlodavci (Rodentia). Němečtí paleontologové z Univerzity v Bonnu také nově přišli s výzkumem již známého druhu savce, který podle nich vlastnil specifický a pravděpodobně velice efektivní způsob mechanického zpracování potravy. Druh Priacodon fruitaensis, obývající současný západ Spojených států a Portugalsko v době geologického věku kimmeridž až tithon, před zhruba 155 až 146 miliony let, nebyl ekvivalentem kenozoického kreodonta (Creodonta) rodu Hyaenodon v ohledu jeho velikosti a ekologických nik, nicméně vlastnil poměrně podobně specifické utváření chrupu pro zpracování potravy. Výzkumu toho jevu byl publikován na Štědrý den minulého roku v magazínu Scientific Reports a mimo lepšího porozumění samotnému rodu Priacodon také pomáhá vyvracet předpoklad o tom, že všichni savci v době druhohor byli malými a ekologicky nevýznamnými živočichy.

Po prodělané evoluční radiaci savců a jejich předků ve svrchním triasu až spodní juře nabyla většina z nich podoby, kterou velice dobře reprezentoval rod Morganucodon zde na rekonstrukci. Tito živočichové byli tedy povětšinou menší, nokturní obratlovci živící se hmyzem (Insecta) či jinými drobnými živočichy, ale v době přelomu střední a svrchní jury započala nová vlna jejich diverzifikace vedoucí k více specializovaným formám. Rod Priacodon v tomto ohledu byl menší výjimkou, jak nová zjištění potvrzují. Kredit:

V období druhohorní éry existovalo od první savčí evoluční radiace ve spodní juře poměrně široké spektrum druhů spadajících do primitivních kladů této skupiny, ze které vzešli hlavní zástupci současné megafauny. Většinou je známe z kusých fosilií jako kousků čelistí, zubů a vzácně také některých dalších kosterních elementů, ještě vzácněji potom celých koster, ale i z nich dokážeme vyvodit určité podrobnosti ohledně životního stylu živočichů, které na základě těchto fosilií popisujeme pod rodovým a druhovým jménem. Úplnější zkamenělé zbytky představují také někdy poměrně zvláštní zástupce savčí fauny v době, kdy byli pouze menšinovými obyvateli zemského povrchu, a také postupem dokazují, že tato skupina rozhodně nebyla jen malou a pouze progresivní skupinou, která na konci druhohor pouze svou “evoluční vyspělostí” překonala vymírající neptačí dinosaury (Dinosauria). Naopak, jejich evoluce byla gradualistická a už v době druhohorní éry se rozrůznili ve větší množství jednotlivých forem i tvarových variací, přestože by pravděpodobně při nenaražení asteroidu Chicxulub do Země jejich podoba zůstala z velké části taková, jako v době svrchní křídy. Jak naznačil úvod, v průběhu trvání dominance neptačích dinosaurů se ovšem objevilo hned několik ekologicky odlišných forem, které svými tělesnými tvary v evoluci pomyslně “předběhly svou dobu”.

Podobný příklad savčí diverzity a schopnosti diverzifikace by mohl vykazovat druh savce, respektive zástupce dnes vyhynulého kladu Eutriconodonta a také samotné čeledi Triconodontidae, který obýval současný americký Středozápad v rámci morrisonského souvrství a také portugalské souvrství Alcobaça v době svrchní jury v několika druzích. Jde o rod Priacodon, který byl popsán již v době známé “války o kosti”, a dosahoval přibližně velikosti současné lasice kolčavy (Mustela nivalis), tedy okolo 20 centimetrů, a pravděpodobně zastával i podobné ekologické niky. V současnosti rozlišujeme typový druh P. ferox a další 3 druhy P. fruitanensis, P. lulli a P. robustus. Zmíněná studie pojednává o druhém jmenovaném z nich.

Jako rod jurského savce nepatří mezi výjimky, jelikož většinu dostupného materiálu tvoří zuby a případně čelistní kosti. Také na základě jejich morfologie jsou popsané druhy klasifikovány, autoři pod vedením Thomase Martina z Univerzity v Bonnu také nepracovali s výrazně bohatším materiálem, ale pouze s horní a dolní čelistí a především se stoličkami (moláry) v nich.

Tyto zuby nejsou u tohoto druhu větší než milimetr, proto vědecká skupina musela pracovat s použitím zobrazovacích technik (konkrétně počítačové mikrotomografie, snímky byly následně ve vysokém rozlišení složeny do správného rozložení pomocí softwaru vyvinutého právě bonnskou univerzitou), které byly v rekonstrukci zubů přesné a odhalily také některé, dosud utajené zákonitosti jejich morfologie. Bližší zobrazení také mohlo rekonstruovat přesnější podobu celkového chrupu živočicha včetně počtu jednotlivých typů zubů.

Při výzkumu autoři předpokládali, že tento savec se nebude lišit od svých současníků, tedy primitivnějších forem savců a jejich předků, kteří měli vyvinuté čelisti pro skus tak, že určitý zub z horní čelisti se dotýkal ve spodní čelisti zubu přímo pod ním. Jinými slovy, v pořadí například druhá stolička v čelisti horní se dotýkala na stejné straně druhé stoličky v čelisti dolní. U současných savců povětšinou platí, že dolní čelist je mírně posunuta tak, aby se stolička horní čelisti zapadla mezi tu, která ji v té dolní odpovídá, a za ní stoličku následující.

Analýza zubů zkoumaných exemplářů ovšem odhalila poměrně překvapivé skutečnosti. Na rozdíl od svých příbuzných i většiny dalších druhohorních savců, Priacodon se v tomto ohledu lišil, protože jeho zkus byl stavěný jako u evolučně pokročilejších druhů savců a to konkrétně na úrovni současných hmyzožravců (Eulipotyphla). Jeho skus byl tedy stavěný jako u moderních druhů savců, stolička tedy dopadla mezi svůj protějšek na spodní čelisti a za jeho nástupce.

Snímkování odhalilo také drobné morfologické detaily zubní skloviny, například kuželovité špičky stoliček svým tvarem velice podobných hmyzožravcům a také ze vnitřku jdoucí hřbety na dalších zubech. Paleontology toto utvrdilo v domněnce, že šlo převážně o insektivora, ale velká část chrupu ukazovala také na masitou stravu tvořící nezanedbatelnou část jídelníčku. Autoři došli s porovnáními s dalšími savci k tomu, že jde mezi savci o pravděpodobně zcela unikátní jev, takto morfologicky různorodých zubů v jednom typu chrupu.

Paleontologové nadále provedli několik počítačových simulací pomocí získaného materiálu a zjistili, že tento typ chrupu byl překvapivě efektivní a přesný, co se zpracování potravy týče. Tyto simulace také potvrdily jejich předchozí výsledky, sice, že při způsobu skusu jako u primitivních savců by se dotýkala tak malá plocha zubů, že by se priakodon nebyl schopen uživit, ale za způsobu jako u moderních savců by byly kousal s efektivitou a přesností.

Studie je uzavřena připomínkou, že přestože měl tento způsob skusu výše zmíněné velice dobré předpoklady, pravděpodobně znemožnil vysoce účinné žvýkání a tím pádem živočich sice velice účinně mohl zabíjet potravu, ale méně účinně ji zpracovat. Podle autorů, Priacodon tedy z evolučního hlediska měl patrně špatné vyhlídky na další evoluci dentice a pravděpodobně také díky tomu vyhynul - při změně podmínek, které k této míře specializace vedly. Svými vlastnosti je ovšem zajímavou výjimkou mezi druhohorními savci a také jedním z těch, kteří své mladší příbuzné dorovnali už v době, kdy začátek velkého rozvoje savců v kenozoiku byl vzdálený ještě téměř 100 milionů let.

Drazí návštěvníci, milí přátelé, blogeři,

rok se nám znovu s rokem sešel a příchod toho nového je už za dveřmi, mně tedy nezbývá než jen znovu, každoročně přispět s posledním příspěvkem pro daný rok. Letopočet 2020 nám nabídl to, co jsme donedávna nepovažovali za příliš možné a od svého počátku nás provázel zvraty, změnami a novinkami, se kterými jsme se mohli utkat, ale museli jsme je přijmout a naučit se s nimi žít. Nebudu se zde o konkrétních z nich rozepisovat, protože už jen rozsah příspěvku bych chtěl jako každý rok mít co nejkratší, ale koronavirová pandemie i další události nám ukázaly, že na některých věcech záleží více, než na jiných, a to, jak bychom si měli zavedených principů vážit.

Omlouvám se, za delší úvodní řeč, ale nemohl jsem její rozsah upravit tak, aby nepozbyl významu. Naštěstí pro nás, na poli výzkumu vyhynulého života této planety nevyšlo úsilí vědců ani tento rok v niveč a stalo se, možná přinejmenším pro některé z nás, jistotou, která probíhala i přes události, které nás míjely. Ve světě paleontologie, evoluční biologie nebo geologie se za uplynulý rok udělo přibližně následující.

Na začátku roku američtí paleontologové pravděpodobně zatloukli poslední, pomyslný, hřebíček do rakce rodu Nanotyrannus, na základě výzkumu krční páteře kytovců se těsněji prokázal evoluční vztah primitivních kytovců a jejich potomků, byly objeveny velice zajímavé složky jídelníčku některých druhů ptakoještěrů,objeveny bližší podobnosti evoluce sluchového aparátu u lidoopů, pravděpodobně nejstarší společný předchůdce kachen a slepic rodu Asteriornis, padl zajímavý objev z australských uloženin proterozoika objasňující vývoj prvních skutečných živočichů, objeveny doklady evoluce a paleogeografického výskytu tapejaridů v Africe, vyzdviženy vlastnosti pokročilé letové mechaniky u ptakoještěrů, nalezeny vlastnosti evoluce čelistí u obratlovců hybridizací linií bezčelistnatců, existence možné gigantické ozonové díry jako příčiny velkého devonského vymírání, podpory se dočkala myšlenka evoluce složitého života v době masivního proterozoického zalednění a také byla prokázána měkkost dinosauřích skořápek.

Po první polovině roku, byla pokušena "klasická" představa o viviparitě mosasauridů, tzv. sibiřské trapy se začaly zdát jako skutečný nejslibnější kandidát příčiny velkého permského vymírání, byly objeveny patrně hlubší kořeny kladu Dinosauria s rodem Pisanosaurus, masivní vulkanismus nejspíš definitivně stojí za koncem pleistocénní megafauny, objeven první osteosarkom u rohatých dinosaurů, následoval nález zvláštní morfologie sauropodních embryií, nalezen velikostní limit u gigantického megalodona, byl prokázán vzestup neptačích dinosaurů před koncem křídy bez klesající tendence jejich vývoje, bylo naznačeno gradualističtější vývojové pojetí ptakoještěřího letu, objeveny stopy DNA Denisovanů u současných obyvatel východní Asie, možnou podporu dostala myšlenka o vývoji končetin a plic u tetrapodů ve vysychajících nádržích, byly objeveny stopy po nejstarších předcích živočichů, výzkum čekal znovu "přechodný článek" rodu Archeopteryx, vyzdvižena byla i možnost periodických vymírání a také bližší příbuznost ptakoještěrů a lagerpetidů.

Nemohu opomenout také to, že v roce uplynulém nás provázely také některé smutnější události jako smrt významného argentiského paleontologa Josého Fernanda Bonaparta nebo odkoupení známého exempláře "Stan" z rodu Tyrannosaurus rex pro soukromé účely (tyto události ovšem nemají srovnatelný význam a první z nich mě osobně zasáhla více a hlouběji, než druhá z nich). I s těmi do dalšího roku musíme jít.

Jako každý rok, výčet je delší, než mi zdravý rozum dovoluje, a to přes fakt, že tento rok je pátým a jubilejním, kdy je blog v provozu. O to více se omlouvám všem pravidelným čtenářům, protože příspěvky v tomto roce přibývaly povětšinou spíše sporadicky a to v jeho druhé polovině především.

Kvůli tomu jsem se do roku 2021 rozhodl neslíbit nic, než to, že se budu snažit znovu dostat do úrovně, kterou jsem udržoval dříve, kvalitu článků zlepšit a zavést znovu ty limity v minulých letech stanovené. Vím, že tento rok se mi to příliš nedařilo, a proto již nechci vznášet další plané sliby, ale raději se držet těch několika pevných, zažitých principů. Na mé straně je tedy ještě jedna velká omluva, která Vám všem patří. Už jen kvůli věrným čtenářům i novým návštěvníkům, tuto úroveň musím nejméně udržet a uchovat.

Z mé strany Vám také náleží velké díky, tento blog je v provozu už pátým rokem, a přestože jsem se při jeho rozšiřování setkal s pauzami v přispívání i dotváření jeho konečné podoby, Vy jste vytrvali. Za dobu od roku 2015 ho navštívilo přes neuvěřitelné 4 miliony návštěvníků, což je pro mě číslo zcela nepředstavitelné, a za nějž jsem velice vděčný. Budu se tedy snažit, aby jste se sem rádi vraceli a odcházeli s vědomím poněkud obohaceným o další znalosti z prehistorie.

V novém roce, který nám zanedlouho začne, tedy, doufejme, budou paleontologické a další vědy přispívat k tomu, co je i primárním poselstvím mého blogu - více poznat prehistorický svět, jeho obyvatele, jeho fungovaní, jeho alespoň přibližnou skutečnou podobu. Přeji Vám všem do něj to, co si nejvíce přejete, štěstí, zdraví, ať skrz něj vás provází jen dobré okolnosti a šťastné události. Možná už slyším klepání na dveře, rok 2021 plný paleontologie, pravěku, objevů a poznání je za nimi. Užijme si jej plnými doušky a doufejme, že bude klidnější, než tento uplynulý.

Martin Kabát, autor blogu

Symbolicky řečeno, rok se s rokem sešel a nadešel den, který mnoho z nás očekává nejvíce z celého prosince a celého roku. Letošní 24. prosinec je ovšem svým způsobem zvláštní a ani mně se advent tohoto roku netrávil tak snadno a bezstarostně jako roky předchozí. Přes veškerý shon si ale nemohu odpustit vydat vánoční medailonek pro všechny staré, nové i průběžně pročítající návštěvníky a čtenáře. Vánoce mají být svátky klidu, blahé pohody a odpočinku po uplynulém roce a toho, pevně doufám, dostojí i ty, které slavíte právě Vy. Pokud již slyšíte dětský smích linoucí se od ozdobeného vánočního stromečku nebo od linky, na které je postaveno cukroví, zaposlouchejte se a nechte se jím unést. Jakožto minulý rok, omlouvám se za své opakování, tedy doufám, že vaše vánoční svátky budou klidné, pohodové a bezstarostné, prožijete je s těmi, na kterých vám záleží, a v myšlenkou na ty, se kterými letos nemůžete být.

Řekl bych, že tenhle v pořadí již 5. vánoční medailonek je čímsi zvláštní a také vlastně jubilejní proto, že se v letošním roce patrně zdržím nepřispívání článků v následujícím týdnu a raději zbývající síly vynaložím na doplnění alespoň prosincových příspěvků. Z mé strany tedy vám patří omluva také za neaktivitu v době adventního času.

Není již času na zbyt, do vánočního večera je sice ještě daleko, ale ne tak, abychom na něj nemysleli v našich myšlenkách a představách, jak bude vypadat sváteční stůl, a jakými dárky budou děti i dospělí obdarováni. Vánoce jsou znovu zde a hlásí se o slovo, mé končí pouze přáním jejich prožití takového, o jakém sníte. Krásné svátky přeje Martin Kabát.